Pokračování z předchozí strany ... mám rád. Taky jsem chodil 7 let na „lidušku“, kde jsem se učil hrát na akordeon. No mezitím jsem ale stále s velkou oblibou kreslil a můj otec si toho všímal. Přesvědčil mě, abych zkusil umělecko-průmyslovou školu v Košicích. Předtím, od dvanácti let, jsem se dva roky učil kresbě pod vedením restaurátora v Zemplínském muzeu v Michalovcích.
RI: Kreslíte občas ještě portréty či figuru nebo se věnujete už jen komiksové tvorbě?
JL: Velmi málo. Občas se vyskytnou nějaké zakázky… Zrovna nedávno jsme byli s kolegy na firemní akci jako taková atrakce, kde jsme dělali 15minutové portréty, ale že bych se ve volné tvorbě věnoval přímo portrétu nebo figuře, to ne. Samozřejmě všechny své znalosti z této oblasti využívám ve své tvorbě. Figurální kresba, to je v komiksu alfa a omega.
RI: Jakou zkušenost vám dalo vyučování na FaVU VUT a jak dlouho zde již působíte?
JL: Jsem zde jako pedagog od akademického roku 2007/2008, takže už to bude pomalu 13 let. FaVU jsem předtím vystudoval a poté jsem šel rovnou učit na střední školu figurální kresbu. Když se mě ptáte na to, jak jsem se dostal k výuce na FaVU, tak to bylo tak, že předminulé vedení si mně pamatovalo ještě z mých studentských let, a když se tu uvolnilo místo, byl jsem osloven, abych se ucházel o pozici učitele figurální kresby. No a můj přínos či bonus pro vyučování kresby tady na škole vidím v tom, že právě v rámci mého studia jsem získal hodně zkušeností a domnívám se, že jsem schopný pomoct studentovi s hledáním vlastních postupů při kresbě a toto hledání třeba urychlit. To je moje hlavní ambice, a když se daří, dělá mi i radost.
RI: Setkáváte se s nějakými předsudky vůči figurální kresbě, se kterými studenti často vstupují do vašeho předmětu?
JL: Tak nejčastější jsou předsudky typu: „K čemu mi to vlastně bude?“ Zde je hned několik odpovědí, které se nabízejí. Jsme na výtvarné škole, takže si nedokážu představit, že by někdo například na Hudební fakultě Janáčkovy akademie músických umění řešil otázku, jestli potřebuje znát noty… To mi připadá absurdní. Samozřejmě rozumím tomu, že jsou obory na výtvarných školách, které když vystudujete, tak v životě nebudete kreslit. Jsou tu lidé, kteří více experimentují se zvukem nebo obrazem, to je úplně jasné. Ale na druhou stranu si říkám, že když i tito studenti projdou mým školením, tak jsou schopni vstřebat jakýsi aparát kritérií, kterým budou schopni posoudit dobrou kresbu. Až jednou budou dělat nějaké projekty nebo zaJLkázky, tak budou vědět, na koho se obrátit. Budou vědět, kdo je například v těchto technikách zběhlý a dobrý.
No a potom je tu samozřejmě to, že se člověk postaví koncentrovaný ke stojanu a 3 hodiny vstřebává skutečnost před sebou. Je to, kromě takového skoro až jogínského cvičení, také veliké sebepoznávání. Člověk v sobě hledá vnitřní disciplínu a řeší konkrétní problém, a to se prolíná všemi oblastmi, ať už řeší kresbu, umění nebo jakýkoliv jiný pracovní úkol.
RI: Ano, to mohu potvrdit z vlastní zkušenosti… Víte ještě o něčem, z čeho mají třeba studenti strach?
JL: Tak samozřejmě, četl jsem si výsledky ankety (Anketa – hodnocení předmětů, pozn. respondenta), kterou vyplňují studenti na konci školního roku. Tam „večerňák“ dopadl celkem dobře. Myslím si, že se mi nestalo, že by tu měl někdo deprese kvůli tomu, že neumí kreslit. Za léta vyučování mám nějakou praxi a domnívám se, že se dokážu bavit s lidmi, aniž bych je děsil. Mojí ambicí určitě není někoho deptat. Též se domnívám, že když si na konci semestru prezentujeme kresby, které student za celou tu dobu nakreslil, rozložíme to podle data, tak je v mnohých případech jednoznačně vidět progres. Takže strachy možná jsou, ale studenti je nedávají najevo. Snad i vy mi to můžete potvrdit (smích).
RI: Po škole například mezi prváky koluje, že jste jedním z pedagogů, u kterých se musí člověk opravdu snažit nebo že jste hodně přísný. Pak k vám ale člověk dojde a zjistí po nějaké době, že to tak úplně není.
JL: Snažím se udržovat v hodinách disciplínu, ale i pozitivní atmosféru.
RI: Tak ta tam určitě byla vždy, pokud jsem ale nepřišel pozdě do hodiny… (smích)
JL: (smích) No tak ano, toto je problém… možná jediný, který se může objevit. Když to budeme zpětně hodnotit, tak nikdo nevyletěl z předmětu proto, že by neuměl kreslit.
RI: No to asi ne, vždy byla problémem spíše ta docházka.
JL: Ano, ale s docházkou za těch 13 let, co jsem tu, mělo problém pouze 5 lidí. Vy jste byl jedním z nich (bouřlivý smích). Ale přesto musím říct, že potom během korony, jak jsem vám zadával domácí práce, jste vyskákal na vyšší level.
RI: To úplně nevím, ale docela mě to bavilo. Další otázka… Je podle vás důležité, aby si kurzem Večerní kresby prošel každý student? Případně proč?
JL: Podle mě je to v uvozovkách taková „stavovská čest“, kterou by si studenti měli projít. Ale jestli má být povinná či nepovinná, to si já netroufám posuzovat. Jedno i druhé si dokážu představit. Víte co, já, když jsem chodil na pedagogickou fakultu, tak jsme museli chodit povinně do tělocviku. Vedly se o tom na senátu veliké dlouhé debaty. Lidé se například ptali, proč všichni nemusí hrát na klavír. A nakonec se zjistilo, co se týká toho tělocviku, že na katedře bylo velké množství učitelů, kteří by jinak neměli hodiny. Tak proto celá pedagogická fakulta musela chodit 1 rok na...
Pokračování na následující straně