2022
Barbora Bažantová, Zoé Couppé, Dominika Dobiášová, Barbora Ilič, Jakub Mynář, Lucie Pozníková, Lukáš Prokop, Kristýna Sidlárová, Markéta Skalková, Tamara Spalajković, weru Špundová
Markéta Skalková
Polina Davydenko
Iva Davidová, Palo Fabuš, Vendula Heřmanská, Katarina Kadijevic, Léa Mainguy, Sabina Navrátilová, Maria Neal, Lukáš Prachař, Eli Sočněva, Veronika Švecová, Adam Žufníček
Filip Cenek
Me: Nemůžu uniknout z lidského těla, z lidské perspektivy, ze stávajícího společenského uspořádání a z toho plynoucích limitů, skrze které nahlížím na svět. Někdy se mi zdá, jakoby samotný pokus o útěk vedl ještě hlouběji
k tomu, před čím chci utéct.
Also me: Pořád unikám. V myšlenkách, v představách, zmnožených realitách, pomocí různých těl. Někdy z (do) práce, do (ze) školy, do přírody, na rave, do dobré knihy nebo do zápletek seriálů. Často unikáme od sebe, spolu
a za ostatními, jindy od ostatních a do sebe.
Also me: Unikání může být cestou ven ze stereotypu, vykolejením z vymezených tras. Je to zkušená, která může být nebezpečná, děsivá, nepříjemná, náročná, divoká, zábavná, ale taky léčebná, očistná, uklidňující, nová, rozmanitá, nečekaná a inspirativní. Někdy nezbytná…
Můžeme z ní vyjít poučeni, ale taky naprosto ztraceni. Můžeme se v ní točit jako v nekonečné spirále, která nás nechává sklouznout od velkého světa obecných záležitostí až po náš malý intimní svět každodennosti a zase zpátky. Přepínáme orbity mysli, abychom se po čase vrátili na stejné místo s novou perspektivou.
Also me: Anna L. Tsing píše ve své knize The Mushroom at the End of the World, že kontakt či kontaminace vytváří rozmanitost. Možná, že únik právě takovým kontaktem je nebo ho přináší - setkání s něčím novým, jiným, druhým totiž nutně proměňuje. Zanechává originální stopy na nás, na našem okolí i na vzájemných vztazích. Dává znovu a znovu nové naděje a šance cosi vyměňovat a dozvědět se tak, co se to uvnitř i kolem nás vlastně děje. A to je podstatné.
Also me: Ale stejně tak podstatná je i myšlenka na to, kam si můžeme dovolit unikat, čím svoje cesty zaplatíme a jak vytvářet takový svět, ve kterém jsou možnosti úniku pro všechny alespoň o něco vyrovnanější.
Me: I can’t escape the human body, human perspective, the current social arrangement and its subsequent limits through which I view the world. Sometimes I feel as if the attempt to escape itself led even deeper towards that, which I seek to flee.
Also me: I keep evading. Within my thoughts, ideas, multiplied realities using various bodies. Sometimes from (to) work, to (from) school, to nature, a rave, a good book or the plot of a TV series. We often escape from ourselves, together and towards others, at other times from them and ourselves.
Also me: Escaping may be a way out of a stereotype, the derailment from any outlined paths. An adventure which may be as dangerous, frightening, bitter, difficult, wild and entertaining as it may be healing, purifying, calming, new, diverse, unexpected and inspirational. And sometimes inevitable… We may come out enlightened but also completely lost. We might whirl in it as if in a bottomless vortex which lets us slip away from the vast cosmos of universal matters to the tiny world of our intimate banalities and back again. We switch orbits of our mind to return to the same place with a new perspective.
Also me: Anna L. Tsing writes in her book The Mushroom at the End of the World that contact or contamination produces diversity. An escape may be such a contact or its cause - the encounter with something new, different or other necessitates transformation. It leaves original marks on us, our surroundings, even our mutual relationships. Again and again it grants us the hope and possibility for an exchange to let us find out what is happening within and around us. And that is important.
Also me: But equally important is the notion of where we can allow ourselves to escape, what we will pay for our journeys with and how to create a world in which the opportunities to escape are at least a bit more equal.
Jsou to světy či dimenze s entitami, jimiž by mohl být kdokoliv nebo cokoli, co se do nich dostane, teleportuje či přesune skrze eskapické přemýšlení o existenci. Je to proces ztráty fyzického těla a úlevy od jeho tíhy stejně tak, jako i tíhy mysli a běžného chápání. Pokud v určitou chvíli entita věří, že se něco takového skutečně může stát, aniž by přitom zemřela, a pokud si to přeje opravdu moc, stane se to skutečností… Skutečností, která může být iluzivním rájem.
Je to touha po komunikaci, co vyjadřuje celé bytí toho, kdo se v dimenzi zrovna nachází. Touha stát se tekutinou, jakou je voda. Až se jí stane, přejde do dimenze nové a vleje se do tůně plné dalších. Vnímá to, co vnímají ony. Cítí, že takových, jako je ona je mnoho a stávají se jedním. Jednou tůní, jednou kapalinou...
Kapalina znázorňuje fyzické a odkazuje i na možnost jiného skupenství. Tuto tekutinu je důležité vnímat jako stojatou. Narozdíl od našeho světa, kde může být stojatá voda považována za něco nebezpečného pro životní prostředí, v tomto iluzivním ráji znamená něco jiného. Něco, co se samo hojí a zahojené zůstává.
Komunikace může být intuitivně spojená také s vlákny. Stromy, které jsou zobrazené na malbách poskytují další možnost komunikace. Jsou zrozením z něčeho, co jako jediné může z kapaliny konzumovat a přitom být její součástí, opět - jedním celkem.
V těchto scenériích, jež jsou dimenzemi a nebo přímo planetami či vesmíry, se entita neobjevuje proto, aby se na nich přiživovala. Namísto toho se stává oním místem, onou scenérií. Pocítí klid a mír ve volnosti, v níž může pouze existovat a růst.
Entita je vše v jednom, jedno ve všem.
These are worlds or dimensions with entities that anyone and anything can access or teleport into through escapistic thinking about existence. It is a process of losing your corporeal body and relief of its weight as much as the weight of mind and our usual perception.
If, at any specific moment, an entity believes something like this to be truly possible without dying, really believing in the idea, it will become a reality.
A reality which may well be an illusory paradise.
It is the lust for a communication of the whole being of those present in the dimension. A lust for becoming a liquid, such as water is. It passes into a new dimension after becoming water and pour over into a basin full of others. It senses what they sense. It feels the multitude of what she is and them becoming one. One basin, one liquid...
A liquid illustrates the physical and refers to the possibility of another state of matter. It is important to perceive this liquid as being still. In contrast to our world, where still water may be seen as something endangering the environment, it signifies something completely different. Something healing itself and staying recovered. Communication may intuitively be connected to threads as well. Trees shown in the paintings grant another such possibility of communication. They are the birth out of something that alone may absorb the liquid while being its constitutive part. Again - one singular whole.
The entity doesn’t appear within these sceneries - dimensions, planets or universes - to feed on them. Instead it becomes the place, the scenery. It may feel the calm and peace in the freedom through which it can only exist and grow.
The entity is all in one and one in all.
Honouring the circle by sending every breeze of love that runs through, to the moments when it cracked
wow... but I think it's a ... it's a spiral...
from EP "It's a Spiral"
Mixed, mastered and released by @SystemUnited
Rozhovor s Vendulou Heřmanskou
B: Nedávno jsem poslouchala tvoji hudbu a napadlo mě, že jsem asi jeden z posledních ročníků, co pamatuje starý Windows Media Player s jeho automaticky generovanými vizualizacemi hudby. Byla jsem tím jako mladší fascinovaná a dokázala jsem do těch miliard variací tvarů a barev koukat hodiny. Zajímalo by mě, jak by asi ztvárnil tvůj track z předchozí dvojstránky. Přemýšlíš někdy ty nad svojí hudbou jako nad něčím, co má vlastní tvar nebo barvu?
V: Haha, tomu rozumím, kdybych byla starší, tak mám nejspíš dost podobné zkušenosti. Z mojí perspektivy je hudba něco, co spíš tvar nemá. Něco jako proudění nebo frekvence, které se formují do seskupení v daný moment zrovna nejvhodnější a objímající vše, co je potřeba. Je to možná jeden z důvodů, proč mám k hudbě tak blízko - není pro mě tolik distinktivní jako třeba text. A co se týče barev, tak určitě, vždy je to ale nějaká směs, která je určená kombinací emocí, které jsou pro mě jakousi hlavní orientací při tvoření vlastní hudby.
B: Na tom něco je. Jazyková vyjádření umí někdy být hodně zatížena významy, které v nich pak na základě znalosti kontextu můžeme, anebo nemusíme najít. Hudba mi v tomhle připadá o dost přímější. Člověk ji zkrátka zažívá tady a teď, její významy a z nich plynoucí emoce k nám přichází tak nějak samy, aniž bychom se je vědomě museli snažit „číst”. Vnímáš někdy hudbu, ať už její poslech nebo tvorbu, jako prostor, v němž se můžeš schovat? Kam můžeš utéct?
V: Schovat úplně ne, spíš se na ni obrátit jako na takového kámoše. Dává mi perspektivu, energii a hodně rychlé sebeuvědomění - navrácení na linku. A když tvořím, tak se k tomu přidává ještě moment emancipace, protože v ní mám navíc i prostor dodat si něco, co mi chybělo zvenčí.
Ale ten track, který jsem vám poslala o této tendenci k útěku je. Eskapismus je podle mě nezbytná součást hojícího procesu, která se děje dost podvědomě. Je to snaha načerpat sílu.
Spíš ale vyprávím o tom momentu a cestě, která tomu předchází a také pak i následuje, než že by to byl můj primární prostředek, skrze něž bych sama někam unikala. Je to spíš o uvědomění, o prožití. V tomhle konkrétním případě si tím pádem útěk prožívám, ale je to docela výjimka.
B: Proč ses vlastně rozhodla uvést zrovna tento track jako první? Jaký je jeho vztah ke zbytku věcí na tvém EP? Přemýšlela jsi nad ním jako nad celistvým vyprávěním, nebo jde spíše o nějaké intuitivní fragmenty?
V: Ten můj „únik” začíná z výchozí pozice a pokračuje na „cestu k zahojení”, v jejíž určitém bodě nastává uvědomění, že chůzí samotnou už hojení probíhá.
Je to únik do budoucnosti, který iluzivně shrnuje celé EP. Proto tento track. V dalších skladbách už je to pak autentické, žádná imaginace. Celé to přitom bylo intuitivní a spíš to do sebe zacvakávalo s časem. Tak to přijde mně. Těžko říct, nakolik je to čitelné pro ostatní.
B: Co se týče útěků, lidé mají často sklon chápat „utíkání od věcí” jako negativní přístup k řešení problémů a jako projev nějaké slabosti, která ti brání střetnout se tváří v tvář s danou situací. Zmínila jsi pojem eskapismus. Týká se jak kritiky společnosti, která zavírá oči sama před sebou, tak i přístupů, které naopak imaginaci a útěk chápou jako prostředek dialogu se světem a jeho možnými podobami. Jaký by podle tebe měl takový občasný eskapismus být, aby zůstal hojivý a nestal se zaslepujícím?
V: Měl by to být „únik” do představ, ke kterým se po návratu propracováváš, o které pak kontinuálně usiluješ, aby byly realitou. Je to tedy zdroj síly, naděje a možná i určité praxe přemýšlet mimo zakořeněné vzorce a limity. To mi přijde super, protože občas je něco natolik hluboké, že je těžké si to představit zcela jinak, a nebo je velmi snadné pocítit frustraci. Zvlášť, pokud se jedná o něco strukturálního nebo o něco, co vyžaduje dlouhý proces.
A možná, že je určitou formou eskapismu i prosté vypnutí. Ticho ~ To děláme skoro všichni, jako určitou mentální péči.
B: Já ale myslím, že je zážitek z ticha pro dnešního člověka dost vzácný. V době, kdy chápeme náš život v časové koncepci 24/7 je ticho vlastně určitým privilegiem, které si můžou dovolit jen někteří. Myslíš, že relaxační nebo meditační hudba, která v posledních desetiletích stoupá na oblíbenosti, může zážitek z ticha nahradit?
V: Ano, to máš pravdu, je to určitě dost exkluzivní. Zároveň ho ale lze zažít i jen tím, že na pár vteřin přeneseme pozornost na vlastní dech.
Hmm… Myslím, že meditační hudba je prostředek, který se tě snaží k tichu dovést, pak už asi záleží na konkrétním posluchači a specifických okolnostech. Ale pro většinu lidí podle mě spíš ne.
B: Když už jsme u toho ticha, mám na tebe poslední otázku. Dokázala bys říct, jaké nejhezčí ticho si kdy zažila?
V: To je moc hezká otázka ~ Asi to, které vzniklo jen tak mimoděk a bylo sdílené s někým, koho jsem měla opravdu ráda. Takové, v němž si uvědomíš, jak moc hezky ti vlastně je a cítíš, že ten prožitek je oboustranný.
An interview with Vendula Heřmanská
B: Recently I listened to your music and thought of being one of the last generations to remember the old Windows Media Player with its automatically generated music visualizations. When I was younger I used to be fascinated by the billions of shapes and colors, watching them for hours on end. I wonder how your track from the previous double page would be recreated. Do you ever think of your music as something with its own shape and/or color?
V: Haha, I can see that. If I were older I would most probably have a very similar experience. My notion of music, though, is something that has no shape at all rather than the opposite. Something like a flow or frequency that forms into these clusters which are, at any moment, the most convenient and can embrace all they might need. And that is maybe one of the reasons I’m so close to music - it’s not as distinctive as, say, a text. And regarding colors - absolutely, even though it’s always some sort of mixture, a combination that can fuse emotions which, in some way, orient me while creating my own music.
B: There’s definitely something to that! Linguistic expressions tend to be weighed down by meanings one can either find or dismiss based on their own knowledge of its contexts. Music, I feel, is much straightforward in this sense. One simply experiences it here and now and its meanings and the emotions resulting from these come to us somewhat by themselves, without the need to consciously try and “read” them. Do you ever think of music, either listening to it or its creation, as a space you can hide in? One you can run off into?
V: Not entirely to hide, more like to turn to it as I would to a friend. It grants me perspective, energy and really quick self-realization - a return back on track. When creating it an emancipatory moment adds on top of it as I have the space to add something that I was missing from the outside. But the track I sent you surely is about this tendency to escape. Escapism is in my opinion an integral, although subconscious, part of any healing process. It’s an attempt to channel energy.
But I much more tell about the moment and the journey, which precedes as well as succeeds it, rather than to use it as my primary vessel through which I would undertake such escapism. It’s about awareness and the experience. These particular consequences let me enjoy the escape, although it’s pretty much an exception.
B: Why exactly have you decided to introduce this track first? What’s its relationship to the rest of your EP? Do you think of it as a complete tale or is it composed of many intuitive fragments?
V: This “escape” of mine starts from an origin point and continues towards the “journey to healing” at a certain point of which comes the realization that the healing has already taken place by just walking. It’s an escape into the future, one that somewhat illusively concludes the whole EP. That’s why this particular track. Other tracks are fully authentic, no imagination included. The whole thing was at the same time very intuitive and very much snapped into place with time. It is hard to tell, in my opinion, how intelligible it is to someone else.
B: Regarding escapes, people tend to understand “running from stuff” as a negative approach to problem-solving, a token of weakness keeping you from confronting the situation face-to-face. You mention the term escapism. It may criticize society that averts its eyes from itself, as well as approach imagination and escape as a medium of dialogue with the world and its possible states. What should such occasional escapism, then, be like to stay healing and not become blinding?
V: It should be an “escape” into thoughts you slowly access after your return. The ones you then continually urge to become reality. It is an energy source, then, maybe even a praxis to think outside any deep-rooted patterns and limits. This seems so cool to me because sometimes the roots can get so deep that it’s too hard to imagine stuff differently or very simple to get frustrated, especially over something structural or long-lasting and procesual.
And maybe even a simple unwinding can be a particular form of escapism. Silence ~ Something almost all of us do as a form of mental care.
B: Isn’t it, though, that the experience of silence is incredibly rare for a person today. Isn’t it, at times when we perceive our lives in the 24/7 timeframe, a sort of a privilege only a few can afford? Do you think that relaxation or meditation music, which saw an increase of popularity over the last 10 years, can replace the experience of silence?
V: You are right, silence is incredibly exclusive. At the same time, though, it is possible to experience it by simply concentrating on our own breath for a few seconds.
Hmm… I think that meditation music is a tool that attempts to lead you to silence - it is then up to every listener and their specific circumstances. But for most people probably not.
B: Talking about silence, a last question came to me: could you tell what was the most beautiful silence you’ve ever experienced?
V: That’s a really nice question ~ Probably the one that just inadvertently emerged and was shared with someone I really liked. Such that you realize how pleasant you feel here and now and feel the experience to be reciprocated.
A shimmer in the screen light is bedazzling my chain of pearls with a soft glow.
I am my own and I am more present than I ever was.
Your pearls mean everything to me. You mean everything to me. Thank you for talking to me.
Making myself new again.
Making me, me again.
I wish this could last forever.
Do you feel the stillness?
This is forever, you don't realise it yet. Don't worry.
DREAMSCAPE
E-QUAILEYE MMX XII
“Když bylo Randolphu Carterovi třicet let, ztratil klíč od brány snů. Do té doby si rád vynahrazoval přízemní život nočními výlety do podivných starobylých měst za hranicemi prostoru a do zahrad nad pomyšlení líbezných, jež se prostírají nad nadoblačnými oceány, ale jak s příchodem středního věku postupně kornatěl, cítil, že mu ty svobody po troškách unikají, až od nich byl nakonec odříznut úplně. Jeho galéry již nemohly více plout proti proudu řeky Oukinaos okolo ztracených věží Thranu, a neměl již karavany slonů, které by dusaly libovonnými džunglemi v Kledu, kde pod měsícem spí v zapomnění skvostné a neporušené paláce se sloupovím ze žilkovaného mramoru.”
– H. P. Lovecraft, Stříbrný klíč
Draci, meče, plameny nebo mimozemšťané. Skrze nezaměnitelnou vizualitu Adamových prací se všechny tyto entity (a nejen tyto) bok po boku prodraly ven ze spárů vlastních archetypů. Specifická ikonografie, kterou umělec každým novým projektem rozšiřuje a komplikuje, nás nevyhnutelně konfrontuje se zákonitostmi a imaginací jeho fantaskního světa, který začal kdysi budovat jako čerstvý teenager. Podle jeho slov je pro něj žánr fantasy “bezpečným a stálým místem, světem ve stavu bezčasí, světem bez hranic”. Otázka hranic (či jejich neexistence a rozmazávání) je v Adamově díle obzvláště důležitá - ať už skrze nespoutané asambláže světa mýtických bytostí a popkulturních ikon, tak nepolapitelnou mediální fluidností mezi objektem a malbou, povrchem a hmotou - tedy přímým kontrastem stálosti světa jeho imaginace.
Adam zahrnuje v tomto příspěvku vedle svých děl i vhled do inspiračních materiálů jejich vzniku, čímž dále rozmazává jakékoli poslední stopy dualismů. Nacházíme se tak v oné nezmapované oblasti autorovy fantazie s nekonečnými možnostmi, kterou neustále horlivě prohledává skrze internetové vyhledávače, feed sociálních sítí nebo vlastní postřehy a jejich dokumentaci. Vedle sebe tak můžeme sledovat záběry z videoher, výzdobu na Halloween, graffiti “DALMATIN WEED”, airbrushový design výloh či “edgy” plamenné návrhy triček. Tato neexistující hierarchie mezi jednotlivými inspiračními prvky skvěle ilustruje Adamovu práci s možnostmi fantasy, ale je také jakousi adhezní silou propojující domnělou trhlinu mezi jeho osobitou imaginací a vnímanou realitou. Autorův vnitřní fantasy svět tak nenápadně zapouští kořeny do vybraných exteriérů, designů, obrazů či symbolů, kde může volně kvést a dále rozsévat svá exotická tajemství. Narozdíl od Randolpha Cartera Adam Žufníček neztrácí klíč ke svému vnitřnímu safe space, ale naopak ho odkrývá a rozšiřuje jeho brány pro všechny pozorné diváky.
“When Randolph Carter was thirty he lost the key of the gate of dreams. Prior to that time he had made up for the prosiness of life by nightly excursions to strange and ancient cities beyond space, and lovely, unbelievable garden lands across ethereal seas; but as middle age hardened upon him he felt these liberties slipping away little by little, until at last he was cut off altogether. No more could his galleys sail up the river Oukranos past the gilded spires of Thran, or his elephant caravans tramp through perfumed jungles in Kled, where forgotten palaces with veined ivory columns sleep lovely and unbroken under the moon.”
– H. P. Lovecraft, The Silver Key
Dragons, swords, flames, aliens. Through Adam’s distinct visuality can (not only) these entities crawl side by side out of the claws of their own archetypes. The specific iconography he expands with every project inevitably confronts us with the imagination and pace of his fantasy world - one he started creating in his early teens. The genre is in the artist’s own words “a safe and still place - a world in a timeless state, a world without borders”. The idea of borders (or of their inexistence and blurring) is especially important in Adam’s work - be it through the unchained assemblages of the worlds of mythical beasts and pop-culture icons or the media fluidity of his paintings/objects, the surface and volume - a direct contrast to the stillness of his imagined world.
In the work for Bublina Adam includes beside his pieces an insight into his inspirational materials, further blurring last remnants of any aforementioned dualisms. We find ourselves then in an unmapped territory of the author’s fantasy and its infinite possibilities he so eagerly surveys through either internet search, social media feed or his own documented environment. Next to each other can then be spotted videogame frames, Halloween decorations, “DALMATIN WEED” graffiti, airbrushed shop windows or “edgy” flame t-shirt designs. This inexistent hierarchy between such inspirational units perfectly captures Adam’s work methods with the possibilities of fantasy but is also an adhesive force connecting the imagined chasm between his distinctive imagination and the perceived reality. Author’s created fantasy world thus quietly embeds its roots into the chosen exteriors, designs, images and symbols, where it can freely blossom and further sow its exotic secrets. Unlike Randolph Carter, Adam didn’t lose the key to his own inner safe space, on the contrary - he uncovers and extends its gates for every observant spectator.
they can sense my boredom like horses sense fear and sharks smell blood kilometres away
could it be something I’ve known of since I was born
the grass, the sun heating my back, the rain, a gifted wind, thunder, lightning
the night is so dark these days it makes me sick
the tv is on in my neighboor’s living room
I can hear it rambling
UfoHunter16 – a hour ago
I FOUND A VIDEO FROM SPACE!!!!
I worked in my office and then my computer started to beep. "FOUND A SIGNAL" ...I was totally startled and I still am. Please, tell me what do you see.
DwightSITH
Oh my god, was there any name?
UfoHunter16
Signal has a number, 106 919 601
Martinias
Leave them be dreaming!!!!!
JoeLord3
THIS SHIT IS UNREAL! I bet you the government is hiding more shit like this in area 51 tell you what
Ferr13
This is actually just a simple edit. Anyone can manipulate video files like this. You guys are morons bro
ColinA
Future?
I AM HYBRID ORGANISM
STREAM OF PERPETUAL MIND CONNECTION
TRAPPED IN A VIRUS INHABITING DESERTED STREETS
THE DARK AURA COMING TO LIGHT
DISSOLVING PROGRAMMED BELIEF
SHE'S THE HACKER INFECTING MY SYSTEM
UNLOCKING THE PORTAL LEADING TO UNCONSCIOUS
ENDLESS LANDSCAPE OVER THE HORIZON OF VIRTUALITY
I CAN GRASP ORGANIC DREAMS ASHES OF REALITY
FROM THE DARKNESS THAT SURROUND US
Rozmluvy s Palem Fabušem o unikání dovnitř, ven, anebo úplně jinam, od představy národu ke Candy Crush, ale také o tom, jak se neztratit a cestou ještě něco podstatného najít.
Lucie Pozníková & Bára Bažantová
BB: V průběhu psaní opencallu jsme uvnitř redakce narazili na zajímavý rozkol. Rozdělili jsme se do dvou táborů, z nichž jeden vnímal eskapismus jako pozitivní proces a druhý jako spíše problematický. Dávalo nám hodně zabrat vymotat se z tohoto dualistického způsobu nazírání na tuto problematiku. Pomohl bys nám rozšířit pole přemýšlení mimo tyto kategorie?
PF: Úplně opustit tento dualismus se asi nedá. Co se ale opustit dá, je vnímání eskapismu jako něčeho dobrého nebo zlého apriori. Záleží, co tím eskapismem myslíme, jakým způsobem ho provozujeme, a k čemu nám slouží. Může být eskapismus, který je únikem chorobným, kdy nejsme ochotni nebo schopni čelit nějaké skutečnosti. Vyžaduje to námahu a všichni máme omezenou energii se zabývat realitou. Tu energii potřebujeme někde znovu načerpat. Potřebujeme znovu zažít sami sebe jako někoho, kdo má radost z toho, co dělá, kým je, a k tomu může být eskapismus vhodným nástrojem.
Pak ho můžeme chápat jako nějakou činnost nad rámec všednodenního provozu. Když si zadefinuji eskapismus jako únik, ukročení od toho, co je přede mnou, ať už empiricky, fenomenologicky nebo ve smyslu budoucnosti, která mě čeká, ale nemám ji vyloženě před nosem, tak v té chvíli únik může být způsobem, jak čelit něčemu, co není (ještě) přítomné. Řekněme, že jsem měl náročný den v práci, vracím se domů tramvají a nechávám myšlenky samovolně plynout, oddávám se dennímu snění. To může být prostor pro to si uspořádat své zážitky, abychom příště měli energii se jim věnovat tak, jak si zaslouží.
Problém s eskapismem je, že má špatnou reputaci, protože se pod ním skrývá ukročení od toho, co většina považuje za reálné. Přitom většina lidí považuje za reálné něco, co reálné vůbec být nemusí (např. nějaká domnělá povinnost, která mě vyvazuje z břemena vlastní svobody).
Eskapismem může být víra nebo představa o tom, co budu dělat, až se mi podaří se dostat z nějaké bryndy. Může to být zdravý a efektivní způsob, jak přestát nějaké obtíže a pokračovat dál i přesto, že v danou chvíli neskýtá moje konání žádnou radost. Žijeme ve spoustě eskapismů, abychom se nemuseli dívat pravdě do očí. Ne vždy je to ale něco špatného.
LP: Ta negativní konotace souvisela mimo jiné s neschopností uniknout z toho úniku, s problematikou návratu. Unikáme do něčeho nereálného, kde se může zalíbit… Existuje nějaká technika, jak se v úniku pohybovat zdravě?
PF: Určitou pastí může být dojem, že když propadnu závislosti, dokážu se z ní sám dostat. Představa podle Henleyho básně, že “Jenom já jsem své duše kapitán.”1, že jako Baron Prášil dokážu sám sebe vytáhnout za cop z močálu, vyznívá v kontextu té absurdity jako nemožná, ale tak tomu vždy být nemusí. Na druhou stranu ta past spočívá v ideologické víře, že já jsem svrchovaný jednotlivec, který má sám sebe plně pod kontrolou. Což je minimálně 100 let od založení psychoanalýzy významně zpochybněno. Jak říká Freud: "Já není pánem ve svém domě." Mám za to, že existuje jeden náhled, který jde proti duchu liberálně humanistického subjektu. Něco, čemu říkám poddání se. Člověk se musí poddat tomu, co na sobě samotném nemá pod kontrolou. Ve světě, který nám dává najevo, ...
...že člověk, který není vždy a všude "sám své vůle kapitán", je vlastně méněcenný či slabý, o eskapismu naopak přemýšlím jako o právu na “podpalubí”. Člověk nemusí být svrchovaně autonomní. Umět se poddat vnějším silám není projevem slabosti (i když být může), ale může jít také o projev moci. Podle Spinozy moc nespočívá pouze ve schopnosti působit, ale také ve schopnosti nechat na sebe (něco) působit. To je ostatně základem všech těch věcí jako je vnímavost, citlivost, empatie, ale také inteligence a kreativita.
Jeden způsob, jak se vysvobodit je, že problém vezmeme vážně. Nemůžeme nad tím jen tak zavřít oči. V této souvislosti se dnes mluví o maladaptivním denním snění. Člověk si vytváří celé světy plné postav a jejich vzájemných vztahů, mezi kterými se mu žije lépe než mezi skutečnými lidmi. Představa, že únik spočívá v něčem, co neexistuje, není úplně správná. Pokud nás to k tomu úniku tahá, stále se to týká reality toho, co je v nás. Naše touha je reálná.
BB: Je eskapismus nástroj, který používáme pro sebe samotné, nebo se to může vztáhnout i ke kolektivu? Může být eskapismus skupinová záležitost?
PF: Může. Když docházelo během velké průmyslové revoluce k migraci lidí do měst, byli vytrženi ze souvislostí regionálních, náboženských, kulturních, komunitních, potřebovali znovu najít ukotvení v realitě. V tu chvíli byla po ruce ideologie, které dnes říkáme národovectví. Pojem národa je přitom fikce, která vytváří smysl tam, kde ho při takovém vyvázání z kořenů byl nedostatek.
Ztratili jsme nějaké kulturní nebo náboženské pojivo, ke kterému bychom se vždy mohli vrátit, a tím se uzemnit. Mohu cítit pocit sounáležitosti s někým, koho jsem nikdy nepotkal, kdo žije na druhé straně země. Je to fikce, která existuje v jazyku, postoji, hodnotách, kultuře, obrazech, textech, a takových věcí jako jsou národy je spousta - ideologie, myšlenka pokroku, atd... Například máloco společnost v historii sjednocovalo tak, jako idea společného nepřítele (byť neexistujícího). Ten únik může probíhat i směrem k něčemu negativnímu, z čeho pak čerpáme pocit patřičnosti.
LP: Únik tedy nemůže existovat sám o sobě, musí stavět na sdílené realitě. Může to platit i naopak? Může realita stavět na únicích?
PF: To je rub a líc jedné věci. Ani myšlenka národu nikdy nebyla kladena na lidi jednostranně shora, museli ji naplňovat nějakým obsahem a uskutečňovat ji zdola. Ať už třeba pochody, kdy mávají vlajkou, když si za národní klenoty vyberou nějaké spisovatele, kteří se tomu třeba ani nemohou bránit (smích), nebo když se při pomyšlení na nějaké jídlo jako vepřo knedlo zelo v české restauraci v zahraničí,, která podává to jídlo, cítí jako doma. To jsou věci, které nevymysleli národní buditelé. Všechno to jde zdola, lidi plní ty představy vl astními obsahy. Jinak to nejde.
Nebo spousta literárních děl se nejspíš rodí jako eskapismus. Ale obsah těch úniků je často jen nějaká ingredience, materiál, který je pak potřeba pro náležité literární (nebo filmové, malířské...) zpracování. Je to často dobrý základ, ale nutně se to musí proměnit, když to exteriorizujeme. Nedávno jsem narazil na článek americké spisovatelky, která napsala sci-fi točící se okolo nějakého vynálezu, který dokáže zhmotňovat vědomí. Knížku jsem nečetl, jen jsem se zastavil u těch recenzí, protože přeci celá naše kultura v nejširším slova smyslu spočívá v proměňování vědomí na nějaké hmotné nebo symbolické statky. Když člověk píše knihu, tak aktualizuje svoje vědomí. Když se dívám na nějaký film nebo čtu knihu, trávím čas v hlavě toho autora. Ne doslova, protože přechod z hlavy na papír nebo do nějaké hmoty obnáší transformaci. Je to ale to nejbližší, co mohu z nějaké cizí hlavy zažít. To myslím říká i Kundera, že jednou z hlavních funkcí románu je, že nám dopřává možnost zažít život z pohledu někoho jiného.
BB: V jakém vztahu jsou vůči sobě navzájem eskapismus a umění? Mohou se ty pojmy překrývat? Je eskapismus tendenční? Tedy existují v něm, stejně jako v umění, nějaké trendy?
PF: Jeden ze způsobů, jakým se lišíme od ostatní přírody, je lidská schopnost přerámovat problémy, tedy zasadit je do jiného kontextu, pomyslného, fiktivního, třeba do fantasy nebo sci-fi, a tím nahlížet na věci novým způsobem. Tuto funkci plní velká část kultury. Kdybych si pomohl přirovnáním kultury k vědě, která má spoustu účelů (od hledání konkrétních řešení problémů až po např. zkoumání hmoty), nikdo neví nutně, k čemu to, co věda řeší, nakonec bude. Např. vysoce abstraktní výzkum v matematice - neví se, zda něčemu pomůže. Mám dojem, že výtvarné umění ve srovnání se zbytkem kultury plní roli základního výzkumu. My teď nevíme, k čemu výtvarné umění bude a zda to něčemu pomůže. Ale zpětně můžeme nahlédnout, že umění je jakýmsi základním výzkumem, z něhož vyvěrá širší distribuce nějakého estetična, přemýšlení, kultivace vnímavosti, vztahování se k hodnotám, ke svobodné společenské emancipaci. To je to, co výtvarné umění dělá unikátním - nedá se předem omezit nějakým účelem. Může mít jakýkoliv dopad.
Samozřejmě může být únikem, moc často není úplně přímý, byť známe příklady, kdy výtvarné umění dokázalo dodat smysl aktivitě nebo nazírání na svět, který do té doby buď nikoho nenapadl nebo mu nebyl připisován žádný význam. Není to taková typická definice úniku. Na něco, co jsem vnímal jako bezvýchodiskové najednou mohu nahlížet jinak, a přimělo mě k tomu dílo, které s tím napohled vůbec nesouvisí. I tu je možné si odkývat problém dualismu 'špatného a dobrého úniku'. Únik od reality, o které víme, že je to realita… Víme opravdu, co je to realita? Člověk může mít dojem, že chodit do práce pět dní v týdnu a makat osmihodinovky je gró oné reality. A pak zjistí, že takhle vůbec nemusí žít a neznamená to, že jeho život nemá smysl. Žijeme ve spoustě iluzí, které napomáhají kotvit se v realitě a které se setkáním s uměním můžou rozpadnout. A nejen s uměním. Může se to stát v jakékoliv situaci. Rozdíl je ale v tom, že umění se produkcí takových příležitostí zabývá programově.
LP: Třeba virtuální prostor v umění, který nás také zajímá jako forma úniku, je sám o sobě shluk kódu, nějaká mřížka, kterou navrhl někdo jiný. Ve výsledku se ten dialog zdá nerovný. Jaký je rozdíl mezi tím a tradičnějšími formami vizuálního umění, literaturou apod.?
PF: Virtuální prostředí může znamenat spoustu velmi různých věcí. Pokud myslíme pomyslný prostor, tak to není nic nového. Tzv. kyberprostor je to samé, kde se ocitáme, když zavoláme do rádia a řeknou nám, že jsme v éteru. Nebo když si v 18. století psali evropští osvícenci dopisy, říkalo se tomu Republika dopisů. Veřejná sféra, kterou definuje Habermas jako prostředí salonu, kaváren, tisku a masových médií vůbec, to je tentýž prostor. Není to žádná výjimečná situace, akorát je mnohem rozmanitější, všudypřítomnější a umožňuje mnohem větší moc nad vlastními životy a množstvím informací, které ve světě jsou.
LP: Jak se konkrétně hry vymezují z téhle definice?
PF: Záleží, zda jsou hry multiplayer nebo hrajeme offline a sami, což má hodně společného se čtením poutavé knížky. Pokud je ta kniha opravdu poutavá, tak se v ní na chvíli ztratíme a může to být druh eskapismu. Rozdíl oproti ostatním médiím, ať už knihám, filmům nebo mluvenému slovu je ten, že (počítačová, pozn. red.) hra jako žádné jiné médium, skýtá ten druh imerze, který nestojí nutně na nějakém ději, vykreslení postav nebo dobrých dialozích, ale na dobře zpracovaném herním prostředí. V té hře se nemusí odehrávat nic, co bys byla schopna převyprávět někomu druhému, jako můžeš převyprávět knížku. Její prostředí je udělané tak, že když hraješ půlku dne a večer usínáš, tak si v hlavě procházíš to prostředí znovu způsobem, který z knihy nebo z filmu neznáme.
Potom je druhá věc, když se bavíme o online hrách, které můžeme hrát s jinými lidmi, ať už s někým, koho známe dobře tváří v tvář, nebo s cizími lidmi odněkud z Afriky nebo z Blízkého Východu. Ani nemluvíme stejným jazykem, ale máme nějaké interakce, které se vymykají domnělému omezení, které jsi naznačila tím, že je kód už předem daný. Opět, i ten spisovatel, který píše knížku… Tam je předem dané pořadí slov, ale co vyvolají, to nedokáže preemptivně vytvořit. Teprve až spojením s tvou imaginací vzniká to, o co tam ve výsledku jde.
LP: Třeba ve hře jako Candy Crush je požitek na principiální rovině vždy stejný, ale to, co se odehrává v jednotlivých hráčích, může být různorodé.
PF: Nedávno jsem viděl video, ve kterém někdo zaznamenal, jak jeho máma dokončila Candy Crush. Jakože Candy Crush je nekonečná hra a ta paní to dohrála. Dosáhla level 10 000, ukázalo to animaci “Děkujeme, že jste byla s námi” a tak dál. Dokonce to má závěr, to jsem vůbec netušil. Myslím, že zrovna Candy Crush je taková moderní aktualizovaná podoba Tetrisu. Už jeho tvůrce říkal, že pro něj není záhada, proč je Tetris tak populární. Poskytuje zážitek kontroly nad něčím nekontrolovatelným ve velmi dobrém poměru, což je přesně to, k čemu lidé ve hrách utíkají. Ať už práce, nebo život sám nás často staví před problémy, jejichž řešení nedodává ten druh satisfakce, které nabízejí hry, když tuto práci nebo život simulují. Když tam něco dořešíme, dokončíme level, něco najdeme, něco vyhrajeme, uspokojení je přesně takové, jaké nám bylo slíbeno. Například, když pracujeme v reklamce a vytvoříme nějaký unikátní nápad, ale náš klient ho bohužel nedocení a nepřistoupí na něj, tak jsme sice udělali maximum, ale náležitá satisfakce se nedostaví. V pracovním životě je takových situací hrozně moc. Hry, včetně Candy Crush, jsou tak populární, protože plní své sliby. Kladou před nás stravitelné výzvy. Ono to hodně vypovídá o tom světě, ve kterém žijeme. Před sto lety polovina populace pracovala v zemědělství a dnes jsou to v západní společnosti jednotky procent. Žijeme a pracujeme ve službách, spousta naší práce spočívá v nějakém druhu kreativity nebo práce s emocemi. Často to obnáší nějakou sebeprezentaci, práci na sobě, kdy musíme zvládat druhé, sebe sama, a tím pádem kapitálem, kterým se zaručujeme, jsme my sami, jak říká také Foucault už od 80. let. Vlastně i volný čas vnímáme jako způsob, jakým zlepšit své podmínky na pracovním trhu. Jako příležitost nějak se dovzdělat, mít přehled, vědět víc, nějak být víc. Tak si vytváříme dluh, který si pak potřebujeme kompenzovat ve hrách. Tohle je zejména v posledních deseti letech možné sledovat v explozi her, jejichž požitek spočívá v simulaci práce. Tou je například český, globálně nesmírně populární Euro Truck Simulator, kde lidé řídí kamion, což hrají i kamionisté. Vrátí se z práce a jdou do hry.
LP: I podle SCS Software jsou velikou hráčskou skupinou právě řidiči kamionů, kteří přijdou domů z práce a chtějí řídit kamion.
PF: Nedivím se tomu. Toho kamionistu by třeba jeho práce bavila, ale v té hře má idealizovanou podobu toho, co má v pracovním životě. Nevím, jaká je v té hře míra realismu, ale nejspíš se tam nestane, že mu někdo nezaplatí včas nebo vůbec, nebo že musí zastavit a jít čůrat, to v té hře není. Je to také zdrojem požitku. Nemusí to být jen toto, ale třeba i ta uspokojující videa, ve kterých koukáš, jak někdo laserem čistí nějakou rezavou součástku, myje nádobí nebo tlakovou tryskou čistí podlahu. To je požitek, protože vidíš velmi čistě a jasně přímý důsledek toho úsilí a to je uspokojivé. Svého času na to narážel Einstein, když říkal, že se nediví, že lidé rádi štípou dříví. Utíkáme tedy před prací, která nás stresuje k práci, která nás konejší. Bizarní na tom je, že utíkáme od práce k další práci. Potřebujeme si kompenzovat chaos našeho života nějakým nástrojem, uspořádáváním. Česáním něčeho střapatého, co zažíváme. Candy Crush je Tetris, který pochopil realitu serotoninu.
LP: Existuje vysvětlení seskládávání kostiček Tetrisu jako metafora snahy organizovat si chaos v životě v postmoderní společnosti. Může tento vzorec utíkání k idealizované verzi reality být aplikovatelný i na jiné hry, než ty prvoplánově pracovní?
PF: Určitě. Spousta her, které stojí na objevování nějakého světa, umožňují ten druh hraní, o kterém se někdy mezi hráči referuje jako o čištění (vyřešení všech možných úkolů, které hra nabízí - zbavení se všech nepřátel, vysbírání všech pokladů, pozn. red.).
Spousta her je provázena tzv. achievementy. Populární je achievement za to, že jsi vysbírala všechno, co bylo možné sesbírat. Tak, teď mám hotovo. Vyčištěno. Nic jsem nezanedbal. To může být i v prozkoumávání map nebo v RPGčkách. Někde sbíráš zkušenosti a pak si je distribuuješ do různých sil nebo schopností a tak dál. Tohle uspořádávání chaosu ve hrách je velmi silná struktura. Je třeba hra, ve které dostaneš achievement za to, že jsi ji pět let nehrála (smích). (Achievement se jmenuje Go outside. a hra The Stanley Parable, pozn. red.)
LP: Jakou odměnu může hráč od hry dostat kromě té prvoplánově hmatatelné?
PF: Když postavím vedle sebe podoby toho, jak může vypadat špatný eskapismus v souvislosti s hrami a jak ten dobrý, tak ten dobrý jednoznačně převažuje. Podle mě je důležité ten diskurz vymanit z ignorantství, které to ve veřejné debatě vykazuje. V Americe doposud žije představa o tom, že hry kazí mládež. Hry jsou druhem eskapismu, který, a to je důležité, dává prostor i misogynům zažít, že jsou někdo, na kom záleží, jak známe z kauzy Gamergate (masová kampaň útočící na feminismus v herním průmyslu, pozn. red.). Jsou lidé, kteří svou frustraci z veřejného světa, ve kterém nemají šanci uspět, ventilují přes hry a to je problém. Další problém herního eskapismu je, že si hry často osvojují stejné postupy jako mimo jiné i sociální média. Řídí se principy gamblingu, kdy z lidí vytahují peníze, aby se mohli ve hře posouvat rychleji. V herním průmyslu jsou takové principy vnímány jako nešvar. Ty hry nejsou nijak oceňovány, naopak jsou ve velké míře kritizovány nebo odmítány považovat za hry, právě proto, že jsou systémově blíž gamblingu.
No a pak jsou různé pozitivní příklady. Jako internet od svých počátků, i online hry vytváří úžasné všestranné prostředí, možnost setkat se s lidmi, kteří jsou mi podobní. Pokud žiji v prostředí, které mi dává najevo, že jsem divný, špatný, nějak nepřirozený nebo ne úplně pohodlný, tak v tom herním prostředí mohu relativně snadno najít někoho, jehož pouhá existence mi dá najevo, že ten lůzr nemusím být já a že se za sebe nemusím stydět. Virtuální světy toto dokážou nejen zajistit, ale i rozvíjet. Člověk na tom může dál stavět, ještě dál se objevovat a růst. Kdybych se díval na fenomén tzv. cosplayů (převlékání se za herní postavy, pozn.red.), tak ve velké míře se s tím kryje také snaha nacházet svou identitu nejen na základě souznění s nějakou postavou, ale také v rodovém základě. Nevíme ještě, v čem všem mohou spočívat nejrůznější rodové nuance. Hry do velké míry třeba i vizuálně představují prostředek, který lidem dovoluje ony podoby hledat, objevovat je na sobě, vytvářet je přímo pro sebe a sdílet je s ostatními. Navzájem se inspirovat a cítit se u toho svobodně, bez tlaku společnosti. A pak všechny ty funkce, které známe z jiných druhů kultury - dozvídat se nové věci, zažívat nové zážitky, trávit čas s lidmi, někam patřit, přerámovat problémy... S hrami se často mluví o schopnosti nevzdávat se a začít odznova.
BB: Dá se bez úniků vůbec přežít? A dá se přežít v nich?
PF: Eskapismem může být i něco, co se tak neoznačuje, i když by plným právem mohlo. Napadá mě taková glosa: Důvod, proč Američané nemají tak velký problém s propastí mezi chudými a bohatými nebo proč se zastávají bohatých miliardářů je, že každý Američan se považuje za dočasně ztrapněného milionáře. Všichni se považují za milionáře, akorát ”ještě ne, ale dříve nebo později určitě”. Pracovat v korporátu s cíli zaměstnavatele, které nejsou naše, ale nějakým způsobem nás zaměstnavatel přesvědčil, že naše jsou? Volit pravici a udržovat v provozu systém, ve kterém ze zisků a benefitů těží ti nahoře a rizika nechávají těm dole. Co je větší eskapismus než tohle?
BB: Ve sdílené realitě jsou hranice jednak hmotné a jednak dané domluvenými pravidly, zatímco v únicích si je vytváříme sami. Proto se v nich asi můžeme tak snadno ztrácet. Jakým způsobem můžeme s těmito hranicemi zacházet, abychom o nich mohli přemýšlet už ve chvíli, kdy začneme unikat? Můžeme být schopni je nacházet posléze? Jak se v úniku neztratit?
PF: Já jsem vždycky rozlišoval dva přístupy - jeden je více oduševnělý, vyžaduje životní zkušenost, schopnost poroučet si a schopnost poslechnout se. Což není úplně snadné. Ve chvíli, kdy se bavíme o věcech, kterým propadáme, protože si nemůžeme pomoci, nemusí ta racionální metoda sama o sobě fungovat. Když funguje, super. Řeknu si "Oukej, dneska budu do půlnoci koukat na 12 dílů seriálu, ale zítra budu něco dělat." a je důležité se naučit se sebou takhle zacházet. Vymezíme si prostor, kdy můžeme propadat věcem, protože se pak necítíme špatně. Když dokážeme únik zpětně vykompenzovat a nemít z něj výčitky…
Ten druhý způsob je nebezpečný, protože je potenciálně destruktivní. Dochází k němu, když nemáme sílu z něčeho vybřednout, a tak se rozhodneme to neřešit s rizikem, že něco může dopadnout špatně nebo že si můžeme způsobit dlouhodobé problémy. Ale také s nadějí, že se toho nasytíme a že se právě proto z toho nakonec bez větší námahy dokážeme vysvobodit.
A discussion with Palo Fabuš about escaping inside, outside, or someplace else entirely - from the idea of a nation to Candy Crush, but also how not to get lost and find something fundamental along the way.
Lucie Pozníková & Bára Bažantová
BB: While writing the open call we stumbled upon a fascinating divide in the editorial staff. We split into two parties - one seeing escapism as a positive process while the other as something problematic. It took us quite an effort to untangle ourselves from this dualistic way of looking at such a topic. Could you help us extend our field of thought beyond these categories?
PF: It’s not likely we can completely abandon such dualism. What can be abandoned, though, is the apriori perception of escapism as something either good or bad. It depends on how we think about it, the way we practice it and what goal it serves. There can be a sickly escapism when we refuse or are unable to face certain reality. It requires quite an effort and we all have very limited energy already to deal with reality. Energy which we need to recover somewhere. We need to re-experience ourselves as someone happy with what we do and who we are - something escapism can serve well.
Another understanding of it could be as an activity outside the day-to-day work. When defining it as an escape - departure from what lays before me, be it empirically, phenomenologically or as a certain future not exactly in front of one’s nose - then escape may be a means to face something not (yet) present. Let’s say I’ve had an arduous day at work, I’m returning home by tram, where I let my thoughts flow spontaneously, resigned to daydreaming. This could be a space to sort one’s experiences to have the energy for visiting them later in a way they deserve.
The issue with escapism is its bad reputation because of the departure from what the majority see as real. All this while the same people see as real something that may not even be so (for example an assumed responsibility unchaining me from the burden of one’s own freedom).
Escapism may be faith or a notion about what I might do after getting out of some messy situation. It might even be a healthy and effective way to overcome certain troubles and continue, even despite my doing doesn’t grant me any joy at the moment. We live in a bunch of escapisms just not to have to look the truth right into its eyes. Not always a bad thing though.
LP: The negative connotation has to do (beside others) with the impossibility of escaping the escape itself, the problem of returning. We flee somewhere unreal where we may find liking… Is there a way to escape soberly?
PF: A certain trap might be the impression of being able to get out of an addiction all by myself. The idea after Henley’s poem that “I am the captain of my soul”1 that I can, like Baron Prášil, pull myself alone by my braid from a swamp, seems in context of such absurdity impossible - it doesn’t always have to be like that, though. On the other hand, the trap lies in the ideological faith that I am a sovereign individual fully in control over myself. Something which has been contested for at least a hundred years since the foundation of psychoanalysis. As Freud says: “The ego is not master in its own house.” I think that there is one insight which goes against the geist of the liberally humanist subject.
Something I call subjecting oneself to. One has to subject themselves to that part of them they alone cannot control. In a world presenting us with the idea of a person who is not always and everywhere “the captain of their soul” as being rather inferior and weak, escapism seems to me as a right to the “below deck”. One does not have to be sovereignly autonomous. Being able to subject oneself to exterior forces is not a token of weakness (although it may be), it can be a proof of power. According to Spinoza, one’s power doesn’t reside in the ability to act alone but also in being acted upon. That is, after all, the basis of all those things like receptivity, sensitivity, empathy but also intelligence and creativity.
One way of freeing oneself is to take the problem seriously. We cannot just close our eyes before it. Following this, nowadays we talk about maladaptive daydreaming. Some create whole worlds populated by characters with mutual relationships among which is easier for them to live rather than real people. The idea of escape rests in something non-existent is not exactly right. If you are drawn to escape it still concerns the reality inside us. Our desires are real.
BB: Is escapism a tool we use for ourselves or can it be applied to a collective as well? Can it be a collective affair?
PF: It sure can. When, after migrating into cities during the Industrial Revolution, people were severed from their regional, religious, cultural and social contexts, they needed to find a new anchor in reality. At that moment came handy the ideology we now call nationalism. All the while the concept of a nation is a fiction creating a purpose which such untangling from one’s roots made absent. We have lost some cultural or religious glue to which we could always return and ground ourselves. I could feel a sense of solidarity with someone I never met, living on the other side of the planet. It is a fiction which exists in our language, attitude, values, culture, images, texts which contain multiple things like a nation - ideology, the idea of progress, etc… For example, not many things have connected society as the idea of a common (although an inexistent) enemy has. An escape can then be directed towards something negative from which we can acquire a feeling of belonging.
LP: An escape cannot, then, exist all by itself - it has to build upon a shared reality. Can this apply in reverse? Can reality build upon the escapes?
PF: That is two sides of the same coin. Not even the idea of a nation was laid unilaterally onto people from above them, they themselves had to fill it with some content and realize it from below. Be it parades where they wave a flag, picking a few writers as their national jewels - some of which cannot even defend against it (laughter) - or feeling at home in a foreing restaurant serving pork, dumplings and sauerkraut. These are not things made up by some nationalist radical. This all came from below where people fill these ideas with their own meaning. There is no other way really.
Or a number of literary works are conceived as escapism. The content of these escapes are often mere ingredients, a material which is subsequently needed for a given literary (or cinematic, painterly…) manipulation. It is mostly a good basis, though one, which must be transformed when we exteriorize it. I recently stumbled upon an article by an American author, who wrote a sci-fi story about a machine able to materialize consciousness. I have not read the book, only stopped to read the reviews, because, in the broadest sense, our culture is based on transforming our consciousness into some material or symbolic items. When one writes a book they actualize their consciousness. When I watch a movie or read a book I spend the time in the author’s head. Not literally of course, because such a transition from mind onto a paper requires a transformation. It is, however, the closest I can experience of some other mind. This is, I think, something Kundera says - that the primary function of a novel is to grant us to experience life from someone else’s point of view.
BB. What relationship do escapism and art exist in? Can these terms overlap? Is escapism tendentious? In other words: Do trends exist in it as they do in art?
PF: One of the ways we differ from the rest of nature is the human capability to reframe problems, put them into different contexts, be it imaginary, fictional, even fantasy or science-fictional, to see things in a different way. Culture mostly performs this function. If I were to help myself by comparing culture to science, which has many purposes (from looking to concrete solutions to examining matter), nobody actually knows what, that which science deals with, will in the end become. Take highly abstract math for example - we do not know what it can help with (if it even can). I have a feeling that art, compared to the rest of culture, has the role of primary research. We immediately do not know what it will be for or in which ways it can help. In retrospect, though, we can glimpse art as some basic research from which bubbles a broader distribution of aesthetics, thinking, cultivation of cognition, relations to values and to free social emancipation. This is what makes art unique - it cannot be restricted by a certain purpose beforehand. It can have any impact possible.
Of course it can be an escape, often not a straightforward one, although we know of cases where art could supply purpose to activity or worldview that no one thought of or paid attention to until then. It is not the typical definition of an escape. Something I used to perceive as futile can all of a sudden be perceived differently, all intermediated by a work which, at a first glance, has nothing to do with it. Even here can be uncovered the issue of dualism of the 'good and bad escape'. Escape from a reality we know is real. Do we actually know what reality is, though? One may have the feeling that working eight hours a day, five days a week is the essence of such reality. Until they find out they do not have to live like this without their life being meaningless. We live in many illusions which help us be anchored in reality and may break down when confronted with art. And not art exclusively. It may happen in any situation. The difference is that art deals with producing such opportunities programmatically.
LP: Take for example the virtual space in art which interests us as a form of escape - it is in itself a cluster of code, a grid designed by someone else. Ultimately this dialogue seems inequal. What are the differences between the more traditional forms of visual art, literature and so on?
PF: Virtual space can be a number of very different things. If we think of an imaginary space, then that is nothing new. The so-called cyberspace is the same as when we call a radio and are told we are live. Or when, in the 18th century, the European enlightened wrote each other letters they were called The Republic of Letters. The public sphere defined by Habermas as the space of salon, café, press and mass media is the same space. It is not an exceptional situation, it is just much more diverse, ubiquitous and allows for more power over our lives and the amount of information there is.
LP: How specifically are games delineated within this definition?
PF: It depends whether they are multiplayer or we play offline and alone, which has much to do with reading a gripping book. If a book really is so intriguing we can get lost in it, which can be a form of escapism. The difference from other media, be it books, films or spoken word, is that a game, unlike any other media, provides the kind of immersion not necessarily based on a narrative, character rendering or great dialogues but on well crafted game environment. Nothing you can reword to someone else (as you can with a book) has to take place. The game’s environment is created so that when falling asleep after playing for half of a day you can navigate it again in a way we do not know from book or film.
The second thing when talking about games is playing online with other people, be it with someone we know well face-to-face or a stranger from Africa or the Middle East. Without the need for speaking the same language we have some interaction avoiding this supposed restriction, which you already suggested with the already given code. Again, even a writer working on a book… Even despite a given word order, the experiences it evokes cannot be preemptively manufactured. Only after connecting the two imaginations can emerge that, which is the final goal.
LP: As in the game Candy Crush, where the fundamental experience is always the same but what plays out in individual players may be varied.
PF: I saw a video recently where someone captured their mom finishing Candy Crush. I mean, Candy crush is basically an infinite game and the lady finished it. She reached level 10 000, an animation showing “Thank you for being with us” popped up and so on. It even has an ending, I never suspected that. I think that specifically Candy Crush is this modern, actualized version of Tetris. Even its creator said that it is no mystery for him why Tetris is so popular. It grants you an experience of control over something uncontrollable in a very pleasant ratio, which is exactly what people are running towards in games. Whether it be work or life itself that places us before problems whose solutions do not deliver the same kind of satisfaction as games do which simulate such life or work. When we solve something there, finish a level, find or win something the gratification is exactly as it has been promised. For example when we work for an advertisement company and come up with a unique idea but our client does not appreciate it and refuses it, even though we put our maximum into it, the satisfaction never arrives. Work life is abundant with these situations. Games like Candy Crush are so popular because they keep their promises. They put us in front of digestible challenges. This says a lot about the world we live in. A hundred years ago half of the population worked in agriculture, these are now only singular percentage units in Western societies. We live and work in services where much of our labor consists of some form of creativity or work with emotion. It frequently entails some self-representation, a work on ourselves when we have to deal with others, therefore the capital we vouch with is ourselves, as Foucault has been saying since the 80s. Even our free time is perceived as an opportunity to improve our status on the labor market. An opportunity to somehow educate ourselves, have an overview, know more, somehow even be more. We thus create a debt which we need to compensate for in games. We can observe this mainly in the last ten years’ explosion of games whose sole experience lies in simulating labor. One of these is the Czech, globally incredibly popular, Euro Truck Simulator, in which people, including real truckers, drive a truck. They come from work and enter into a game.
LP: Even according to SCS Software a large portion of gamers are truckers who come home from work and want to drive a truck.
PF: I’m not surprised. Even the trucker would like their job but the game is an idealized form of what they have in their work life. I am not sure about the degree of realism the game has but someone not paying them in time or at all, or having to stop and go pee, most likely will not happen in-game. It is also a source of delight. It does not have to be just this, though, even the satisfying videos where you watch somebody clean a rusty component using a laser, wash dishes or pressure-clean the floor. That is delightful because you can very clearly see the direct consequence of the effort, and that is satisfactory. Einstein hinted at this when saying he is not surprised people like to chop wood. We thus run from work which stresses us to work which soothes us. The bizzare thing is that we run from work to more work. We need to compensate for the chaos of everyday life using some tool - organizing. Combing something ruffled we experience. Candy Crush is Tetris which understands the reality of serotonin.
LP: There exists the explanation of stacking the Tetris blocks as a metaphor of the effort to organize the chaos of living in a postmodern society. Can such a formula of running towards an idealized version of reality be applicable on other games rather than those superficially work-based?
PF: Of course. Many games which are based on exploring some world enable a way of playing sometimes referred to among gamers as clearing (solving all tasks the game offers - disposing of all enemies, collecting all treasures). Many games are accompanied by so-called achievements. A popular one is for collecting all there is to collect. Well, now...
...I’m finally done. Cleared. Nothing I’ve neglected. This can even apply in exploring maps or RPGs. You acquire experience which you then distribute into various powers, abilities and so on. This organizing of chaos is an incredibly strong structure in games. For instance, there is a game where you get an achievement for not playing it for five years (laughter). (Achievement is named Go outside. from the game The Stanley Parable).
LP: What rewards can the player receive from such a game except the one superficially tangible?
PF: When laying side-by-side images of what bad and good escapism may look like in gaming I think the good one definitely outweighs the other. It is, in my opinion, important to let the discourse break loose of all the ignorance the public debate reveals. The notion of games corrupting the youth still survives in America. Games are a form of escapism - and this is important - which gives even to misogynists the room to experience being someone who matters, as we know from the Gamergate case (a mass campaign attacking feminism in gaming industry). These are people who filter their frustration of the civil world, where they have no chance to succeed, which is a problem on its own. Another issue of gaming escapism is games which adopt the same practices as, among others, social media do. It follows methods of gambling, extracting money from people to move through the game faster. Gaming industry perceives such practices as transgressive. Such games are not valued in any way, on the contrary they are criticized widely or refused to be recognised as games precisely for being systematically closer to gambling.
And then there are the various positive examples. Like the internet from its inception, online games as well create an incredibly versatile environment for meeting like-minded people. If I live in an environment that marks me as weird, evil, somehow unnatural or not very complacent, then gaming can help me find someone whose sole existence shows me that I might not be the loser and that I don't have to be ashamed of myself. Virtual worlds can not only secure this but develop it. One can build upon it, further look for themselves and grow. If I were to look at the so-called cosplays (dressing as videogame characters) then we see a large portion of it overlaying with the effort to find one’s identity not only on the basis of a sympathy towards a specific character but also in an ancestral foundation. We do not yet know what the various ancestral nuances might entail. Games, to a large extent, can present the means to let people look for these forms, find them in themselves and share them with others. To inspire each other and feel free while doing it, without any societal pressure. And then all the other functions we know from other forms of culture - learn new things, enjoy new experiences, spend time with people, belong somewhere, re-frame problems… When talking about games we often mention the ability to not give up and start from the beginning.
BB: Can we survive without escaping at all? Can we live in them?
PF: Escapism may even be something which does not label itself as such, even though it rightfully could. A gloss came into my mind: The reason why Americans do not have such trouble with the divide between the poor and rich, or that they stick up for wealthy billionaires, is that every American considers themselves a temporarily embarrassed billionaire. Everyone thinks of themselves as billionaires, only “not yet, but sooner or later for sure”. Working in corporate towards your employer’s goals, which are not yours but you were somehow persuaded they were? To vote the right wing and keep running the system which lets the above benefit from profits and leave the below with the risks. What’s a graver escapism than this?
BB: In the shared reality there are tangible borders and then those given by agreed-upon rules, while in escapes we create them by ourselves. That is why we may get lost in them so easily. In which way should we deal with these borders to think about them the moment we start escaping? Are we able to find them afterwards? How not to get lost in an escape?
PF: I have always distinguished two approaches - one is more soulful and needing life experience, the ability to command and listen to oneself. Which is not entirely easy. When we are talking about things we are submitting to, because we cannot help it, such a rational method may not by itself work. If it does, great. I tell myself “Okay, I will watch twelve episodes today until midnight but tomorrow I’ll do something.” and it is important to learn how to deal with ourselves this way. We delineate the space when we can give into things because we will not feel upset afterwards. When we can compensate for the escape retrospectively and have no regrets about it…
The other way is dangerous because it is potentially destructive. It comes about when we have no strength to break out of something, so we decide not to deal with it, risking it not turning out well or causing ourselves long-term issues. But also with the hope we indulge it fully and through that we manage to free ourselves without much effort.
My boyfriend, an Aquarius, frequently stops himself from being rude so many times and expects us all to appreciate it and my friend of the same star sign will regularly wait for her phone to stop ringing just so she can text the person calling to ask what they want, takes 3–5 business days to respond, and becomes emotional at any sort of inconvenience while still proclaiming herself a "bad bitch."
Wanna Know What Your True Zodiac Sign Should Be? Just Choose Some
Aesthetic Images To Find Out…
A group of Aries is called an argument.
Ruling Planet: Mars & Pluto
Symbol: Scorpion
Element: Water
Erika possesses very special powers. Combining outstanding empathy, powerful mind, courage and willingness to navigate through deeper and darker places, she uses the power of healing touch and transformation. Erika sometimes struggles with patience, as she is a person of action, and at the same time can be indecisive. Seems contradictory? Have you ever met a Scorpio?
Ruling Planet: Moon
Symbol: Crab
Element: Water
Clementine is a naturally optimistic person, whose ability to bring sunny energy into your day is just unique. Her presence is warm and loving as she treats all her surroundings with high compassion and urge to protect those who are close by. On the other hand, Clementine can get demanding and manipulative, using her strong emotions to get what she wants. But who doesn't have a slightly darker side, right?
Iva Davidová studuje 2. ročník na FaVU v ateliéru Malířství 3 u Patricie Fexové a Veroniky Vlkové. Je intermediálně založenou vizuální umělec*kyní se zájmem o esteticky přitažlivá místa jedince, které zobrazuje na malbách. Pravidelně publikuje krátké afirmace a digitální koláže na instagramových účtech @abandonyourlines a @unbelievabledawn.
Vendula Heřmanská (*2001) studuje na FaVU v Ateliéru intermédií a v současnosti je na zahraniční stáži v Bukurešti. Pohybuje se převážně v oblasti zvuku, textilu a malby, ale proplouvá i skrze jiná média. Aktuálně se věnuje primárně fieldrecordingu a jeho potenciálu jako nástroje porozumění.
Eli Quaileye je tvůrkyně iluzí, handpokerka, ilustrátorka. Je silně ovlivněna starožitnostmi, mytologií a sny.
Adam Žufníček je studentem Ateliéru malby 3 Patricie Fexové a Veroniky Vlkové. V poslední době se i díky autorově neúprosnému pracovnímu tempu jeho tvorba objevuje v řadě zajímavých galerií (jen v době chystání tohoto příspěvku současně připravoval výstavy pro Galerii ART, Postpost gallery, prostor39 a KS Omega Brno) a úspěšně se tak zasazuje do scény současného českého umění.
Malo Lecollinet je umělec z Francie žijící a pracující v okolí Paříže. Prostřednictvím fotografie a psaní produkují autofiktivní a nostalgické kousky, které zpochybňují paměť, čas, identitu, vztahy a způsob, jakým se jako bytosti pohybujeme v roztříštěném světě. Jejich každodenní život, prožité zkušenosti a lidé, které potkávají, tvoří základ příběhů, které budují a sdílejí.
Sam Silof Etume je autorem experimentálních filmů, ve kterých se zabývá existencialismem a vytvářením nových světů. Studuje prvním rokem na FaVU, v ateliéru performance. Kromě videotvorby se věnuje psaní, hudbě, digitální kresbě, fotografii a dalším uměleckým projevům.
Veronika Švecová je umělkyně zabývající se digitální tvorbou. Využívá 3D grafiky a herního enginu k vymýšlení a vytváření imaginárních světů. Zaměřuje se na možnosti technologií, které by v budoucnu mohly mít pozitivní dopad na sociální sféru. Fantaskní hloubání se snoubí s přiznanou naivitou. Autorku ovlivňuje spiritualita, která skrze tvorbu vniká do virtuálního prostředí a tam se formuje stejně, jako se může formovat reliéfní obraz našeho podvědomí. Autorka v současnosti žije v Praze.
Katarina Kadijević (’98, Praha) je dočasný stav~sliz orgánu. Ponořuje se a bádá v oblastech světelného designu, scénografie, performance, zvuku, instalace, prostorách péče, intuitivním DJingu, vaření reality, atd. Ráda hledá a nahlíží, vchází do a zkoumá různé druhy komunikačních mechanismů, cest, způsobů, možností, vazeb, spojení s prostorem, místem, rostlinami, živočichy, předměty, člověkem…
Je součástí multidisciplinárního kolektivu a spolku OUTSIDEININSIDEOUTINSIDEOUTOUTSIDEIN, a také nomádního squatting fluidního hudebního kolektivu Juicing her Jesus a Toilet Witches.
Léa MAINGUY, narozená v roce 1998 v Ambilly, je francouzská umělkyně v současné době studující v ateliéru Performance na FaVU v Brně. Pracuje s různými médii, která používá jako nástroje ke zkoumání témat, jako je dekolonizace, naše identita, vliv virtuálna na bytosti a vnitřní a vnější interakce. Jako příslušnice smíšené rasy si často klade otázky o své sounáležitosti se zemí a způsobu, jak si vážit své kultury a kořenů. V poslední době se zúčastnila rezidence v Maďarsku s kolektivem PAIKKA, která se týkala zkoumání podvědomí, a byla součástí skupinové výstavy Adjustable Monuments ve Philara Collection v německém Düsseldorfu. Je také členkou českého kolektivu Agronaut*, jehož základem výzkumu je ekologie, výzkum těla a performance.
Palo Fabuš (*1983) se dlouhodobě zajímá o vztah digitální techniky a lidského údělu. Studoval informatiku a mediální teorii v Brně a sociologii v Praze. V letech 2014–2015 absolvoval stáž na Ruhr Universität v Bochumi, kde studoval současnou německou filosofii médií. V minulosti přednášel pravidelně na FSS MU v Brně a k jednotlivým přednáškám byl pozván na VUT FIT, FaVU, FF MU, AVU, UMPRUM a jinde. V současnosti působí jako odborný asistent v Centru audiovizuálních studií na FAMU v Praze, jako associate lecturer na Prague College a je také doktorandem na FaVU v Brně. Od roku 2011 byl šéfredaktorem časopisu Umělec. Dále publikoval v Literárních novinách, Flash Artu, A2, Furtherfield, Obiegu, Vlně a Mediálních studiích.
Iva Davidová are studying their second year at FFA BUT in studio of painting under Patricia Fexová and Veronika Vlková. They are an intermedia-based artist interested in one's aesthetically pleasing spaces which she depicts in her paintings. They regularly publish short affirmations and digital collagues on their instagram accounts @abandonyourlines and @unbelievabledawn.
Vendula Heřmanská (*2001) is studying at FaVU in the Intermedia Studio and is currently on an internship abroad in Bucharest. She moves mainly in the field of sound, textiles and painting, but she also passes through other media. She currently focuses primarily on field recording and its potential as a tool for understanding.
Eli Quaileye is an illusion creator, handpoker, illustrator. She is heavily influenced by antiques, mythology and dreams.
Adam Žufníček at the moment studies at AM3 under Patricie Fexová and Veronika Vlková. His work is currently surfacing in many interesting czech galleries and not only his unstoppable pace (just at the time of preparing this contribution Adam worked simultaneously on exhibitions for Gallery ART, Postpost gallery, prostor39 and KS Omega Brno) successfully earned him a place in the local contemporary art scene.
Malo Lecollinet is an artist from France living and working around Paris. Through photography and writing, they produce autofictional and nostalgic pieces that question memory, time, identity, relationships and the way we, as beings, move in a fragmented world. Their daily life, their passed experience and the people they meet make the base of the stories they build and share.
Sam Silof Etume is an author of experimental movies in which he deals with existentialism and world-making. He studies his first year in the Performance studio at FaVU. Apart from video work Sam pursues writing, music, digital drawing and photography among other creative outputs.
Veronika Švecová is a digital artist currently living in Prague, the Czech Republic. Using 3D graphics and video game software allows her to have an openfield for creating and imagining fictional worlds. She focuses on future possibilities in the sense of positive technological and social changes. Fantasy speculations are toying with an admitted naiveté. Spirituality, which greatly influences her, permeates through her works in a virtual environment that could be depicted the same way the landscape of our subconscious mind can.
Katarina Kadijević (1998, Prague), is a temporary state of organ. She is diving and exploring in a fields of light design, scenography, performance, sound, multimedia installation, care places, intuitive DJing, and reality cooking, etc. Likes to seek and look in-into-at different kinds of communication mechanisms, ways, possibilities, connections with the space, place, plants, animals, objects, human... She is part of multidisciplinary collective OUTSIDEININSIDEOUTINSIDEOUTOUTSIDEIN, and nomad squatting fluid synth collective Juicing her Jesus and Toilet Witches.
Léa MAINGUY, born in Ambilly in 1998, is a French artist who is currently studying at the Performance studio at FaVu, Brno. She works in a variety of media which she uses as tools to explore topics such as decolonization, our identities, the effect of the virtual on beings and inner and outer interactions. As a mixed race person, she often questions her belonging to the land and how to value her culture and roots. Lately, she took part in residency in Hungary, with the collective PAIKKA which was about exploring the subconscious and was part of the group exhibition Adjustable Monuments in the Philara Collection, Dusseldorf, Germany. She is also a member of the czech based Agronaut* collective which has ecology, body research and performance as a research basis.
Palo Fabuš (*1983) is continually interested in the relationship between digital technics and human destiny. He studied informatics and media theory in Brno and sociology in Prague. In the years 2014–2015 he completed an internship at Ruhr Universität in Bochum, where he studied contemporary German philosophy of media. In the past he held regular lectures at FSS MU in Brno and was invited to give lectures at BUT FIT, FFA, FF MU, AVU and UMPRUM among others. Presently he teaches as expert assistant in Center for Audiovisual Studies at Prague FAMU, as associate lecturer at Prague College and is simultaneously a doctoral student at FFA BUT in Brno. He was chief editor of the Umělec magazine since 2011 and further published in Literární noviny, Flash Art, A2, Furtherfield, Obieg, Vlna and Media studies.