• Bublina
  • Obsah
  • Použijte prosím novější prohlížeč.
  • Použijte prosím novější prohlížeč.

    BUBLINA #1
    2020

    Redakce:
    weru Špundová, Kristýna Sidlárová, Lukáš Prokop, Dominika Dobiášová, Tamara Spalajković

    Grafický design a sazba:
    Kristýna Sidlárová

    Vizuál a cover art:
    Lukáš Prokop

    Přispěvatelé:
    Viktor Mejzlík, Ondřej Silný, Máša Lopatyuk, Marek Ščudla, Jarek Kaláb, Risto Ilič, Jan Staniczek, Dominika Dobiášová, Simona Duďáková, Lucia Sadecká, Matěj Sláma, Ilona Hověžáková, Adam Smolek, Kristýna Sidlárová, Martin Dominik Kratochvíl, Lukáš Prokop, Anna Roubalová, weru Špundová, Tamara Spalajković, Adam Smrekovský, Martin Mazanec, Jan Šrámek, Martin Hurych, Lukáš Likavčan

    Poděkování:
    Filip Cenek, Lukáš Likavčan, Ján Lastomírsky, Karel Bařina, Vasil Artamonov, Marie Štindlová, Martin Mazanec, Jan Šrámek

    Tisk:
    FaVU VUT

  • Editorial: Fuck My Dedication Použijte prosím novější prohlížeč.

    Editorial: Fuck My Dedication

    V poslední době jsme po celém světě svědky touhy společnosti po změnách. Zrychlení už možná dosahuje svého konce, který je světlem na konci tunelu. Jsme obklopeni varováními o možném vyhynutí, která vytváří atmosféru nejistoty ohledně budoucnosti, což nás také nutí zvážit význam našich současných akcí.

    Jak člověk může reagovat na současný svět připomínající rozpadající se dystopický sci-fi příběh?

    Pokračování na následující straně
  • Použijte prosím novější prohlížeč.
    Pokračování z předchozí strany

    Dedication, tedy obětavost, je ochota věnovat hodně času a energie něčemu, co považujeme za důležité. Čemu je správné se obětovat? Existuje něco jako ta správná oběť?

    Už mě pár věcí napadlo, ale hlavní je pocit neúprosnosti vůči tomu, co od nás globálně zavedené struktury a ideologie očekávají. Tento pocit se prohloubil letos na jaře, když se objevila pandemie jako znamení toho, že důsledky lidského působení na Zemi přicházejí v nečekaných podobách.

    „Vše už je mrtvé.“[1] A tak, stejně tak jako „sluneční katastrofa musí být chápána jako něco, co se již stalo“[2], koncept geologického času nás vyzývá k tomu, abychom udrželi naše vyhynutí jako konstitutivní horizont našeho planetárního obývání, jako by se to již stalo.“[3]

    [1] Ray Brassier. Nihil Unbound. Houndmills, Basingstoke: Palgrave Macmillan, 2007.
    [2] Jean-François Lyotard. The Inhuman: Reflections on Time. Stanford: Stanford University Press,1991.
    [3] Lukáš Likavčan. Spectral Earth, or designing culture for extinction. Cabal, 2019.

    Pokračování na následující straně
  • Použijte prosím novější prohlížeč.
    Pokračování z předchozí strany

    Tyto události mě přiměly, abych tu vyzdvihla několik otázek, které jsem si kladla:

    Proč se rozhodujeme dělat přesně to, co děláme?

    Je to kvůli ohni, který hoří v naší hrudi; kvůli snaze rozplést příběh, podporovat slabší, spekulovat, vytvářet možnosti, představovat si utopii?

    Co je tato síla zač a jak tvrdě musíme pracovat, abychom ji pečlivě přetvořili do vnímatelné reality?
    Fuck my dedication není negativním tvrzením. Spíše zahrnuje vnitřní nepokoj směrem k našemu působení obléhaném požadavky neoliberálního kapitalismu.

    Jak je úsilí, které nás nutí trávit čas konkrétním způsobem, manipulované vlivem očekávání zavedených struktur?

    A jak destruktivní mohou být jeho důsledky?

    Je odpovědí být fanatikem, nebo flegmatikem vůči svým činům?

    Pokračování na následující straně
  • Použijte prosím novější prohlížeč.
    Pokračování z předchozí strany

    rage against the commitment
    aligning wandering towards
    our hidden resources
    let’s unite in being escalated
    they are getting away with it

    Pokračování na následující straně
  • Použijte prosím novější prohlížeč.
    Pokračování z předchozí strany

    Časopis Bublina byl vytvořen jako iniciativa uvnitř Ateliéru video na FaVU VUT, aby prozkoumal možnosti digitálního publikování jako prostor pro prezentaci, dialog a spolupráci. Vzešel z reakce na studium a pracovní podmínky uzpůsobené bezpečnostním opatřením proti pandemii koronaviru. Představuje semestrální periodikum s prvním číslem zaměřeným zejména na projekty studentů Ateliéru video.

    První číslo slouží jako experiment, ze kterého by se měla vyvinout platforma pro spolupráci mezi studenty celé školy. Spolupracovali jsme pod vedením Martina Mazance a Jana Šrámka na pokusu najít nejlepší podoby prezentace projektů nebo jejich částí. I když studujeme ve stejném ateliéru, jednotlivé projekty se dotýkají velmi široké škály témat a ústřední motiv časopisu pochází ze snahy je propojit.

    Pokračování na následující straně
  • Použijte prosím novější prohlížeč.
    Pokračování z předchozí strany

    Jednotlivé projekty různorodě reflektují a ve své vrstevnatosti zahrnují témata, jako jsou například mezinárodní vztahy, klimatická krize, dopady kapitalismu na jednotlivce, umělecký trh, péče o sebe, spiritualita v současné komoditní společnosti, odraz společnosti prostřednictvím autofikce či interpretace reality a pojmu přírody pomocí technologie. Některé práce jsou součástí hip hopové scény, zachovávají fragmenty prostoru nebo kolektivní paměti v různých uměleckých formách, transformují síly klubové scény, zdůrazňují důležitost vzdělávání a komunikace s příslušnou institucí.

    Naším cílem bylo překonat výzvu v podobě tvorby prostředí, které by mohlo snadněji překlenout rozdíly a propojit projekty.

    Pokračování na následující straně
  • Použijte prosím novější prohlížeč.
    Pokračování z předchozí strany

    Fráze Fuck my dedication slouží jako kontext, který slepuje projekty dohromady a zároveň má svoji vlastní „hmotu“. Tuhle hmotu tvoří naše myšlenky, naděje, cíle a přání v reakci na naše obklíčení, a proto potenciálně otevírá nový pohled na projekty.

    Tamara Spalajković

  • Použijte prosím novější prohlížeč.

    Obsah

    • Editorial: Fuck My Dedication #02
    • Jan Staniczek: You Have To Change To Stay The Same #10
    • Rozhovor Rista Iliče s Jánem Lastomírským #11
    • Matěj Sláma: Hair: Patterns #16
    • Rozhovor Vasila Artamonova a Marie Štindlové s Dominikou Dobiášovou #17
    • Máša Lopatyuk: СОЛНЫШКА МОЯ ДЕВОЧКА #22
    • Anna Roubalová: THERAPY #23
    • Lukáš Prokop: Whispers Divulging #27
    • Rozhovor Lukáše Prokopa s Lukášem Likavčanem #36
    • Kristýna Sidlárová & Martin Dominik Kratochvíl: Orgonite Energy #38
    • Tamara Spalajković: Methods #43
    • Marek Ščudla #44
    • weru Špundová: #ccff00 (New-Tricolour Manifesto Trailer) #46
    • Adam Smrekovský: #FREEKOCICAK #49
    • Rozhovor Lukáše Prokopa s Janem Šrámkem o brankářských maskách #50
    • Rozhovor s Viktorem Mejzlíkem #55
    • Jarek Kaláb: Messy Structures #56
    • Martin Hurych: Takeaway: Places #60
    • Ondřej Silný: Off Dreams #61
    • Adam Smolek: Ztracený notebook #62
    • Rozhovor Tamary Spalajković se Simonou Ďuďákovou #63
    • Lucie Sádecká: Řemeslo má zlaté dno #65
    • Ilona Hověžáková: Dialog #66
    • Ugly Brno #71
  • Jan Staniczek: You Have To Change To Stay The Same Použijte prosím novější prohlížeč.

    Jan Staniczek: You Have To Change To Stay The Same

    Akce se dne 31. 7. 2020 uskutečnila ve spolupráci s kavárnou Alfa. Návštěvníci přinesli přibližně 40 kg oděvů, které jsme odeslali do uprchlického tábora na řeckém ostrově Chios. Náklady spojené s poštovným byly hrazeny ze vstupného.

    Pod lehounkým, čerstvě rozvinutým listem se odehrává tanec malých broučků. Možná jsou malí roboti, ale kdo ví. Co když tančí, protože jsou jen velmi starostliví?

    Během tohoto tance si pomáhají a věnují si navzájem nektar nebo pyl, informace nebo cokoliv... Můžeme se přidat.

    You have to change to stay the same se snaží přeměnit energii proudící klubovou scénou v reálnou pomoc tam, kde ji jiní potřebují.

  • Rozhovor Rista Iliče s Jánem Lastomírským Použijte prosím novější prohlížeč.

    Rozhovor Rista Iliče s Jánem Lastomírským

    Když jsem přišel na FaVU, věděl jsem, že mě čeká jedna větší výzva, a tou byly dva povinné semestry figurální kresby v prvním ročníku studia. Když říkám větší, myslím tím opravdu kritickou. Mnohem těžší než jakákoliv budoucí závěrečná zkouška, klauzura nebo obhajoba diplomové práce. Naposledy jsem něco kreslil, respektive čmáral, když jsem byl ještě dítě. Dovedete si to určitě představit…

    Ke kresbě, která by vyjadřovala něco realističtějšího nebo hlubšího než abstraktní pokusy o znázornění obličeje rodinných příslušníků či čerta s Mikulášem jsem měl zkrátka hodně daleko. Na první hodinu (respektive 3 hodiny) Večerní kresby jsem se vydal se strachem, avšak odhodlán tuto výzvu splnit. Když jsem vešel do učebny, nevěděl jsem, co dělat, a tak jsem pozoroval (dle mého zdání) profesionály kolem sebe a aplikoval odkoukané postupy. Když jsem se podíval opět o něco později na své kolegy, snažil jsem se nekoukat příliš vyjeveně na jejich ladné tahy tuhou. Začal jsem se stydět za svůj neohrabaný výtvor. Doufal jsem, že mu nikdo nebude věnovat větší pozornost. Po první pauze přišel k mému stojanu pan Lastomírsky, vrhnul na něj zběžný pohled a řekl: „Vy jste z videa, že?“ To mě trošku rozveselilo. „Máte ten baličák naopak, kreslíme na hrubou stranu.“ Můj první výstup byl legrační. S postupem času jsem se naučil alespoň měřit proporce a kresba mě začala bavit. Byla to taková meditace, prostor pro sebepoznání.

    Mým problémem nakonec nebyla samotná kresba, ale docházka. Práci jsem nedokázal skloubit chytře se studiem a přesáhl jsem v letním semestru povolenou absenci 3 vyučovacích hodin Večerní kresby. To znamenalo, že jsem si předmět musel zopakovat za rok, ve druháku. Tehdy, po roce, mé zapálení pro kresbu pohaslo a nemohl jsem se dokopat k tomu, abych na hodiny pravidelně chodil. Mnoho z vás tuto situaci určitě zná. S kresbou jsem to měl často tak, že v den vyučování mě sužovala představa, že budu muset zase trávit večer třemi hodinami kreslení. Když už jsem se ale odhodlal, přišel a začal kreslit, tak tento tlak ustal. S chutí jsem tak využil dvou povolených absencí a zůstala mi jedna, kterou jsem si ponechal na poslední termín kresby. Po třech již vyčerpaných povolených absencích jsem však na jednu z následujících hodin Večerní kresby do učebny vtrhl několik minut po zahájení, ale už mi nebylo povoleno se kreslení zúčastnit. Verdikt zněl neúprosně. Absence a nesplnění opakovaného povinného předmětu, tedy konec na fakultě. Po opravdu dlouhých jednáních, odborných posudcích a odvolání mi bylo umožněno opakovat předmět potřetí. V dalším ročníku jsem se na kresbu vrhl s totálním nasazením a opět jsem se přistihl, že mě baví. Věděl jsem, že jde o všechno a Večerní kresbu jsem nakonec dokončil. Chtěl bych poděkovat panu magistru Lastomírskému za trpělivost a za to, že dokázal zkrotit můj relativistický přístup k času. Potom také vedení FaVU a rektorátu VUT za to, že zázraky se dějí. Studium kresby jsem se rozhodl zakončit rozhovorem s vyučujícím:

    RI: Jak jste se ke kreslení či celkově umění dostal? Směřoval jste k tomu odjakživa?

    JL: Od malička jsem velmi rád kreslil, takže když jsem měl volbu mezi tím, jestli si jít s kamarády zahrát fotbal nebo si kreslit, tak jsem zvolil kresbu (smích). Velmi rád jsem kreslil různé náměty, které jsem viděl kolem sebe. Trávil jsem prázdniny na Vysočině, kde jsem se pohyboval mezi zemědělci. Vybavuji si scénu, kdy se hnala bouřka a všichni začali okamžitě kmitat jako mravenci okolo sena, aby jej rychle naházeli do stodoly. Inspirací mi byly také tehdejší filmy, měl jsem rád postavy bojujících rytířů. Vstřebával jsem zkrátka všechny možné podněty kolem sebe, a potom jsem je převáděl na papír. U toho jsem znova prožíval stejné emoce, jako když jsem to předtím viděl.

    RI: Kresba vás tedy spoutala tak, že jste se rozhodl jít na střední uměleckou školu…

    JL: No takhle… Samozřejmě jsem chtěl být nejprve řidičem kamionu, pilotem helikoptéry nebo strojvedoucím. Vlaky jsem v dětství opravdu miloval, protože jsem jezdil k babičce vždy vlakem. Vlak pro mne byl symbolem cesty tam, kde to ...

    Pokračování na následující straně
  • Použijte prosím novější prohlížeč.
    Pokračování z předchozí strany

    ... mám rád. Taky jsem chodil 7 let na „lidušku“, kde jsem se učil hrát na akordeon. No mezitím jsem ale stále s velkou oblibou kreslil a můj otec si toho všímal. Přesvědčil mě, abych zkusil umělecko-průmyslovou školu v Košicích. Předtím, od dvanácti let, jsem se dva roky učil kresbě pod vedením restaurátora v Zemplínském muzeu v Michalovcích.

    RI: Kreslíte občas ještě portréty či figuru nebo se věnujete už jen komiksové tvorbě?

    JL: Velmi málo. Občas se vyskytnou nějaké zakázky… Zrovna nedávno jsme byli s kolegy na firemní akci jako taková atrakce, kde jsme dělali 15minutové portréty, ale že bych se ve volné tvorbě věnoval přímo portrétu nebo figuře, to ne. Samozřejmě všechny své znalosti z této oblasti využívám ve své tvorbě. Figurální kresba, to je v komiksu alfa a omega.

    RI: Jakou zkušenost vám dalo vyučování na FaVU VUT a jak dlouho zde již působíte?

    JL: Jsem zde jako pedagog od akademického roku 2007/2008, takže už to bude pomalu 13 let. FaVU jsem předtím vystudoval a poté jsem šel rovnou učit na střední školu figurální kresbu. Když se mě ptáte na to, jak jsem se dostal k výuce na FaVU, tak to bylo tak, že předminulé vedení si mně pamatovalo ještě z mých studentských let, a když se tu uvolnilo místo, byl jsem osloven, abych se ucházel o pozici učitele figurální kresby. No a můj přínos či bonus pro vyučování kresby tady na škole vidím v tom, že právě v rámci mého studia jsem získal hodně zkušeností a domnívám se, že jsem schopný pomoct studentovi s hledáním vlastních postupů při kresbě a toto hledání třeba urychlit. To je moje hlavní ambice, a když se daří, dělá mi i radost.

    RI: Setkáváte se s nějakými předsudky vůči figurální kresbě, se kterými studenti často vstupují do vašeho předmětu?

    JL: Tak nejčastější jsou předsudky typu: „K čemu mi to vlastně bude?“ Zde je hned několik odpovědí, které se nabízejí. Jsme na výtvarné škole, takže si nedokážu představit, že by někdo například na Hudební fakultě Janáčkovy akademie músických umění řešil otázku, jestli potřebuje znát noty… To mi připadá absurdní. Samozřejmě rozumím tomu, že jsou obory na výtvarných školách, které když vystudujete, tak v životě nebudete kreslit. Jsou tu lidé, kteří více experimentují se zvukem nebo obrazem, to je úplně jasné. Ale na druhou stranu si říkám, že když i tito studenti projdou mým školením, tak jsou schopni vstřebat jakýsi aparát kritérií, kterým budou schopni posoudit dobrou kresbu. Až jednou budou dělat nějaké projekty nebo zaJLkázky, tak budou vědět, na koho se obrátit. Budou vědět, kdo je například v těchto technikách zběhlý a dobrý.

    No a potom je tu samozřejmě to, že se člověk postaví koncentrovaný ke stojanu a 3 hodiny vstřebává skutečnost před sebou. Je to, kromě takového skoro až jogínského cvičení, také veliké sebepoznávání. Člověk v sobě hledá vnitřní disciplínu a řeší konkrétní problém, a to se prolíná všemi oblastmi, ať už řeší kresbu, umění nebo jakýkoliv jiný pracovní úkol.

    RI: Ano, to mohu potvrdit z vlastní zkušenosti… Víte ještě o něčem, z čeho mají třeba studenti strach?

    JL: Tak samozřejmě, četl jsem si výsledky ankety (Anketa – hodnocení předmětů, pozn. respondenta), kterou vyplňují studenti na konci školního roku. Tam „večerňák“ dopadl celkem dobře. Myslím si, že se mi nestalo, že by tu měl někdo deprese kvůli tomu, že neumí kreslit. Za léta vyučování mám nějakou praxi a domnívám se, že se dokážu bavit s lidmi, aniž bych je děsil. Mojí ambicí určitě není někoho deptat. Též se domnívám, že když si na konci semestru prezentujeme kresby, které student za celou tu dobu nakreslil, rozložíme to podle data, tak je v mnohých případech jednoznačně vidět progres. Takže strachy možná jsou, ale studenti je nedávají najevo. Snad i vy mi to můžete potvrdit (smích).

    RI: Po škole například mezi prváky koluje, že jste jedním z pedagogů, u kterých se musí člověk opravdu snažit nebo že jste hodně přísný. Pak k vám ale člověk dojde a zjistí po nějaké době, že to tak úplně není.

    JL: Snažím se udržovat v hodinách disciplínu, ale i pozitivní atmosféru.

    RI: Tak ta tam určitě byla vždy, pokud jsem ale nepřišel pozdě do hodiny… (smích)

    JL: (smích) No tak ano, toto je problém… možná jediný, který se může objevit. Když to budeme zpětně hodnotit, tak nikdo nevyletěl z předmětu proto, že by neuměl kreslit.

    RI: No to asi ne, vždy byla problémem spíše ta docházka.

    JL: Ano, ale s docházkou za těch 13 let, co jsem tu, mělo problém pouze 5 lidí. Vy jste byl jedním z nich (bouřlivý smích). Ale přesto musím říct, že potom během korony, jak jsem vám zadával domácí práce, jste vyskákal na vyšší level.

    RI: To úplně nevím, ale docela mě to bavilo. Další otázka… Je podle vás důležité, aby si kurzem Večerní kresby prošel každý student? Případně proč?

    JL: Podle mě je to v uvozovkách taková „stavovská čest“, kterou by si studenti měli projít. Ale jestli má být povinná či nepovinná, to si já netroufám posuzovat. Jedno i druhé si dokážu představit. Víte co, já, když jsem chodil na pedagogickou fakultu, tak jsme museli chodit povinně do tělocviku. Vedly se o tom na senátu veliké dlouhé debaty. Lidé se například ptali, proč všichni nemusí hrát na klavír. A nakonec se zjistilo, co se týká toho tělocviku, že na katedře bylo velké množství učitelů, kteří by jinak neměli hodiny. Tak proto celá pedagogická fakulta musela chodit 1 rok na...

    Pokračování na následující straně
  • Použijte prosím novější prohlížeč.
    Pokračování z předchozí strany

    ...tělocvik (smích). No ale hádám, že u nás to takhle úplně není.

    RI: Během let působení na FaVU vám prošlo pod rukou opravdu velké množství studentů, všiml jste si za tu dobu, čím jsou specifičtí studenti jednotlivých oborů?

    JL: Ty rozdíly jsou pochopitelně v tom, že studenti navštěvující ateliéry malby nebo Ateliér kresby a grafiky mají často již předchozí zkušenosti s kresbou, kdežto studenti přicházející například z gymnázií a směřující do ateliérů, které nepracují s 2D obrazem, tak tam ta příprava není a může se objevit strach nebo ostych. Velmi často se však stává, a těší mě to, že se studentům z těchto novomediálních ateliérů kresba daří.

    RI: Jak hodnotíte mé tříleté studium vašeho předmětu? Můžeme zde vidět nějaký progres nebo jsem nadobro „ztracený případ“?

    JL: Takto. Progres tam určitě za ty 3 roky je, to se musí uznat. Co bych však chtěl podotknout, je to, že každý se může věnovat kresbě a nemusí v ní být školený. Ale domnívám se, že ten, kdo je v kresbě školený má výhodu, protože dokáže přesvědčivěji stylizovat. Například si myslím, že v ateliéru herních médií, když se dostane na tvorbu a pohyb postav, tak ti, kteří mají předchozí zkušenosti s kresbou mají velikou výhodu. Jednou jsem zažil studenta, který přišel ke mně do kresby a říkal, že chce kreslit nějakým konkrétním stylem. To je nesmysl. Takto nevznikne rukopis, nýbrž póza. Rukopis nebo styl, to je něco, co vyvstane samo po čase stráveném touto činností, kdy za vás kreslí vaše nitro. Nemáte žádné problémy s proporcemi či jiné problémy, můžete se uvolnit, no a tehdy se objeví styl nebo rukopis. Často, když se k nám hlásí studenti, tak nosí obrázky mangy, japonského anime. To je styl, který už byl vymyšlený, není to osobní zkušenost. To, že člověk vytvoří svůj vlastní styl je díky tomu, že právě tuto osobní zkušenost má. Potom můžete kreslit všelijaké figurky nebo ilustrace a je to přesvědčivé, protože za tím stojí nějaké bádání. A to můžu vztáhnout i na sebe a potvrdit. Například já stále hledám svůj rukopis. Každý můj komiks se liší. Teď, když jsem dělal ten poslední, co dostal tu cenu, dával jsem si na to hodně bacha, protože rukopis se mění i během tvorby toho jednoho konkrétního komiksu. Kreslil jsem tedy kapitoly záměrně „na přeskáčku“, aby se to neprojevovalo.

    JL Ve vašem konkrétním případě samozřejmě tzv. ztracený případ nejste – hledáte, zkoumáte, jste na cestě.

    RI: Děkuju vám za krásné tři roky v ateliéru Večerní kresby a za rozhovor.

    JL: Bolo mi potešením. :)

  • Použijte prosím novější prohlížeč.
  • Použijte prosím novější prohlížeč.
  • Matěj Sláma: Hair: Patterns Použijte prosím novější prohlížeč.
  • Rozhovor Vasila Artamonova a Marie Štindlové s Dominikou Dobiášovou Použijte prosím novější prohlížeč.

    Rozhovor Vasila Artamonova a Marie Štindlové s Dominikou Dobiášovou

    I Saw It Differently

    VASIL ARTAMONOV: Tak já bych položil první otázku: vy jste za své studium vystřídala více ateliérů na vícero školách. Mohla byste shrnout, kde všude jste studovala a jaké zkušenosti jste si z jednotlivých ateliérů odnesla?

    DOMINIKA DOBIÁŠOVÁ: Když jsem v devatenácti nastoupila na ateliér Tělového designu na FaVU k Lence Klodové, něco mi říkalo, že být takto zaměřená, pohybovat se v oblasti feministického umění, je pro mě asi příliš radikální.

    Rok na to jsem nastoupila na ateliér Kresby na Fakultě umění v Ostravě, kde zase převažovalo mužské přemýšlení. V ateliéru nás bylo přibližně třicet a to vyžadovalo samostatnost. Myslím, že jsem hledala nějakou střední cestu. V druháku jsem šla na stáž k vám na Malířství 1, kde mi vyhovovala pozornost zaměřená na každého individuálně, tu jsem na kresbě trochu postrádala. V Ostravě to byla dobrá škola života, ale například spolupráce s institucí byla prostě náročnější. Momentálně jsem na stáži na Videu. Tento semestr utrpěl koronavirovou pandemií, takže je pro mě trochu těžké studium v tomto ateliéru hodnotit. Zaměření na digitální média se odráží i v zájmech studentů, mnoho jich je aktivních v hudební sféře. Vnímám, že jejich práce často směřují k nějaké sebeprezentaci nebo k organizování událostí, výstav, či jiných celků. Na druhou stranu i přesto, že se věnuji hlavně malbě, smýšlíme o věcech dost podobně.
    Oni jsou ale se současnou digitální společností více spjatí. Díky nim jsem zjistila, že není třeba se vyhýbat novým technologiím, nebo třeba instagramu, který jsem dřív jako malířka hodnotila mnohem kritičtěji. Měli bychom využívat příležitostí, které se nám dnes nabízí.

    VA: Nedávno ses zúčastnila výstavy Salon Tchécoslovaque v galerii NTK kurátorovanou Milanem Mikuláštikem. Jak bys hodnotila tento výstavní projekt a co ti tato zkušenost přinesla?

    DD: Milana Mikuláštíka si vážím a jsem opravdu ráda, že mi dal takovou příležitost. Nevím, jestli se mi líbí tak trochu vnucený formát prosazování jen ženského malířství. Možná by lépe vyzněla výstava, kde by byli i muži, ale ženy by převažovaly. Taková prezentace mi přijde míň agresivní. Taky je trochu paradoxní, že celou výstavu kurátoruje muž a vybírá si umělkyně podle mužského vzorce. Všechny malířky na výstavě podle mého názoru excelentně zvládaly formu. Je to takový zastaralý přístup hodnotit ženské umění podle toho, jak zvládnuté je řemeslo.

    MARIE ŠTINDLOVÁ: Pojďme se bavit o umění. Tvoje hlavní doména je malba, mohla bys na úvod říct něco k tomu, co tě na ní zajímá a čím se momentálně zabýváš? Projevila se na tvém přístupu k ní nová zkušenost s videem?

    DD: Formálně mě na malbě fascinuje asi hlavně nutnost koncentrace a možnost dokázat uchopit něco, co se mi slovně úplně nedaří.

    Pracuju dost intuitivně, i když to na první pohled možná tak nevypadá. Většinou mě trápí několik věcí najednou. A já, jelikož ty „problémy“ nedokážu pojmenovat, snažím se je nakreslit, a většinou použiju hned první skicu jako bezprostřední námět pro obraz. Poslední dobou hodně přemýšlím nad mezilidskými vztahy, proto se často inspiruji některými třeba i dosud nepochopenými příhodami. Jako malá jsem byla hodně extrovertní, ráda jsem hrála divadlo a předváděla se před lidmi. Časem člověk pochopí, že to může být trochu otravné. Tak jsem začala malovat. Takové vyjadřování není až tak konfrontační. Stáž na videu mě vrátila k starším, dnes už zasutým myšlenkám.

    VA: Jeden čas jste pracovala na obrazech blížících se, řekněme, fotorealistickému přístupu. Ať už to byly civilní náměty (například série výjevu z koupelny, série obrazů cestovních tašek) nebo jakési vizuální metafory popisující složky Vaší osobnosti. Nedávno jste ale začala pracovat v dost odlišném duchu. Využíváte jazyka komiksu a pracuje s naprosto odlišnou stylizací než dříve. Co Vás přivedlo k této změně?

    DD: Ano, dříve jsem se zabývala hlavně realistickou malbou. Zpočátku jsem byla více experimentální, ale když mi byly komisí vytknuty nedokonalosti studijní kresby a malířské techniky, měla jsem za to, že si potřebuju projít studijní fází a zkoušela jsem malovat realisticky. Postupem času jsem si však začala všímat, že všichni pracují s nějakou mírou stylizace. Měla jsem pocit, že maluji realisticky jen čistě z povinnosti. Po sérii tašek jsem začala dychtit po určité stylizaci, ale bylo mi řečeno, že to neodpovídá mé povaze a schopnostem. Během bakalářské práce jsem si řekla, že to prostě zkusím udělat podle sebe. Inspirovala jsem se umělci jako je Agniezska Polska, Philip Guston, Viktor Pivovarov a spousta dalších. Musela jsem si upřímně odpovědět na otázku, co mě na malbě zajímá, kdo jsem doopravdy já. Začala jsem se inspirovat i umělci z mého okolí a vkládat do svých maleb mně osobně blízké motivy. Třeba ty, které jsem si jako malá kreslívala do sešitu z přírodopisu. Nebo ty, které čerpám z každodennosti, z toho, co vidím kolem sebe.

    VA: Z jakých ještě zdrojů čerpáte inspiraci pro stylizaci, kterou užíváte ve svých posledních obrazech? Mám dojem, že kromě Gustona a Pivovarova tam nacházím ještě další vlivy.

    DD: Z hlediska formy mě asi hodně baví ilustrativnost, pohádky ze studia Ghibli, teenagerská naivita, dnešní pre‑ apokalyptická atmosféra. Poslední dobou se však ale vracím ke klidnější formě, s přesahem do realismu. Myslím si ale, že brzy přijdou další změny. Zajímají mě hodně barvy a jasné tvary. Usiluji o estetické obrazy s kapkou děsu. Chci, ať divák rozpozná na co se dívá, ale taky jej chci trochu zmást. Poslední dobou mám tendenci obrazy zaplňovat. Obsahově se snažím reflektovat vývoj, neustálý pokrok, nadprodukci kapitalismu, s nímž je spjat dopad klimatické krize na naši společnost. Podvědomě mě dost inspiruje instagram, protože tam jsou ty „nejlepší“ kousky, nahromaděné na jednom místě. Inspiruju se ale celým internetem a hlavně skutečným okolím. Baví mě popkultura, filmy. V aktuální sérii obrazů se odráží spíš ty akční, kde jsou superhrdinky ženy, seriál Chalifát nebo Kořeny. Co mě nejvíce zajímá, jsou lidé z mého okolí, jejich chování a vizuální identity.

    MŠ: Já bych se ještě vrátila ke vztahu malby a videa v tvé práci. Připadá mi zajímavé, že tvé obrazy pracují s dějem, se spoustou odkazů, souvislostí a znaků. Oproti tomu ve videu se soustředíš na jedno téma, často se vztahující k vyprázdněnosti. Vnímáš tyto dva přístupy jako oddělené? Nebo se naopak nutně doplňují? Připadá mi to jako zajímavá hra s možnostmi formy, kterou tak trochu převracíš.

    Pokračování na následující straně
  • Použijte prosím novější prohlížeč.
    Pokračování z předchozí strany

    DD: Myslím, že vyprávět nějaký děj jen v médiu videa by mi nestačilo. Baví mě to propojování. Ve videu je pro mě zásadní autenticita představení. Malba má zase jiné kvality, můžu v ní objevovat nové vnitřní roviny, o kterých jsem předtím nevěděla. Na druhou stranu performance/video mě namísto mé mysli nutí projevit se tělem. Takto můžu realizovat svou touhu po projevu, přinášející s sebou ale jiné překážky jako třeba stud a podobně. Myslím, že bych nedokázala svou tvorbu stavět jen na jednom médiu a časem snad budu schopná tuto interdisciplinaritu prohlubovat. Celý nedávno dokončený soubor maleb a videa se dotýká dění ve společnosti, mé osobnosti, sociálních sítí. Přišel čas, kdy jsem musela profilové vystupování na instagramu nějak okomentovat. Prázdná forma, narcismus, sexualita, ale i romantické až filmové prožívání sebe sama, mi přišly jako dobré náměty k realizaci performance/videa.

    MŠ: Mohla bys nám teď trochu přiblížit soubor, na kterém jsi pracovala v poslední době a představuješ ho i v rámci klauzur/tohoto časopisu?

    DD: Ve své práci se už delší dobu zabývám hlavně egocentrismem a působením společnosti na jedince. V minulém semestru jsem se zaměřila na konkrétní situace – pozorovala jsem, co se děje mezi lidmi během základních sociálních interakcí. Přemýšlela jsem, co si o tom druhém vzájemně myslíme a domýšlíme, zaměřila jsem se hlavně na negativní vlastnosti, série se zaobírala hlavně sebevztažnými emocemi jako je pýcha, vina, stud, ostych, závist. Podobným způsobem jsem chtěla pokračovat i v tomto semestru, se snahou do svých námětů vkládat emoce komplexní s přesahem do narativu, kde by nebylo úplně vidno, co je pozitivní a negativní jednání člověka. S příchodem pandemie a s novými zavedenými distančními pravidly jsem musela své cíle přehodnotit. V takové situaci mě přestaly až tak zajímat vztahy s lidmi, ale spíše jsem se zaměřila na vztahy ve společnosti. Začalo mi mnohem víc záležet na tom, co se děje se světem a stále si pokládám otázku, jakým způsobem můžu já přispět k občanské vzdělanosti. Pociťuji odpovědnost jako privilegovaný evropský jedinec za řešení zásadních otázek, které si jako společnost klademe. Zároveň si však uvědomuji, jak těžké je pro mě se s takovou odpovědností vyrovnat. Člověk si může říct, že to dělat nemusí, ale jaký má umění potom význam? Toto období zahrnovalo moment, kdy jsem poprvé na vlastní kůži ucítila přítomnost mocné politiky a technické infrastruktury. V této sérii jsem se zaobírala myšlenkou, jak moc se náš skutečný svět odehrává na obrazovce. Jsme funkcionáři technických aparátů. Naše schopnost něco vytvořit se přesunula z prstů a rukou do konečků prstů. Dotýkáme se klávesnic a monitorů a ovládáme obrazovky.

    MŠ: Jak tento obrat rezonuje ve tvé práci? Přehodnocuješ samotnou pozici malby, nebo se obrat odráží pouze v tematické rovině?

    DD: Pozici malby přehodnocuji v tom smyslu, že její účel nespočívá jen ve vytváření zajímavých kompozic, ale v odpovědnosti umělce za témata, která zpracovává, a co jimi demonstruje. Občas se může vyskytnout téma, které formálně nemusí být pro malbu nejvhodnější, proto se nechci bránit práci v jiných médiích. Myslím ale, že malba je pro mě opravdu důležitá, dostanu se do takového klidného rytmu, který mi třeba performance dát nemůže. V této sérii pomocí malby komentuji působení médií, v každém obraze trochu jinak. Politik do obrazovky nejspíš něco píše, Lara Croft z obrazovky vychází a lidi v kině obsah nějak šokuje, každého jinak. Mně se na malbě velmi líbí, že je to staré médium, které přetrvává.Je to způsob, jak se na chvíli oprostit právě od těch obrazovek a nechat plynout svou čistě vlastní schopnost tvořit bez vypočítaných příkras počítače.

  • Použijte prosím novější prohlížeč.
  • Použijte prosím novější prohlížeč.
  • Použijte prosím novější prohlížeč.
  • Máša Lopatyuk: СОЛНЫШКА МОЯ ДЕВОЧКА Použijte prosím novější prohlížeč.
  • Anna Roubalová: THERAPY Použijte prosím novější prohlížeč.

    Anna Roubalová: THERAPY

    Dívej se a poslouchej.
    Vše se pomíjí, nemusíš chápat všechno.

    Vnímej
    Dostáváš se do nekonečného prostoru a vše tě obklopuje a vše je obklopováno.
    Bez záchytného bodu, bez jistot.

    Nemusíš vnímat všechno, zastav se a nech běžet

    Vnímej

  • Použijte prosím novější prohlížeč.
  • Použijte prosím novější prohlížeč.
  • Použijte prosím novější prohlížeč.
  • Lukáš Prokop: Whispers Divulging Použijte prosím novější prohlížeč.

    Lukáš Prokop: Whispers Divulging

    V následující části bude představen první soubor prací z projektu Whispers Divulging:.

    Ten koncipuji jako inverzi mých dosavadních pilířů tvorby a prezentace děl, proto tyto práce nabydou velmi popisné, otevřené a až introspektivní kvality, kterým jsem se dosud vyhýbal. Vzniklé video má přiblížit mou inspiraci, způsob jejího použití a postupy tvorby (a vše mezi těmito třemi body). Rozdělením do několika částí se tak pro díváka stane příručkou a vhledem do mé práce, pro mě samotného archivem a záminkou extrémní introspektivní reflexe. Níže jsem vybral pět klíčových slov, kterými se v tomto segmentu prací zabývám:

    Pseudo-náhodný šum

    První představen Kenem Perlinem v roce 1985 jako Perlin noise, je matematická metoda generování pseudo-náhodného grafického šumu nyní po extenzivním rozšíření její možností hojně využívaná nejen v 3D počítačové tvorbě. Již několik let tzv. noisy používám pro jejich nekonečnou flexibilitu a variabilitu použití, která je znát nejen na možnosti pracovat s šumem ve 4+D, ale i rozmanitosti jeho mimozemských vizuálních podob nebo jeho od něj neoddělitelné fraktálové nátuře.

    Non-antropocentrismus

    Zde jsou pro mě klíčové povídky H. P. Lovecrafta (a jejich dnešní odkaz) a publikace Vampyroteuthis Infernalis Viléma Flussera a Louise Beca. Klíčovým elementem se mi jeví (minimálně v mé interpretaci děl) pro nás až násilné odsunutí pozice člověka do toho nejvzdálenějšího představitelného pozadí, znejišťujíc samotnou validitu jeho existence.

    Neviditelná struktura

    Jednoduše shrnuto se jedná o mou neutuchající fascinaci pokusu (mnohdy bezvýznamného) o překročení pomyslné hranice chápání a představy nás obklopujících (ať už infra, sociálních, technologických nebo dalších) struktur. Už jen snahou o překročení mě známé a dosažitelné ohraničené imaginace vzniká absurdita doprovázející jakýkoliv krok přemýšlení, nemluvě o tvoření.

    Stereotypizované zobrazování

    Tento klíč se zaměřuje na mě postupně vštípené a standardizované způsoby vyobrazování dat nebo reality. Díky komerčním zakázkám videí infografického a edukačního charakteru jsem si vyvinul vztah k těmto systémům zobrazování, zejména diagramům, jejichž vizualita je v mnohých mých pracech přebrána, modifikována nebo rekontextualizována. Tento princip zde samozřejmě nekončí, ale samovolně se rozpíná do nespočtu odvětví a zájmů, které sleduji.

    Neuchopitelnost měřítka

    Již několikrát nastíněná skutečnost, které je potřeba věnovat samostatný úvod, jelikož ve stínu šumů nebo struktur zaniká její klíčová váha. Touto skutečností sleduji pro mě zásadní způsob přemýšlení, ať už o pracech, tak o realitě jako takové. Představa nekonečné dělitelnosti a zároveň celistvosti každého elementu mé skutečnosti, všude sahajícím fraktálem vě mě vyvolává obrovský respekt a úžas a je jedním ze základních stavebních bloků mé imaginace.

    Pokračování na následující straně
  • Použijte prosím novější prohlížeč.

    "of Microcosmic Recollection Amalgam"

    V pořadí prvním důležitým bodem je má práce s archivem fotografií, který si pro osobní účely již přes pět let spravuji velmi nahodilým způsobem, avšak pravidelně, téměř na denní bázi. Po prvních měsících ultra-organizovaného přístupu ke struktuře tohoto archivu jsem adoptoval podle mého zajímavější (ač bezpochyby líný) způsob kategorizace jednotlivých položek, tj. minimální, téměř žádný. Jednoduchým .bat skriptem po několika přidaných skupinách fotografií náhodně změním názvy každé z položek tak, aby se
    nemohly automaticky kategorizovat podle jejich názvu (název vždy nese jisté dispozice, podle kterých můžeme odvodit např. odkud byla fotografie stažena, kterým strojem vyfocena ap.) Takto nahodilou kolekci fotografické inspirace následně stejně sporadickým způsobem procházím a propůjčuji si její vizuální elementy do vlastní tvorby. Hlavní složkou archivu jsou v posledních letech tvorbou nadšenců “cvakařů” (Flusser, Za filosofii fotografie) v okruhu makro- a mikro-fotografie. Tímto napůl vědomým způsobem ovlivňování směru mé tvorby se snažím vyhýbat přemýšlení o pro mě již nezajímavých nebo neaktuálních otázkách.

    "of Guiding Turbulence"

    Zde prezentuji již zmiňované matematické modely grafických šumů. Výchozí černobílé spektrum těchto noisů používám jako jediný podklad všech přítomných obrazových materiálů. S jejich 4D náturou pracuji na základě protnutí dvourozměrného polygonu o čtyřech vertexech, kde je otisknuto lokální spektrum intenzity, se kterým následně pracuji. Plochu po mnohanásobné subdivizi jejich polygonů deformuji po a proti směru jejich normál (tj. v našem případě kolmo k ní po ose Y, v plusových i mínusových hodnotách)

    Pokračování na následující straně
  • Použijte prosím novější prohlížeč.
    Pokračování z předchozí strany

    na základě vygenerované černobílé textury šumu. Takto velmi primitivně převádím daný 2D otisk šumu do jeho falešně vytvořené, absolutně necharakteristické podoby jeho třetího rozměru. Tomuto dynamickému objektu nato připisuji povrchový “matcap” materiál, který je zobrazovaný pomocí fresnelovy metody. Výsledky renderů následně znovu převádím do stupní šedi a řadím jejich postupné vyobrazování do lineárního přechodu jednoduché -> komplexní. Depikce těchto matematických modelů je tedy jejich přímým indexem a zaráz mou dezinterpretací.

    "of Anthropoid Discon"

    Jak název napovídá, zde se zaobírám potlačením hodnoty antropocentrického přemýšlení a existence.
    Tato hodnota je pro mě v její podstatě reprezentována lidským obličejem, nepostradatelným nástrojem, který i po absolutní redukci jeho jednotlivých vizuálních prvků je pro lidský mozek natolik vštípeným a univerzálním orientačním bodem námi interpretované reality, kdy jen jeho zakrytí znamená nejen ztrátu identity jednotlivce, ale hlavně okamžitý rozklad antropoidní představy o druhém či sobě samém. Série deseti masek má tento proces ztrouchnivění přednést v podobě nelidských, Lovecraftovými „Great Ones“ vizuálně inspirovaných face-filtrů. Ztráta pojmu o proporcích lidského obličeje překroutí instagramové selfie do hororu kosmických rozměrů, odjímajíc člověka z ohniska sledované reality.

    Pokračování na následující straně
  • Použijte prosím novější prohlížeč.
    Pokračování z předchozí strany

    "of Infrastructural Reiteration"

    V následující části práce se zaměřuji na vytvoření podpůrného ovládacího systému a jeho implementaci do díla ve formě zvukové stopy a vodítka pro střih a sestavení videa. Pro vývoj systému jsem zvolil program Pure Data, již nepodporovaný open-source předchůdce známějšího MaxMSP. Pomocí zmíněného specifického vizuálního programovacího jazyku je možné vyvinout takzvaný „patch“, který produkuje
    předdefinované, dle mého uvážení uspořádané impulsy („bangy“), následně převedené, zapsané a uložené
    ve formátu.mid (Music Instrument Digital Interface, hardwarový a softwarový standard mj. notového zápisu v hudební produkci), pro větší flexibilitu práce a kompatibilitu jednotlivých použitých softwarů. Tato data následně volně používám jako podklad pro definici audio stopy a střihu videa.

    Pravidla programovacího jazyka

    Pure Data jsou pro tyto účely v podstatě velmi jednoduchá - hlavním, zastřešujícím pravidlem je tzv. vizuální tok informací. Celý software je založený na tvoření ovládacích elementů, které jsou spojovány lineárními „dráhami“ mezi jejich definovanými vstupy („inlet“) a výstupy („outlet“). Tak vzniká nejen funkční část „patche“, ale i diagram jeho samého, který, pokud je přehledně sestaven, je čitelný i pro laika. Tento diagram musí být pro správný chod sestavován podle definovaného „toku“ dat, tj. zprava doleva a poté odshora dolů. Další pravidla můžeme hledat v možnosti vytváření různých typů jednotlivých elementů (např. „object“, „message“, „number atom“, „comment“ aj.). Pro lepší přehlednost a informační hodnotu
    jsem systém koncipoval a konstruoval co nejprimitivnějšími metodami, aby vynikla jeho vizuálně orientovaná pravidla a struktura bez zbytečných rušivých elementů. Jednotlivé „patche“ a „sub-patche“
    představím v daném směru a z něj plynoucí posloupnosti elementů.

    Hlavní patch

    Zde je obsažená celá struktura systému. Začíná objektem bang (bng), který funguje jako prvotní spouštěč všech následujících procesů pomocí poslání impulzu bang specifickým pro daný software. Jako první putuje do vstupů („inletů“) následujících subpatchů (v daném pořadí) pd trigSetup, pd trigActor (po pd delay se s pd trigSetup vyskytují ještě 5 krát) a pd delay, které po přijmutí impulzu započnou své výpočetní a jiné úlohy. Odtud data putují do subpatche pd output, který částečně zaštiťuje generování a primárně export dat v požadované formě.

    Pokračování na následující straně
  • Použijte prosím novější prohlížeč.
    Pokračování z předchozí strany

    pd trigSetup

    Velmi jednoduchý subpatch, který pouze posílá číselné informace ve formě „float“. Začínající objektem „inlet“, který se dá chápat jako vstup do subpatche, bez něj bychom zde nemohli přijímat žádná data odjinud, například impuls „bang“, který je z hlavního patche poslán objektem „bng“ a putuje do objektu „trigger“ (zkráceně možno zapsat jen jako „t“), kterému jsme definovali výstup dvou po sobě jdoucích signálů „bang“. První, zprava vycházející impuls je nasměrován do tzv. „message“ (další ze základních elementů programu funguje nikoli jako aktér (viz „object“), ale jen držitel nebo přenositel definované zprávy) s hodnotou 1000, kterou zpráva díky impulsu přeposílá dále. Těsně po ní je druhou přítomnou zprávou poslána hodnota 300 262144 směřující do posledního objektu subpatche, „outletu“. Ten podobně jako „inlet“ zprostředkovává komunikaci mezi jednotlivými subpatchi, akorát opačným směrem (zevnitř ven). V následujících iteracích tohoto subpatche je postupně snižována hodnota zpráv tak, aby odpovídala mým pocitovým představám o výsledné rychlosti jednotlivých posílaných impulsů.

    pd trigActor

    Jako první zde vidíme dva „inlety“, první přijmá „bang“ z prvního objektu celého patche, který aktivuje objekt „trigger“ (ekvivalent spínače) a druhý číselné „float“ hodnoty z předešlého pd trigSetup. Tyto hodnoty byly již náležitě naprogramovány, proto mohou pokračovat do objektu „line“, který vytváří lineární přechod mezi dvěma hodnotami v definovaném čase, v našem případě se jedná o přechod s hodnoty 1000 na hodnotu 300 za určený čas 262144 milisekund. Tento nepřetržitý tok dat „float“ směřuje do objektu “-”, který vykonává jednoduchou matematickou úlohu odečítání hodnoty jeho pravého „inletu“ od hodnoty „inletu“ levého, zde je odečítána neustále se měnící hodnota tekoucí z předešlého „line“ a objektu „random“. Toto číslo je poté posláno do objektu „metro“, zkráceně metronome, který vysilá impulsy „bang“ v definovaném (v milisekundách) pravidelném rytmu. Odtud impulsy proudí do již zmiňovaného objektu „random“, který pseudo-náhodně generuje číslo v definovaném rozsahu (v našem případě 0-300) pokaždé, když do levého „inletu“ přijde impuls bang. Takto vytvořená smyčka dává příchozí hodnotě do pravého „inletu“ metronomu nepravidelnou a nepředvídatelnou kvalitu. Takto modulovaný proud impulsů je následně poslán dále objektem „outlet“.

    Pokračování na následující straně
  • Použijte prosím novější prohlížeč.

    pd delay

    Tento subpatch funguje jako centralizovaný spouštěč následujících iterací subpatchů pd trigSetup a pd trigActor. Jediným „inletem“ je příjmut „bang“, který je díky objektu „t“ zdvojen a postupně poslán jako první do subpatche pd rand a poté do pd counter. Z prvního zmiňovaného objektu vyjde v podobě čísla „float“ a je směrován do pravého „inletu“ subpatche pd counter a objektu „t“ s definovanými hodnotami „bang“ a „float“. Pd counter pošle „bang“ dalším iteracím pd rand, které, stejně jako jejich předchůdci, posílají „float“ do jim přidělené sekce začínající „triggerem“. Z triggeru je posláno jako první „float“ číslo, které směřuje do pravého vstupu objektu „pipe“ (který funguje zdržováním příchozích hodnot o čas definovaný v milisekundách), „bang“ je do objektu díky „t“ poslán až po hodnotě z pd rand, aby neprošel dále bez zdržení (výchozí hodnota „pipe“ je 0). Zmnožené iterace sloupců fungují na bázi přičítání hodnoty objektem “+” (jako u jeho opaku, objektu “-” se jedná o základní matematickou operaci) z předešlého a lokálního pravého „float“ výstupu objektu „t“, jehož výsledek je odeslán do lokálního objektu „pipe“. Kvůli nespecifikované chybě je mezi objekty „pipe“ a „outlet“ přidán objekt „t“ s výstupní hodnotou „bang“ pro plynulejší chod systému.

    pd rand

    Další velmi jednoduchý řetězec objektů začínající „inletem“ přijímacím impuls „bang“, který spouští objekt „random“, který podle jeho definované hodnoty 10 vygeneruje náhodné číslo od 0 do 10, které je následujícím objektem “*” znásobeno 1000 krát a následujícím objektem “+” k němu přičtena hodnota 30 000 (která je manuálně pozměněna v každé iteraci pd rand). Takto modifikovaná hodnota putuje ze subpatche ven objektem „outlet“.

  • Použijte prosím novější prohlížeč.
    Pokračování z předchozí strany

    pd counter

    Subpatch pd counter pomocí svých dvou „inletů“ přijímá jako první hodnotu „float“ příchozí z pd rand a následně „bang“ z předcházejícího objektu „t“. Hodnota je směřována do objektu „metro“, kde specifikuje časový rozestup mezi jednotlivými vysílanými „bangy“ a „bang“ příchozí z druhého „inletu“ subpatche spouští objekt „trigger“, který spouští funkci objektu „metro“ (pokud bychom invertovali posloupnost těchto dvou úloh, tak by objekt „metro“ vysílal po krátkou dobu impulsy „bang“ v nesplnitelném rozestupu 0 milisekund a riskovali bychom zmrazení programu). Tento proud impulsů je směrován do objektu „f“ (neboli zkráceně „float“, který obsahuje číslo definované jeho pravým „inletem“, jež je obnovované „bangem“ do „inletu levého“), ze kterého je vysílán do smyčky tvořené objektem “+” s hodnotou 1, jednoduchým počítadlem přičítajícím 1 pokaždé, kdy je objekt „f“ obnoven impulsem „bang“. Odtud proudí výsledné číslo do objektu „sel“ (neboli „select“, který porovnává hodnoty přijímané jeho levým „inletem“ s hodnotami předdefinovanými nebo příchozími do „inletu“ pravého a v případě shody vyšle „bang“ do outletu korespondujícího s danou hodnotou) s definovanými hodnotami 1, 2 a 3. Tímto se postupně v daném pseudo-náhodném čase skrze výstupní „outlety“ spouští jednotlivé (s vyjímkou v řadě prvního) subpatche pd rand.

    pd output

    Tento soubor objektů a subpatchů můžeme nazvat exportním modulem, jelikož připravuje již vygenerované impulsy do požadovaného formátu pro zaznamenání a další použití. Do prvního „inletu“ doputuje původní „bang“ z hierarchicky vyššího hlavního patche, který se v objektu „t“ zdvojí. Ostatních 6 „inletů“ přijímá již modulované bangy přicházející v pseudo-náhodně generovaných intervalech a posílá je do zpráv („message“) obsahující specifikaci (tj. výšku noty a její sílu v nespecifikované délce) odesílaného impulsu.
    Z již zmiňovaného objektu „t“ je dvakrát poslán „bang“, z pravého „outletu“ do zprávy s hodnotou record, která objektu „seq“ určuje začátek zapisování sekvence, levý „outlet“ objektu „t“ putuje do objektu „pipe“, který „bang“ zdrží o definovaných 262144 milisekund (požadovaná délka nahrávky). Po zdržení je znovu rozdvojen v dalším objektu „t“, kde pravým „outletem“ směřuje do zprávy s hodnotou „stop record“ zastavující nahrávání a poté levým „outletem“ do zprávy „write + název_ukládaného_souboru.mid“, poté je nasměrován do posledního objektu hierarchie „seq“. Tyto zprávy ukončí nahrávací proces a uloží zapsanou sekvenci na disk, do složky, kde je přítomný náš.pd soubor.

    3 a 4 „inlet“ je navíc použit pro nástavbu kontroly střihu videa, signály z nich jdou do subpatche pd cutter, odtud do zprávy specifikující odesílaný impuls a následně do objektu „makenote“. Všechny specifikační zprávy ve tvaru „1-11 127“ jsou poslány do řetězce objektů „makenote“, „pack“ (s dvěma definovanými hodnotami float) a „midiformat“, který slouží k finální konverzi dat ke správnému zapsání do následujícího objektu „seq“. Ten se pomocí dříve zmiňovaných kontrolních zpráv „record“, „stop record“ a „write“ postará o export finálních dat ve formátu midi.

    Pokračování na následující straně
  • Použijte prosím novější prohlížeč.
  • Použijte prosím novější prohlížeč.

    pd cutter

    Poslední subpatch sloužící k vymezení střihu videa (tzn. jeho jednotlivých složek). Funguje na principu přijímání signálu „bang“ jeho jediným „inletem“ a směrováním ho do již dříve použité počítací smyčky objektů „f“ a “+”, odkud výsledné hodnotu putují co objektu “%”, který /////. Z něj jde hodnota do srovnávacího objektu select („sel“), který výsledek jednak posílá ven objektem „outlet“, ale také tvoří smyčku přesměrováním výsledného „bangu“ do předcházejícího objektu „random“ s hodnotou 10. Ten pošle vygenerovanou hodnotu do následujícího objektu “+” s hodnotou 1 (abychom se vyhnuli výsledné hodnotě 0) a putuje do pravého „inletu“ objektu “%”.

    Audio

    Jak již bylo zmíněno, audio stopa je vytvořena výhradně na základě exportovaného notového zápisu generativního systému sestaveném v programu Pure Data. Byla sestavena ze „samplů“, které byly vygenerovány jednoduchou technikou Image wavetable synthesis, která použije námi zvolený obrázek (předlohy pro část of Microcosmic Recollection Amalgam) převedený do odstínů šedi a pomocí skenování skrze jednotlivé řady pixelů vytvoří zvukový signál o délce 4096 samplů. 4 takto vytvořené zvukové úryvky následně natahuji, moduluji a jinak upravuji pro použití ve zvukové kompozici. Na obrázku můžeme vidět vizualizovaný midi notový zápis i s ovládací částí pro střih videa.

  • Rozhovor Lukáše Prokopa s Lukášem Likavčanem Použijte prosím novější prohlížeč.

    Rozhovor Lukáše Prokopa s Lukášem Likavčanem

    Lukáš Likavčan, filozof, teoretik, lektor v pražském Centru Audiovizuálních Studií FAMU, moskevském institutu Strelka a člen kolektivu Display se ve svých textech věnuje tématu klimatické krize v rámci politické ekologie a filozofie technologií. V roce 2019 vydal na Strelka Press knihu Introduction to Comparative Planetology, zabývající se právě vizuálními módy zobrazování země z pohledu geopolitiky klimatické krize, tedy tématu, kterému se hojně věnuje také v rámci přednášek například pro Sonic Acts nebo online formou pro Videogram. V rozhovoru se zaměřuji na Lukášův kulturní „environment“ a inspiraci pro jeho tvorbu.

    LUKÁŠ PROKOP: Ahoj! Tak já bych začal otázkou, kterou teď pokládám lidem často: Zajímají mě tipy na sci-fi literaturu, která tě v poslední době bavila. V Introduction to Comparative Planetology jsi například několikrát zmiňoval Kima Stanley Robinsona, což mi připomnělo citát J. G. Ballarda: „Given that external reality is a fiction, the writer’s role is almost superfluous. He does not need to invent the fiction because it is already there.“ Jak k tomuto žánru přistupuješ ty?

    LUKÁŠ LIKAVČAN: Ahoj, a děkuji, to je hezká otázka na úvod. Tomu Ballardovu výroku rozumím tak, že když se pořádně zadíváme kolem sebe, zárodky fikčních světů nalezneme všude kolem nás (a to platí i obráceně). Proto mě zajímá fikce jako takový kosmologický generátor. Nemyslím si, že vědecká fantastika je tu například na to, aby nám předestírala utopie nebo dystopie. Vnímám ji spíše jako analytický nástroj, jenž nám předestírá nějaké komplexní modelové situace, a který na pozadí příběhů rozkrývá způsoby existence ve světě – a to platí jak na lidskou zkušenost, tak i na mimo-lidskou realitu.

    Když třeba navazuji na Kima Stanleyho Robinsona, je to spíše proto, že je schopný vytvářet realistické, ale neotřelé zápletky, jež se zdají být logickým vyústěním současných historických trendů, například v jeho nejnovějším románu The Ministry of the Future, který vyjde na podzim. Tenhle druh „uzemněné“ spekulace mám velmi rád.

    Ještě atraktivnější jsou pro mě některé soft (možná až příliš soft) vědecké fantastiky, jakou je román rakouské spisovatelky Marlen Haushofer Zeď. Čtu ho na doporučení uměleckého ředitele HaDivadla Ivana Buraje, který připravuje jeho adaptaci na příští sezónu.

    Zde se potkáváme s hlavní hrdinkou, která zůstane uvězněná na myslivecké chatě v rakouských Alpách za neviditelnou, zdánlivě nezničitelnou zdí. Jedinou společnost jí dělá pes, těhotná kráva a další ne-lidé. Její rozjímání nad izolací nám může na první pohled připomenout karanténu, avšak ve skutečnosti zde jde mnohem více o motiv splynutí (nebo možná rozpuštění) a adaptace na nahodilou podstatu přírody a kosmu vůbec.

    Proto mám taky rád o něco míň soft verzi tohoto motivu, jímž je trilogie Jižní Zóna Jeffa VanderMeera. Výborně o ní nedávno mluvil Jan Bělíček v závěrečném díle jeho podcastu V chapadlech murmuru, proto čtenářky a čtenáře odkážu přímo na něj. Uvedu zde jenom můj oblíbený citát z prvního dílu této trilogie s názvem Anihilace: „Our instruments are useless, our methodology broken, our motivations selfish.“

    Důležitým historickým artefaktem ekologického myšlení aplikovaného ve fikčním světě je pak samozřejmě taky Duna Franka Herberta, nebo The Word for World is Forest od Ursuly K. Le Guin. Oba příběhy prolínají velmi odlišným způsobem motiv planety jako komplexního systému, který je schopen se bránit před agresivními, extraktivistickými zájmy, čímž spojují anti-kolonialistickou agendu s politickou ekologií.
    Poslední věc: Jestli máte PS4, hrajte Death Stranding od Hidea Kojimy. S mým kolegou a velkým PS fanouškem Leonardem Dellanoce jsme o ní nedávno napsali společnou konverzaci pro britský magazín Tank: tankmagazine.com/issue-83/features/death-stranding

    LP: To jsem rád, že zmiňuješ Death Stranding, hned se toho chytnu: Jak s Leonardem Dellanoce zmiňujete, herní médium je schopné vytvářet nový (možná i lepší) jazyk pro komunikaci problémů, kterým není jinak dáván prostor nebo nejsou dostatečně pochopeny. Dalším skvělým příkladem, který mě k tomu napadá, je Bloodborne od Hidetaka Miyazakiho, který geniálně ilustruje „„lovercraftian“ world-without-us“, hlavně svými herními mechanikami, kterými nutí hráče přímo se podílet na všudypřítomné tragédii. Přemýšlel jsi někdy o práci s podobnými (nejen interaktivními) formáty jako výstupy nebo podklady tvé teoretické práce (napadá mě např. harsh-noisové album Eugena Thackera jako dílčí výstup jeho biotechnologického výzkumu)?

    Jako takové předznamenání mi samozřejmě byla tvoje práce s Display na kurátorování online výstavy Technologies of the Sacred, která se odehrává právě v herním „fps“ prostředí. Popřípadě přitahuje tě i nějaký druh multimediální spolupráce?

    LL: Ano, určitě mě takové spolupráce baví! Technologies of the Sacred jsou v tomhle spíše pokračováním než předznamenáním takového zájmu, a navíc vznikly za velmi specifických podmínek, když jsme spolu s designovým studiem The Rodina a konceptuální spolupracovnicí Hanou Janečkovou přemýšleli, jak migrovat fyzickou výstavu do online prostoru. Kdybychom ji v Display spolu od začátku chtěli udělat jako online výstavu, vypadala by asi o hodně jinak.

    Moje první velká zkušenost na takovém formátu byla počítačová simulace Alt'ai, závěrečný projekt našeho týmu na Strelka Institute, kde jsem před dvěma lety absolvoval program The New Normal. V našem týmu jsme se potkali architektka, filozof, designér datových vizualizací a informatička, a povedlo se nám docílit hodně vzácného porozumění na tom, co děláme a jak jsou naše disciplíny vzájemně propojené. Pro takové zážitky jsou tyto multimediální projekty nejlepší.

    V budoucnosti bych se rád více věnoval zkoumání apropriace 3D herních prostředí pro různé ne-herní účely. Zatím ale o tom vím jen velice málo, a postupně se tomu učím přes konkrétní projekty. Dva kolegové z Hong Kongu, Peter A. C. Nelson a Bogna M. Konior, třeba nedávno zorganizovali konferenci v legendární mapce Flatland ze hry Garry’s Mod, jež běží na starém Half-Life enginu Goldsource. To pro mě bylo hodně smysluplné využití herního prostoru pro možnost setkání se v průběhu pandemie. To samé ale platí i o obřím Travisi Scottovi...

    Pokračování na následující straně
  • Použijte prosím novější prohlížeč.
    Pokračování z předchozí strany

    ...ve Fortnite nebo klubové party v Minecraftu. Videohry jsou ve své podstatě prostorové médium, a proto mohou být obydleny různými aktivitami, jež překračují rámec jejich původního účelu.

    Obecně si tedy myslím, že jistá intermedialita je pro dnešní teorii nevyhnutná. Jestli budeme považovat filozofii za praxi takového „konceptuálního řemeslnictví“, ukáže se, že některé koncepty se ve své plné šířce dokážou vyjevit až v momentu, když jsou vtělené do vícera médií najednou. Každé médium nám daný koncept ukazuje v trochu jiném světle, a ne každý koncept může být plně vyjádřen v tradičním filozofickém médiu psaného nebo mluveného slova.

    LP: Co mě k této tématice napadá, je nevyhnutelně převrácené vnímání obsahu takového díla/konceptu. Osobně mám hodně rád prezentaci, která je zčásti založená na jakési fragmentaci nebo rozostření informací, kdy je pro „optimální“ zážitek potřeba hromada trpělivosti nebo vlastní rešerše tématu, což je s danými médii pro mě neodmyslitelně spojené. Takže ať už volbou gamebooku nebo hry na mobil se obětuje popisnost za jiné informační elementy. Myslíš, že z toho plyne podoba filozofie, která bude víc pop?
    Další, co mě napadá k zahalování obsahu formou exprese je extrémní metal. Nedávno jsi sdílel odkaz na svůj rozhovor spolu s odkazem na skladbu I will lay my bones among the rocks and roots od Wolves in the throne room, což mi připadalo jako geniální soundtrack k četbě o nutnosti přijmutí naší extinkce i díky jejich formě až ambientního black metalu. Znáš další autory tohoto žánru, co by se ubírali jakýmsi „poučeným“ směrem ven z metalových cliché nebo myslíš, že by tam mohly směřovat? (Mě teď napadá jen poslední album Ulcerate). Koneckonců je black metal inspirovaný severskou přírodou…

    LL: Tenhle druh prezentace je, pravda, v něčem přitažlivý, ale nemůžu jím trápit každé publikum. Například moje veřejné přednášky se snažím v poslední době podstatně zjednodušovat. Na druhé straně ale třeba takové Technologie posvátna (Technologies of the Sacred, pozn. red.) jsou v něčem takovou enigmou, jelikož neobsahují klasický doprovodný kurátorský text a spoléhají se více na rozklíčování významů na mimo-diskurzivní úrovni.

    Obecně mi tedy jde spíše o nějakou „vícekolejnost“ v prezentaci myšlení, jež vychází z úvahy, ke komu chci vlastně s daným obsahem a formátem promlouvat.

    Nemyslím si proto, že bychom se měli nutně snažit o šťavnatou pop-filozofii. Metal se třeba nestal populárním tím, že šel na ruku širšímu publiku. Naopak, musel se kolem něj vytvořit interpretační aparát, jenž ho kontextualizoval jako žánr, který něco podstatného vypovídá o současnosti a tento aparát nezahrnoval jenom reflexy hudby, ale celé kultury kolem daného žánru (třeba Metahaven byli metalovou estetikou fascinováni již v první dekádě 21. století).

    Za všechny tyto kusé znalosti o tomto žánru ale vděčím Borisi Ondreičkovi nebo právě Danielovi van der Veldenovi z Metahaven, a Wolves in the Throne Room bych neznal bez Ondřeje Trhoně a Miloše Hrocha. Co se týče onoho „poučeného“ metalu, už nějakou dobu mě zajímá třeba projekt Zeal & Ardor, který kombinuje prvky afroamerické spirituality. Jak ale říkám, o tomhle žánru vím málo, mnohem více se cítím doma třeba u současných skladatelů a skladatelek jako William Basinski, Lawrence English nebo Kali Malone (její album The Sacrificial Code je pro mě v současnosti oním soundtrackem k vyhynutí).

    LP: To si myslím, že je skvělý závěr! Děkuju ti moc za rozhovor a budu se těšit na tvoje
    budoucí práce!

    LL: Taky děkuji!

  • Kristýna Sidlárová & Martin Dominik Kratochvíl: Orgonite Energy Použijte prosím novější prohlížeč.

    Kristýna Sidlárová & Martin Dominik Kratochvíl: Orgonite Energy

    Orgonite Energy je audiovizuálním projektem, který vznikl ve spolupráci Kristýny Sidlárové (sida100) s Martinem Dominikem Kratochvílem (THYME). Jeho geneze byla do velké míry ovlivněna koronavirovou situací, následnou karanténou a jejími efekty, které pronikly skrze celkovou společnost i jednotlivce. Přináší snovou meditativní atmosféru, a zároveň zaujímá určitý kritický postoj vůči komodifikaci mentálního a duchovního blahobytu.

  • Použijte prosím novější prohlížeč.
  • Použijte prosím novější prohlížeč.

    Jednoho večera roku 2020 při sáhodlouhém scrollování Instagramem, kterým jsem se zoufale snažila vyplnit svůj nedostatek sociální interakce, jsem několikrát narazila na reklamu, která mě pobízela k nákupu tzv. orgonitu. V popisu reklamy stálo „Cheer yourself up, protect yourself from negativity and promote your spiritual well-being!“. Probudilo to ve mě vlnu zvědavosti. Tato reklama byla, tak jako nyní mnoho jiných děsivě trefných cílených reklam, perfektně načasovaná a přesně mířená na mé momentální rozpoložení.

    Začala jsem si tedy dohledávat, co orgonit vlastně je a v čem by mi mohl být prospěšný. Většina odkazů vedla na stránky s tématikou alternativní spirituality, mnohdy velice lákavě zaobalené do obláčku mystické
    ezoterické estetiky. „Orgonit může přinést zpět zdraví tím, že odstraňuje negativní energii z vašeho okolí způsobené mnoha moderními technologiemi, jako signál antény, satelitní disky a znečištění. Negativní energie je velmi škodlivá pro váš zdravotní stav. Orgonit doslova vyčistí negativní energii a převádí ji na pozitivní energie pro udržení správné rovnováhy energie vašeho těla s jeho okolím.

    Orgonit, který objevili Don a Carol Croftovi v roce 2000, je léčebný přístroj ze smíchaných organických a anorganických prvků. Obvykle se používají organické katalyzované pryskyřice ze skelných vláken a neorganické kovové piliny. Tyto věci se smíchají v poměru 50-50 a tvarují do pyramidy nebo lichoběžníkového tvaru, vznikají tak předměty, které přitahují negativní energii. Umístěním malého křišťálu nebo ametystu uprostřed tvarované směsi zvyšuje její schopnost sběru negativní energie. Získaná negativní energie je pak přeměněna na pozitivní éterické energie.“ 1

    Tvrzení o účincích tohoto objektu se mírně liší zdroj od zdroje, obzvlášť v jeho míře efektivity. Některé zdroje dokonce popisují orgonit jako opravdu zázračný předmět, který dokáže vyléčit i zákeřné nemoci.
    Po letmém probádání trhu a shlédnutí pár „DIY orgonite“ tutoriálů, jsem zjistila, že za účelem snížení nákladů, a tedy zvýšení profitu z prodeje, je na výrobu orgonitu možné používat také zdraví škodlivé, často karcinogenní, materiály. Ačkoliv se tedy pyramida jeví jako všelék, navíc vizuálně velice atraktivní a ideální pro dnešní dobu, je také předmětem pouhého „lifestyle marketingu“, součástí specifického trhu, který využívá touhy spotřebitelů po sebeaktualizaci. Posunuje jejich duchovní zaměření od nehmotných duchovních prožitků k základním spotřebitelským impulzům, což vytváří falešnou asociaci mezi duchovním naplněním a vlastnictvím hmotného spotřebního zboží.

    V návaznosti na tento průzkum, a také na situaci karantény jsem se rozhodla vytvořit video, ve kterém hraje hlavní roli virtuální 3D generovaná pyramida orgonitu. Ta diváka vtahuje do svého vnitřního světa a pak ho provádí svou snovou krajinou. Odkazuji na problematické postavení orgonitu jako objektu, prostřednictvím kterého nám jsou podsouvány obrazy s utopickými vizemi budoucnosti, které si kladou za cíl ilustrovat podobu budoucího blahobytu. Tyto obrazy ve velké míře zkreslují pohled na realitu a podporují tvorbu falešných asociací. Připadá mi však zajímavý i kontrast mezi materiálností reálných předmětů, mezi nehmatatelnými představami naší imaginace a fantazie a mezi virtuální realitou 3D grafiky. Snovou impresi podpořil Martin Dominik Kratochvíl, který se postaral o zvukové prostředí tohoto videa.

    Cesta ke zvukové složce videa pro mě byla trochu netradiční. První skica byla vytvořena bez návaznosti na tento projekt. Motivace a okolnosti vzniku však byly podobné. Po vyhlášášení karantény jsem zůstal doma separovaný od společnosti. Začala na mě dopadat jakási melancholická, snová až pohádková nálada. Měl jsem nutkání ji zaznamenat do zvukového média a shodou okolností se tato hudební skica hodila k námětu videa. Později se tedy začala více šroubovat pří mo na video.

    Celá kompozice je utvářena několika důležitými momenty. Jedním z nich je synthezátor Waldorf, který vytvořil zvukový pattern přímo pro objekt orgonitu. Dalším bodem je spojení zvukových asambláží , které mají evokovat hibernační náladu a usebraný klid. Nedílnou součástí celé kompozice jsou také sound designové vrstvy, u kterých je využit postup granulární syntézy, který dotváří zvukový prostor sekvencí tohoto videa. Díky tomu se prohlubuje vnímání celého orgonitového objektu.

  • Použijte prosím novější prohlížeč.
  • Použijte prosím novější prohlížeč.
  • Tamara Spalajković: Methods Použijte prosím novější prohlížeč.

    Tamara Spalajković: Methods

    A trembling woman was watching herself in the bathroom mirror, lightheaded. The green light made her look even more lively. Environment’s energy was tranquil which meant something happened. Sun rays enhanced colors. On a corner, next to a light gray building. There’s where she saw it. The screens, how the media named it, were active for the first time. It was 4 meters high and 5 meters long, magnificent colors were floating and mixing with each other on sight. There were no borders, just a rectangular surface which connected worlds. They were all around, uncountable, creating strict formations.

    Methods zoomed out to take a look from the orbit. The infrastructure showed their density created an infinite entangled web. Methods knew about it although she wasn’t into media. It made her anxious and she preferred free perception. Suddenly, it was so hard to stay put. Images of the infinite space pervaded. The entanglement was almost glittery, a density of movements and sights of life and death in one sight. Usually hard to bare. But today it felt lively, Methods was strolling and staring when she spotted a pair of toddlers talking: “Looks like you can just step into it” “I’m afraid” “Don’t, it will be fun” “Look at the entities in filz suits, rushing to work” “Never going to find anything here” Glowing, starry eyes. “Imagine how it feels to walk in and walk out to the same world, by crossing uncountable realities” “Would I have wrinkles?” “Just try really hard to imagine” Traffic soars existence and enables tunnel vision between locations. To travel is to diminish. To bare witness is an ought to truth, resembling each other as an entanglement. Giving yourself up to the fire within as a strength of disappearing from traverses. Gaining a free flow in resemblances. Someone walking by brushed up by her shoulder. She started falling in slow motion since she wasn’t ready for it. Next thing she knew, her palms were grasping for the ground in a red desert landscape. With closed eyes, Methods vortexed herself through everywhere and on the next blink she was back on the corner. She pouched her lips remembering vortex-agents who chase bad guys. The excitement gains a weight, in a desire full of slightly different precautions.

    As we know, the World is as it is thanks to the Methods was written on the front page of newspaper

    the non singular truth, accepting the human factor
    knowing that ideologies should stay fictions
    they could never turn out the way they were thought of
    we can turn away from the hustle but never neglecting the dwelling atmosphere of entropy
    some adapted, some left, some became addicted to the state of mindlessness
    walking miles and miles, observing objects and living things I couldn’t help myself
    isn’t it meant to be
    intertwined

  • Marek Ščudla Použijte prosím novější prohlížeč.
  • Použijte prosím novější prohlížeč.
  • weru Špundová: #ccff00 (New-Tricolour Manifesto Trailer) Použijte prosím novější prohlížeč.
  • Použijte prosím novější prohlížeč.
  • Použijte prosím novější prohlížeč.

    Video s názvem #ccff00 (New-tricolour Manifesto Trailer) je spolu s obrazovou doplňující prezentací v rámci magazínu součástí rozvíjejícího se video tripty-chu. Každá z těchto tří video esejí by se měla věnovat jednomu ze tří elementů „nové trikolory“. Podtitul New-tricolour Manifesto Trailer je odkazem na plánovanou realizaci finálního New-tricolour Manifesto. Ten by měl zakončit tento zatím neustále se vyvíjející experiment.„Nová trikolora“ je spekulující koncepcí, čirou spekulací, která muže sloužit jak k hlubokému bádání, tak k vytržení a prostému pobavení. Trvá od roku 2018.

    Je kreativním kritériem, skrze které je prožívána a (často kriticky) interpretována realita současné společensko-politicko-ekologické situace. Je to „tool“ k pochopení a uchopení této reality. Je to nástroj k testování určitého druhu radikality nejen ve výtvarném projevu, ale i v možnostech komplexní lidské existence. Je složena ze tří elementů, které se v človekem poznatelné realitě zjevují nejčasteji jako barvy – z černé (případně digitální #000000) symbolizující nevyhnutelnou smrt, konec, jistotu, minulost a pomíjivost; neonově žluté (#ccff00) představující tužbu po ochraně sebe sama před hrozbou blížícího se zániku, obecně však připomínající lidské ego a existenci individua s vlastními pocity, identitou a subjektivitou; a nakonec z reflexní stříbrné (#c0c0c0) symbolizující nejistou budoucnost, technologii jako lidskou extenzi, aparát k dosažení moci i bezmoci. Tato koncepce využívá moci symbolu, avšak nakládá s ním spíše experimentálně, organicky, tekutě, neorganizovaně, kriticky, intuitivně, ambivalentně a někdy možná taky cynicky...

  • Adam Smrekovský: #FREEKOCICAK Použijte prosím novější prohlížeč.

    Adam Smrekovský: #FREEKOCICAK

    Poslední dobou slýchávám více a více o různých lidech, kteří se rozhodli začít svůj život brát z jiné perspektivy. Skončili v práci, která je štvala, přestali jíst maso nebo odešli do hor nebo dokonce začali chytat psi za peníze… To vše lze tak nějak pochopit, jelikož víme, že dnešní doba může být pro některé moc uspěchaná a nevhodná. Mezi „escapy“, které mě osobně zaujaly patří ovšem příběh, o kterém slýchávám už nějaký čas od mých přátel. Začátkem sem tomu nemohl uvěřit, ale poté, co mi to potvrdilo více lidí, uvědomil jsem si, že asi něco na tom bude… Z příběhu o něm jen vím, že se mu říká Kočičák a že si myslí, že je kocour. Proto, abych zjistil více jsem se po dlouhém přemlouvání sešel s mým dobrým přítelem Karlem M. Karel znal Kočičáka ještě před transformací osobně a ví, co Kočičák dělal před velkou změnou…

    A: Čau K., prvně bych chtěl říct díky, že ses semnou sešel. Rovnou bych asi začal a zeptal se tě možná na trochu blbou otázkou. Co nebo vlastně kdo je Kočičák?

    K: Čest kamo, vpohodě, rád tě vidím. Hele no Kočičák… Zjednodušeně řečeno, to je dospělej člověk, co si myslí, že je kocour. Já mu dřív prodával iqos, žejo… On byl průměrnej hipstr z vysokejch stropů, co dělal byznys v marketingu internetovým a reklamy na sockách a tak… Předtím studoval snad něco humanitárního, ale přerušil to, protože tím se neuživíš žejo…

    A: Aha, a co se stalo? Že z někoho, kdo žije vcelku normální život, tak že se z něj stane někdo, kdo si myslí, že je kocour.

    K: No vlastně vcelku jednoduše, jak mu byznys jel, a rostli zakázky a volnýho času ubývalo, tak to, aby byl schopný vše zvládat, doháněl různými substancemi. A to máš hned. Hodně práce, málo spánku a to vše kompenzovaný šílenejma kombinecema všech možnejch psychoaktivních látek. To si říkáš o průser… takhle jednou prej jel třetí den vkuse, dodělával nějakej přehnanej byz. A když ten třetí den odcházel z kanclu, tak mu asi jeblo… To je ale jen moje domněnka, protože to je naposled, co ho viděli v práci. Od té doby ho už nikdo z jeho předešlý bubliny neviděl… No nikdo vlastně neví, co se stalo… Hodně lidí si myslí, že odjel někam k moři na jih, ale kdo ví, tak ví, že to pravda není…

    A: Uff, to jde no… A jak se to vlastně projevuje to celý „kocourovství“?

    K: No to máš tak, ještě bych rád doplnil, co následovalo potom… Co teda zmizel, tak asi 14 dní na to sem se vracel v noci domu kolem jedenáctý. A jak sem přišel domu, otevřel vchodový dveře, tak sem slyšel nějaký divný zvuky v obýváku. Znělo to jako kocouří vrnění a hodně intenzivní mňoukání, ale já mam jen kočku, myslel jsem, že to jsou asi kočky pod balkonem, tak jsem šel zavřít dveře od balkonu, aby to nebylo tak slyšet. A jak vejdu do obýváku, tak tam vidím Kočičáka, jak obtěžuje mojí kočku. Nejdřív sem myslel že mám halucinace, ale po nějaký chvilce jsem si uvědomil, že se mi to nezdá a tenhle bizár se děje přímo před mejma očima. On ovšem, jak hned sem rozsvítil světlo, tak se leknul, přerušil svůj rituál s mojí kočkou a začal po čtyřech utíkat na balkon, tam plynule přeskočil zábradlí a doskočil na čtyři, na nohy… Dobrý vědět je, že bydlím ve třetím patře, a i normální kočky se bojí skákat z takový výšky. To ovšem on ne… Jediný, co sem viděl bylo, jak utíkal sídlištěm po čtyřech pryč a zmizel v nějakým křovím.

    A: A víš o něm ještě něco víc?

    K: Já ho pak ještě jednou zahlídl znova u nás na Jižáku. Od pár známých vím, že taky viděli něco divnýho, co vypadá jako člověk a mňouká. Kámoš ho viděl v Krči. Jinej fellák ho taky viděl na Hájích prej. Všichni, co ho viděli popisujou to jako dospělého člověka, co běhá po čtyřech a mňouká a je nahej a špinavej. Jediný, co má na sobě jsou jen trenky, to měl taky jen u mě no… No je to docela ujetý, ale přijde mi, že vcelku možný. Slyšel si o tom týpkovi, co se probudil po nějakým úrazu a mluvil plynule francouzsky, ale nikdy se francouzsky neučil? To je podle mě něco podobnýho. Ten náš mozek skrejvá nehoráznej potencial, ti řikám, a je jen na našem pokolení, jak s ním naložíme. Podle mě každej má v mozku někde vzadu schovanej svůj animalistickej duch… Někdo je kocour a někdo může bejt třeba kosatka nebo tygr nebo žirafa nebo lednáček. Fakt, jak říkám, Bůh Ví… Potenciál mozku je šílenej, kámo… A tady bych to asi ukončil… Ještě stále sem nesvůj, z toho celýho…

  • Rozhovor Lukáše Prokopa s Janem Šrámkem o brankářských maskách Použijte prosím novější prohlížeč.
  • Použijte prosím novější prohlížeč.

    “Je to takovej paradox k tomu, jak ten bias pracuje s maskama jako něčím, co jde proti individualitě a má skrýt toho jedince v davu, a i před dnešníma technologiema. Tak tohle je vlastně přesně opačný. Tady je kladenej největší důraz na tu individualitu gólmana."

    JAN ŠRÁMEK: Tak nejdůležitějším mezníkem v historii brankářských masek je rok 1959, kdy kanadský gólman Jacques Plant (pro vysvětlení: Tehdy bylo v NHL šest týmů a každý měl jen jednoho gólmana, tedy žádné náhradníky, a i když nebyla hra moc rychlá, tak se hodně často stávalo, že gólman dostal do obličeje a museli ho na místě zašít, čímž se hra přerušila na cca hodinu a půl) po zranění řekl, že se do brány bez masky nevrátí. Po sérii dvanácti vítězných zápasů si ji už nikdy nesundal a masku začali používat i další gólmané.

    I předtím byly nějaké pokusy o ochranu, první v roce 1927, kdy hokejová brankářka nosila chránič zubů, potom pozdější pokus o ochranu v podobě kožené masky nebo tady na Olympijských hrách měl Teiji Honma masku podobnou té basebalové. Po roce 1959 začala masky používat většina gólmanů. Ony první masky byly ze sklolaminátu a snažily se puk odrazit, potom se začalo experimentovat s tzv. „preclíkovými“ maskami, které naopak střelu utlumovaly, to se bavíme přibližně o druhé polovině šedesátých a začátku sedmdesátých let.

    Postupem času se ale ukázalo, že je pro brankáře lepší použít helmu, která puk odráží.

    Takové laminátové helmy mi přijdou, co se týká jejich designu a umění, nejzajímavější, protože byly nejschopnější charakterizovat svého gólmana tak, jak chtěl.

    Další důležitý moment byl rok 1972, kdy se konal Kanadský pohár, na kterém Vladislav Tretiak použil mnohem bezpečnější kombinaci laminátové helmy a mřížky. Celo-laminátové masky se používaly ještě do konce osmdesátých let, kdy se stala série vážných nehod, kde se ve dvou případech dostala hokejka do očních otvorů masky a ukončila brankářům kariéru (ale například u Esposita můžeme vidět kombinaci celolaminátové masky a mřížky).

    První masku moderního typu, jak ji známe dnes, začal v roce 1986 používat Mark Richter. Tady je důležité zmínit, že předchozí laminátové masky neměly skoro žádnou vystýlku, chránily tak hlavně proti rozbití hlavy, ale pořád tam zůstával celkem značný otřes. I přesto se jim dosud věnuje hodně firem, které dělají jejich designy, airbrushe atp.

    LUKÁŠ PROKOP: A ty se chceš věnovat kompletnímu (i tvarovému) návrhu?

    JŠ: Tohle jsem řešil dlouho, nakonec jsem si nechal navrhnout od ilustrátora Jindřicha Janíčka tři brankáře, které chci mít na té mé helmě. Mám profesionální helmu Bauer Concept C2, tedy starší model, ale s kvalitní ochranou, na kterou si nechám dát onen airbrush. Masku jsem si nechtěl dělat sám, protože si myslím, že by mi to přineslo smůlu.

    LP: Haha, já si tě právě představil, jak masku vyrábíš někde na koleni…

    JŠ: Ale to se pořád takhle dělá. Podle tvaru brankářovy hlavy uděláš odlitek, do kterého ručně vyřežeš jednotlivé formy a potom ho opracuješ. U nových masek ale samozřejmě odlitek hlavy nepotřebuješ, ta už je nastavitelná.

    K designu masky existuje samozřejmě hromada přístupů, je spousta gólmanů, kteří vychází z identity týmu, např. John Vanbiesbrouck, který na ní má Pantera, ale masku dále používá i v jiných klubech. Hodně gólmanů v designech vycházelo z jejich přezdívek, třeba Ed “Eagle” Belfour tam měl vždy orla nebo Felix Potvin, jehož ilustraci mám zatím rozdělanou, měl na helmě jeho klasickou kočku. Další přístup brankářů je odkazovat na hráče, co už třeba v týmu někdy chytali (jako třeba gólman Boston Bruins Steve Shields, který si udělal masku, která přebírá motiv jizev na místě střely po Gerrym Cheeversovi).

    LP: A ty ses rozhodl na svojí helmě odkazovat? Jaké hráče na ní chceš mít?

    JŠ: Ano, na jedné straně bude Bohumil Modrý, legendární československý gólman, brankář mistrů světa, kterého draftovali hned po válce v roce 1948, tedy mohl být jako první československý brankář v NHL, ale tehdejší ministr sportu a tělovýchovy ho pod záminkou odchodu přemluvil chytat na Olympijských hrách. Místo toho ho ale ve vykonstruovaném procesu poslal s celým týmem mistrů světa do uranových dolů.

    Na další straně mám Dzurillu, což je další můj oblíbený gólman a nahoře mám Petra Mrázka. Vybral jsem si takový historický průřez, na kterém je vidět vývoj podob brankářských masek.

  • Použijte prosím novější prohlížeč.
  • Použijte prosím novější prohlížeč.
  • Použijte prosím novější prohlížeč.
  • Rozhovor s Viktorem Mejzlíkem Použijte prosím novější prohlížeč.

    Rozhovor s Viktorem Mejzlíkem

    Ve své tvorbě se pohybuje na hranici světa umění a obchodu. „Mé projekty se zaměřují na sekundární problematiky umění.“, říká Viktor Mejzlík. „Zajímá mě, jak se umění pohybuje na trhu a kdo ho vlastně kupuje.“ Mejzlík vytváří databáze, kde si o každém významném výtvarném umělci vede složku. Angažuje se na trhu s uměním a spolupracuje s českými umělci, které se snaží propagovat na zahraniční scéně. Setkali jsme se s ním, aby nám řekl o svém nejnovějším softwaru, který standardizuje data z uměleckých sbírek.

    DOMINIKA DOBIÁŠOVÁ: Slyšela jsem, že svůj program nazýváš standardizátor, co standardizuje?

    VIKTOR MEJZLÍK: Můj program dokáže velmi jednoduše standardizovat data z různých uměleckých sbírek do jednoho formátu. Umožňuje rychle a efektivně připravovat data pro srovnávání a analýzu sbírek a je vhodný pro práci s větším množstvím dat. Data standardizovaná do mého formátu jsou zároveň čitelná v jiných jazycích, díky kódování kategorií do řetězců nezávislých na jazyce.

    DD: Jaký význam má standardizátor v uměleckém prostředí? Nebo kdo by ho měl ideálně používat?

    VM: Program je určený pro někoho, kdo si vede záznam o uměleckých dílech. V první řadě jsem vycházel z potřeb sběratelů umění, ale dokážu si představit, že můj program najde využití i v rámci umělecké komunity. Spousta umělců si vede v excelových tabulkách záznam o tom, co vytvořili a kolik toho mají. Může nastat situace, kdy by významný sběratel chtěl srovnat pokrytí své sbírky s archivem umělce a zjistit jaká období nebo techniky nejsou v jeho sbírce dostatečné zastoupené. Nijak komplikovaný úkol, nicméně pokud používá umělec a sběratel jiný systém kategorizace děl, stane se z takové práce noční můra.

    DD: Takže tvůj program má ulehčit orientaci ve sbírce? Jaká je jeho přesná úloha?

    VM: V podstatě ano. Nicméně program sám o sobě toho zas tolik neumí. Jeho hlavní úloha je připravit data pro další práci v kancelářských softwarech.

    DD: Jak vypadá výstup těchto standardizovaných dat v kancelářských softwarech?

    VM: Uživatel může generovat různé statistické obrazce a křivky, které při dostatečném počtu vstupních dat budou vždy vypadat zajímavě. Je ale možné třeba jen vyhledávat díla určité kategorie a z nich exportovat seznamy. Kreativitě se meze nekladou.

    DD: Nechtěl bys jednoduše nastínit, jak ten tvůj standardizátor vzniká, jak funguje?

    VM: Program je napsán v poměrně jednoduchém jazyce Python. Když uživatel chce vložit vstupní data, musí svoji tabulku nejdříve převést do formátu „.csv“. Po vložení souboru do programu se data zpracují na základě mnou určených kategorií. Může se stát, že si program občas nebude vědět rady a uživatel musí data upravit manuálně. Data se postupně ukládají do databáze, která všem inteligentním kategoriím přiřazuje standardizované řetězce. Ty mají výhodu v tom, že se dá jednoduše měnit výkladový jazyk. To znamená, že je jedno jestli použijeme češtinu, slovenštinu nebo třeba angličtinu.

    DD: Na základě čeho si určoval kategorie a jak vypadá tvoje kategorizační struktura?

    VM: Kategorizační struktura je navrhnutá tak, aby se data nemohla překrývat. Například v některých sbírkách je záznam performance značen jako „performance, video, 1080p, 20min“. Můj program takový případ převede na inteligentní řetězec „Performance - Záznam - Video - 1080p - 20min“. Struktura se dá představit jako stromeček na jehož začátku je umělecké dílo a na konci různé číselné hodnoty určující nejkonkrétnější faktický detail díla.

    DD: Fascinuje tě práce s programem, vnímáš to jako umělecké vyjádření?

    VM: Program může být umělecké dílo. Nicméně můj program nebyl vytvořen za účelem vzniku uměleckého díla, ale nástroje, který se dá použít například ke sbírkotvorné činnosti. Definoval bych ho tedy jako nástroj ke kreativní činnosti v oblasti shromažďování uměleckých předmětů.

    Program jako umělecké médium mi přijde zajímavý v tom, že vždycky k něčemu je. I když bude dělat naprosto nesmyslnou činnost, tak něco musí dělat nebo vytvářet. Což se nedá říct o klasických médiích jako je třeba socha nebo malba. Ty ve chvíli, kdy jsou dokončeny, mohou jen někde ležet a nic nedělat. Kdežto dokončený program něco dělat musí, jinak to není program.

    DD: Takže považuješ práci sběratele a umělce za sobě rovnou?

    VM: Ano, pokud má sběratel vyšší cíle, než jen zhodnocení investovaných peněz a úzce vymezuje okruh sbíraných předmětů nebo zkrátka sbírá z vášně k umění.

    DD: Jakým způsobem získáváš data na testování programu?

    VM: Začínal jsem tak, že jsem si vytvářel fiktivní sbírky. Nicméně ve chvíli, kdy jsem už potřeboval odhalovat chyby v mém kategorizačním systému, bylo potřeba spojit se se skutečnými sběrateli a na jejich datech testovat. Momentálně spolupracuji s dvěma českými sběrateli a jednou slovenskou sběratelkou. Do budoucna bych rád testoval i na jiných jazycích.

    DD: Jak komplikované je oslovit sběratele? Většinou o nich veřejnost moc neví nebo ke komunikaci používají prostředníky.

    VM: Přesně tak, většina sběratelů netouží po publicitě, obzvlášť v Česku. Se všemi oslovenými sběrateli jsem dlouhodobě v kontaktu, zkontaktovat se tedy nebyl žádný problém. Ne každý ale tato data chce poskytnout, protože sbírky o lidech vypovídají mnohem víc, než se může na první pohled zdát. Při práci s jejich daty jsem absolutně diskrétní.

    DD: Má pro umělce význam zabývat se sběrateli?

    VM: Sběratel je pro umělce jedním z možných zdrojů příjmů. Ale umělec by se podle mě měl soustředit na vytváření umění a najít si někoho, kdo bude řešit tyto sekundární činnosti. Nehledě na to, že umělec a sběratel jsou mnohdy dvě diametrálně odlišné osoby, pro které může být těžké se vůbec setkat. Je jednodušší, když má umělec někoho, kdo mu bude tahat lidi do ateliéru, v lepším případě pořádat výstavy a zastupovat na veletrzích.

    Rozhovor byl iniciován Dominikou Dobiášovou a editován Viktorem Mejzlíkem.

  • Jarek Kaláb: Messy Structures Použijte prosím novější prohlížeč.

    Jarek Kaláb: Messy Structures

    Na třech stěnách, ve tvaru písmene U jsou vystaveny fotografie, které jsem pořídil na opuštěných místech. Přes tyto fotografie je promítané video natočené tamtéž. Vznikla tak instalace virtuálně se podobající původní opuštěné místnosti.

    Pokračování na následující straně
  • Použijte prosím novější prohlížeč.
    Pokračování z předchozí strany

    Fotky pořizuji většinou v rodinných domcích, dílnách a v různých dalších staveních (případně i v exteriérech), které se nachází v obci, v níž bydlím a v jejím okolí. I když jsem kolem nich běžně pouze chodil nebo jezdil, od určité doby jsem se na ně začal dívat v trochu jiném světle. Přestože chátraly, většinou mi připadaly něčím sympatické a představoval jsem si, jak asi vypadaly, když byly nové, kdo
    a jakým způsobem tam žil a podobně. Fotil jsem různá nalezená zátiší, abstraktní struktury a detaily technických prvků, jež jsem obdivoval odjakživa. Technické objekty fotím rád bez ohledu na to, kde se nacházejí.

    Pokračování na následující straně
  • Použijte prosím novější prohlížeč.
    Pokračování z předchozí strany

    Fotografie zachycují skutečnost, která už zítra nemusí být pravdou a z historického hlediska dokumentují prvky architektury, lidové tvořivosti a střípky z života lidí nejen na vesnici. Hodnotu pro mě mají v tom, že jde často o poslední možnost, jak uchovat vzpomínky na vyfocené objekty a ukázat ostatním stopu, kterou na místě zachovali někdejší obyvatelé. Kromě toho mi fotky připadají zajímavé
    také samy o sobě, ať už svou náladou nebo třeba svým abstraktním vzezřením. Video jsem vytvořil natočením záběrů na více kamer zároveň. Každá snímala jiný úhel celé scenérie a ve výsledku byly záběry spojeny různými způsoby tak, aby pomocí nich bylo docíleno iluze prostoru bez použití 3D videa, 360° videa apod.

    Pokračování na následující straně
  • Použijte prosím novější prohlížeč.
    Pokračování z předchozí strany

    V instalaci jsem použil videa, která jsem pro tuto příležitost byl natáčet v místech, kam jsem již předtím chodil fotit, a poté je promítal přes vystavené fotky. Vznikla tedy jakási „virtuální“ verze místností z původních, fyzických domů.

    Fotografie byly situovány zhruba v místech, kde se vyfocené objekty v místnosti reálně nacházely. Člověk tak mohl vstoupit mezi tři stěny, prohlížet si je a nechat se pohltit prostorem, kde původně vznikaly. Díky tomu, že je video vlastně promítáno i přes diváka, může se tím umocňovat jeho vlastní pocit z prostoru.

    Celá instalace byla také odrazem toho, jak v daném prostoru jeho obyvatel žil, přeneseně řečeno
    je tedy jakýmsi jeho portrétem. Nyní bych chtěl navázat na focení nejen věcí staršího vzezření, ale jakýchkoli předmětů technického charakteru. Ty mě zajímaly snad vždy, možná už jen proto, v jakém jsem vyrůstal prostředí. Proto není divu, že v nich někdy vidím fotogenické objekty, třeba abstraktní skulptury a podobně.

    Naposledy jsem se vydal natáčet na půdu jednoho starého opuštěného mlýna. Je to asi rok, co jsem okolo šel s dalšími třemi přáteli a všiml jsem si, že je do něj možné vstoupit. V tu chvíli jsem u sebe neměl žádný fotoaparát. Vydal jsem se tam tedy cíleně až nedávno a s kamerou. Natáčel jsem tam stejným způsobem, jako u předchozích příkladů, výstupem je však už jen 2D video zaměřující se na různé struktury prostorové iluze v ploše.

    Vždycky jsem se tímto způsobem rozhlížel po místnosti. Nyní jsem chtěl vytvořit analýzu jednoho předmětu, nenacházelo se tam však nic, u čeho by to bylo uskutečnitelné. Tento několikanásobný pohled na jeden předmět jsem tedy zkoušel zatím pouze doma na zahradě. Výstup je však podobný, jako u předchozích příkladů.

  • Martin Hurych: Takeaway: Places Použijte prosím novější prohlížeč.

    Martin Hurych: Takeaway: Places

    Zvukové nahrávky představují různá místa zachycená během rozvážení jídla (aktuální zaměstnání). Při ježdění po městě nahrávám náhodná prostředí. Tyto nahrávky (field recordings) jsou také součástí mého výzkumu s názvem Vývoj poslechu: Nahrávání zvuků každodenních aktivit ve veřejném prostředí, kterému se věnuji během studií na Institute of Sonology v Haagu.

    Projekt se zabývá vlivem společnosti na jednotlivce. Zkoumá možnosti učení se ze sociálních aktivit ve veřejném prostoru. Zaměřuje se na rozvoj vlastní kapacity naslouchání okolí a využití této kapacity v životní a umělecké praxi. Cílem výzkumu je rozšířit vlastní omezené vnímání reality experimentálním učením z obsahu nahrávek, učením vnímat prostor skrz zvukové a nevědomé činnosti.

    „Conceptualizing the self and the body as ‘deep’
    may indeed be a way of capturing them for social
    domination: creating a depth of which the
    individual is unconscious and then filling
    it with a content (of meanings, motives,
    reasons, intentions, beliefs)...
    But conceptualizing the self and the body as ‘deep’
    may also be a way of recognizing an irreducible
    individuality and protecting self and body
    from social domination
    and totalization.”

    (David Michael Levin, The Listening Self)

  • Ondřej Silný: Off Dreams Použijte prosím novější prohlížeč.
  • Adam Smolek: Ztracený notebook Použijte prosím novější prohlížeč.

    Adam Smolek: Ztracený notebook

    ZTRACENÝ NOTEBOOK – POMOZTE PROSÍM

    Během středeční noci (3.6./4.6.) jsem přišel o černou brašnu s notebookem (Lenovo IdeaPad z50-70) a harddiskem (WD Elements 1TB). Nechal jsem ji položenou u vchodových dveří na adrese Úvoz 9.

    Nejde ani tak o samotný počítač, jako spíš o data uložená na něm a na externím disku. Obsahuje totiž mou uměleckou tvorbu nebo její fotodokumentaci za posledních 12 let (videa, malby, grafiky, fotky instalací apod.). Je na něm i moje klauzurní práce, kterou musím odevzdat, abych zdárně ukončil tento semestr. Zásadním způsobem mi to tedy komplikuje studium.

    Prosím kohokoli, kdo by měl o brašně nebo notebooku jakékoliv informace, aby se mi
    ozval. Nálezci jsem připraven vyplatit na mé poměry tučné nálezné (v řádů tisíců korun),
    pro větší zájem o moji hloupost tedy nabízím nálezci 20 000 Kč. Tato částka značně
    převyšuje pořizovací cenu zařízení před čtyřmi lety.

    PS: Musím se kvůli vyplácení této částky zadlužit, ale bohužel za blbost se platí. A já to kvůli
    té své rád podstoupím.

    PROSÍM A DĚKUJI ZA SDÍLENÍ

  • Rozhovor Tamary Spalajković se Simonou Ďuďákovou Použijte prosím novější prohlížeč.

    Rozhovor Tamary Spalajković se Simonou Ďuďákovou

    TS: Cube je animace, kterou si vytvořila ve spolupráci s dětmi. Jakou roli v tomto videu děti splňovaly? A jak vypadal celý proces? Jak jsi se rozhodla pracovat zrovna s dětmi?

    SD: Deti sa stali mojou inšpiráciou ešte na strednej škole, kedy som s nimi už na jednom projekte pracovala. Obdivujem ich úprimnosť, radosť zo všetkého a hlavne fantáziu. Práve s tou som chcela pracovať. Deti s vymýšľaním príbehov nemajú problém, dokážu si vytvoriť neuveriteľné fascinujúce scenáre. Rozprávajú o udalostiach, ktoré sa nikdy nestali no samé verí, že to, čo rozpráva sa skutočne stalo. Dieťa fantáziou realitu skresľuje. Chcela som, aby deti v predškolskom veku ukázali veľkú mieru tvorivosti, obrazotvornosti a predstavivosti.

    Vybrala som si škôlku, ktorú som sama kedysi navštevovala. Pani učiteľky, ktoré učili ešte aj mňa nemali s mojimi návštevami žiadny problém. Keď som prvýkrát prišla za deťmi, reakcie boli rôzne. Jedného chlapca som dokonca sklamala, pretože si myslel, že som prišla dohodnúť s pani učiteľkami výlet.

    Cieľom bolo to, ako dokážu deti rozmýšľať bez podsuvania nejakých informácií. Preto jediné, čo som im zadala bolo, že rozprávka má byť o abstraktnej veci – kocke. Nikoho som do ničoho nenútila. Niektoré deti boli viac aktívne iné skoro vôbec. Text som zapisovala tak, ako deti diktovali, žiadna úprava textu. Niektoré stretnutia prebehli bez toho, aby sme sa v príbehu niekam posunuli, pretože mi chceli viac rozprávať o veciach, ktoré zažili alebo mi ukazovali hračky. Neskôr sme text obohatili o obrázky, ktoré som následne prekresľovala.

    Práca s deťmi ma naučila, že my dospelí ľudia veci často komplikujeme úplne zbytočne, a tak isto ma naučili veľkej trpezlivosti.

    TS: Hlavní postavou animace Cube je putující modrá krychle, řekla bys mi o její cestě něco víc?

    SD: Cesta kocky význam nemá. Každý pohyb je len reakcia detí na ten predchádzajúci. Deti majú spontánny charakter. To len dospelí ľudia majú potrebu hľadať za všetkým význam.

    TS: Existuje ještě animace Bez nazvu, kterou jsi dělala sama. Myslíš, že nová zkušenost spolupracovat s někým ovlivnila tvůj proces tvorby? Pokud ano, mohla bys nastínit, jakým způsobem?

    SD: Práca s deťmi sa v mojej tvorbe odzrkadlila v jednoduchosti. To znamená, že v animáciách netreba hľadať žiadne hlboké myšlienky. A takisto aj vo vizuálnej stránke.

    TS: Momentálně se zabýváš vytvářením svého multimediálního deníku. Obsah sbíráš přes „objektiv“ screenshotu, poskytovaný mobilním telefonem, naší téměř nevyhnutelnou extenzí. Každý den ukládáš jeden obrázek jako reprezentaci daného dne. Co tě motivovalo k zahájení projektu a jak vybíráš daný obrázek?

    Pokračování na následující straně
  • Použijte prosím novější prohlížeč.
    Pokračování z předchozí strany

    SD: Koncept denníku vznikol počas karantény. Veľa ľudí sa ma počas tohto obdobia pýtalo, čo robím celé dni. Zatiaľ, čo sa väčšina nudila, ja som mala dni, kedy som nestíhala to, čo som chcela a mala spraviť. Moje odpovede vyzneli ako záznamy v denníku, kde som zrekapitulovala celý môj deň. Denník nie je v klasicky písanej podobe, chcela som využiť viac médií, pretože niekedy fotka povie viac ako písomný záznam. Denník je vec, ktorá mi pomôže vidieť, ako rastiem a, ako sa menia moje priority.

    Ďalšia výhoda denníku je, že ma vždy poteší ak nájdem nejakú fotku, na ktorú som zabudla. Je to vtipné, ako na niektoré veci zabudnem tak nechcene. A potom stačí niečo také a hneď si spomeniem na zážitky a všetky tie chvíle, ktoré som prežila.

    Dané obrázky sú zachytené spontánne. Okamžik, ktorý si chcem pamätať, vystihuje môj deň alebo to bola drobnosť, ktorá mi vyčarila úsmev.

  • Lucie Sádecká: Řemeslo má zlaté dno Použijte prosím novější prohlížeč.

    Lucie Sádecká: Řemeslo má zlaté dno

    V rámci svojej diplomovej práce Len len som sa pýtala skrz sociálne siete svojich priateľov a známych na subjektívny názor o význame starého známeho príslovia, Remeslo má zlaté dno“. Zaujímalo ma, ako toto príslovie a aj remeslo ako také vnímajú ľudia dnes.

  • Ilona Hověžáková: Dialog Použijte prosím novější prohlížeč.

    Ilona Hověžáková: Dialog

    Tímto textem bych chtěla navázat na mou diplomovou práci, jejímž praktickým vyústěním je výměnná výstava českého (slovenského) a kubánského současného umění, realizovaná v Brně. Toto bádání chápu jako pokus o jistý dialog mezi dvěma zeměmi, Kubou a Českou republikou (dříve Československou), které dnes mohou být v mnohém odlišné či dokonce odcizené. Jejich vztah však býval dříve vřelý a mohl být také v mnoha ohledech inspirativní. V diplomové práci jsem si vzala za cíl přivést k dialogu zejména různé systémy současného galerijního provozu v obou zemích. Důležitými tématy jsou však také traumata „socialistického“ přátelství a současné výstavní cenzurní postupy na Kubě, tato témata se pokouším rozvinout právě v tomto článku. Problematika československo-kubánských vztahů nikdy nebyla opřena o archivní historickou analýzu. Hlavní příčinou je určitá nedostupnost těchto historických zdrojů.

    Poprvé jsem se více začala zajímat o kubánskou kulturu a umění v roce 2018, kdy byla na Kubě ustanovena nová Vyhláška 349 podepsaná kubánským prezidentem Miguelem Díazem Canelem s platností od 7. 12. 2018. Ta se týká cenzury nezávislé umělecké tvorby a svobody projevu všech umělců na Kubě. Umění na Kubě je v současnosti režimem neustále potlačované, nicméně není zcela v izolaci od západního umění. Položila jsem si tedy několik základních otázek: Jaké to je tvořit v nesvobodné komunistické zemi? A jaký má Západ vliv na její kulturu? Při hledání odpovědí jsem zavítala osobně na Kubu. Cesta nakonec přinesla více otázek než odpovědí.

    Na Kubě jsou důsledky vítězství kubánské revoluce z roku 1959 patrné dodnes. Ta v 50. letech 20. století započala útokem na kasárna Moncada 26. července 1953 a znamenala svržení Batistova diktátorského režimu Hnutím 26. července a ustanovení nové kubánské vlády vedené Fidelem Castrem, tehdejším studentem právnické fakulty Havanské univerzity. Revoluce skončila 1. ledna 1959, kdy Batista opustil zemi a města Santa Clara a Santiago de Cuba byla obsazena revolucionáři.

    Zanedlouho poté se Kuba stala spojencem Sovětského svazu (SSSR). Pro tehdejší Československou socialistickou republiku (ČSSR) vytvořila kubánská revoluce dobré politické, hospodářské i kulturní podmínky pro obnovu starých oficiálně nepřerušených kontaktů, které s Kubou byly navázány už za Batisty v období První republiky. Už během šedesátých let 19. století se na Kubu posílali českoslovenští pracovníci z různých oborů. Jedním z nich byl i Dimitrij Kadrnožka, který zastoupil místo prvně osloveného výtvarného pedagoga Františka Tröstera. Hlavním Kadrnožkovým úkolem bylo vytvořit v Havaně koncepci Vysoké školy výtvarného umění (Escuela superior de arstes plásticas), první vysokoškolskou instituci zaměřenou na výtvarné umění na Kubě. Vybudoval klasický vysokoškolský systém, který už dávno fungoval v ČSSR. Jeho práce byla pod vlivem Národní kulturní rady (Consejo nacional de cultura), přesto měl Kadrnožka ve své pedagogické i umělecké činnosti naprosto volnou ruku, a i jeho studenti byli vedeni velmi liberálně. Kadrnožkova éra na Kubě byla ukončena tak trochu paradoxně sovětskou ministryní kultury Jekatěrinou Furcevovou, kterou volná tvorba studentů pohoršovala. Následně byl instituci odebrán vysokoškolský statut. ČSSR od roku 1959 spadala do éry vlivu SSSR, vše tomu tedy bylo podmíněno a vlastní iniciativa ČSSR byla minimální.

    Pokračování na následující straně
  • Použijte prosím novější prohlížeč.
    Pokračování z předchozí strany

    Hlavním cílem Sovětského svazu bylo Kubáncům přes Čechoslováky představit socialismus jako atraktivní společensko-politický systém. Součástí sovětské strategie bylo samozřejmě také zapojení se do kultury a školství. Jednalo se o ověřenou cestu, přes kterou bylo možné lidem funkčně prezentovat politickou i ideovou propagandu. K efektivním nástrojům československé propagandy na Kubě patřilo například vysílání Československého Rozhlasu, Týdny československého filmu či nejrůznější výstavy. Současně probíhala i domácí propaganda v ČSSR, kde bylo nutné přesvědčit veřejnost o správnosti československé zahraniční politiky vůči Kubě. Kuba byla představena jako důležitý region, kde americký trh ztrácí na intenzitě a kde za krátkou dobu dojde k zásadnímu konfliktnímu střetu mezi socialismem a kapitalismem, s myšlenkou, že socialismus bezpochyby zvítězí.

    Rozpad SSSR způsobil na Kubě během krátkého období kritickou ekonomickou situaci, tzv. periodo especial (zvláštní období). Tento čas byl pro Kubu a samotné kubánské obyvatele velkou zkouškou o přežití. Ze dne na den se ocitla bez politických i obchodních partnerů, obyvatelé byli najednou odkázáni sami na sebe a na suroviny, které jim poskytovala jejich vlastní země. V tomto období se velice prohloubily mezilidské vztahy a soudržnost Kubánců, která je na ostrově cítit dodnes. Vztahy z tehdejší ČSSR se však zpřetrhaly.

    Dnes je Kuba místem, kde se zastavil čas. Místem, kde luxus je levný, dostupný a životně důležité potřeby téměř nedostupné. O kvalitní kubánské rumy a doutníky, které vždy spolehlivě zaplňují jinak poloprázdné regály v obchodech s potravinami, není nikdy nouze. Nedostatek pitné vody však někdy nastává.

    VZÁJEMNÁ INSPIRACE – UMĚLECKÁ VÝMĚNA V DOMECH KULTURY

    Kuba a její kultura je něčím stále ne zcela objeveným a dostatečně prozkoumaným. Svůj podíl na tom má samozřejmě komunistický režim, který si to „svoje“ tak trochu schovává a přispívá tím ke kulturní izolovanosti. Díky této dlouhodobé izolaci navíc neexistuje spolehlivá historiografie kubánského a československého umění na Kubě, což může přinášet jisté pochybnosti o úplnosti výchozích zdrojů. V průběhu mého pobytu na Kubě se však prokázalo, že badatelská činnost je zde víceméně nereálná. Po pádu SSSR byl celý archív Domu kubánské kultury, který se nacházel v Praze, převezen na Kubu, kde se stal nepřístupným majetkem Ministerstva zahraničních věcí (MINREX).

    Kulturní výměna československého a kubánského umění byla v minulosti běžnou součástí provozu státních institucí a zásluhou zejména SSSR. Dělo se tak v Domě československé kultury v Havaně, jakož i v Domě kubánské kultury v Praze. Tehdy však nešlo pouze o oboustrannou propagaci v Domech kultury. Kuba se prezentovala skrze umění a design i na velkých světových výstavách včetně Československa a v dalších státech východního bloku. Důležitou byla například československá průmyslová výstava v Havaně v roce 1961 s názvem Země přátel – Československo. Jednalo se o nejúspěšnější československou akci na Kubě, která měla za cíl představit ČSSR jako přátelskou a zároveň vyspělou zemi, která svými etablovanými odborníky, výrobky a technologiemi pomůže Kubáncům k všestrannému rozvoji země. Hlavní část výstavy tvořila expozice obráběcích strojů a investičních celků. Dominantou vstupního prostoru byla umělecká plastika, vyjadřující revoluční odhodlání a budovatelské úsilí našeho lidu a nechyběla ani atraktivní plastika Jiřího Trnky, jež měla ilustrovat „vysokou a všestrannou péči o děti, mládež a rodinu“. Výstavu doprovázela řízená interview a tiskové konference s technickými experty. Nakonec byla celá výstava darována Kubě, tak to alespoň bylo prezentováno československé veřejnosti. Pravdou však je, že byla kubánskými pracovníky rozkradena a zdemolována.

    Tato velkolepá výstava odstartovala řadu dalších menších propagandistických a putovních výstav, například Československo ve fotografii, na které byly k vidění fotografie pracujícího lidu a jejich život v ČSSR, výstava Československo – dobrá matka svých dětí, ale také Československé výtvarné umění. Kubánci projevili velký zájem také o československý film. Pravidelně se konal Týden československého filmu, kde se promítaly filmy jako Smrt v sedle, Muži v offsidu, Vyšší princip, Němá barikáda, Akce B, Únos, Král Šumavy, Jan Žižka, Holubice, Páté oddělení nebo Romeo, Julie a tma.

    DŮM ČESKOSLOVENSKÉ KULTURY V HAVANĚ NA KUBĚ

    Většina kulturních akcí se na Kubě odehrávala v Domě československé kultury (DČK) – Casa de la Cultura Checoslovaca, který se tenkrát nacházel v centru Havany na 23. ulici (La Rampa) ve čtvrti Vedado. Architektem DČK byl Zdeněk Pokorný a jeho činnost byla zahájena 15. května 1962. Šlo o první a zároveň jediné kulturní a informační středisko cizí země na Kubě. DČK byl mezi Kubánci velmi oblíbený zejména pro filmové projekce, výstavy či koncerty. Hlavním cílem DČK byla propaganda socialistického způsobu života, ...

    Pokračování na následující straně
  • Použijte prosím novější prohlížeč.
    Pokračování z předchozí strany

    ...šlo o dělání reklamy naší kultuře, technice, školství a sportu.

    Součástí programu bylo pořádání výstav, přednášek, hudebních koncertů a promítání filmů. Mezi nejdůležitější výstavy výtvarného umění byly Československá scénografie (1962), Umělecká řemesla v ČSSR (1963), putovní celosvětová výstava Československé sklo (1972), výstava tvorby studentů všech ateliérů VŠUP (2. pol. 80. let). DKČ byl mezi Kubánci velmi oblíbený a sahal až za hranice Havany. Vybudoval si obrovskou popularitu po celé Kubě. Za 15 let svého působení se stal jedním z nejnavštěvovanějších kulturních institucí celé Kuby a pomáhal udržovat kontinuitu československého kulturního a uměleckého vlivu na Kubě především v oblasti výtvarného a interpretačního umění a výstavnictví.

    DŮM ČESKOSLOVENSKÉ KULTURY V HAVANĚ NA KUBĚ

    Přibližně o rok později, v roce 1963 zahájil svou činnost v Praze Dům kubánské kultury (DKK). DKK neměl až takový kulturní dopad na československou kulturu jako tomu bylo s DČK v Havaně. Čechoslováci neprojevili velký zájem o výtvarné umění, zato obrovský zájem o kubánskou hudbu a salsu, který přetrvává dodnes. První významnou akcí v kulturní oblasti byly Dny kubánské kultury v Československu, které se uskutečnily 15. až 23. září 1980 a jednalo se o reciproční akci na stejnou československou událost na Kubě v roce 1979. Byla to vůbec první událost podobného rozsahu, která měla za úkol prezentovat kubánskou kulturu československé veřejnosti. Předcházelo jí slavnostní znovuotevření Domu kubánské kultury v Praze dne 28. ledna 1980, který od prvního otevření v roce 1963 nyní prošel důkladnou rekonstrukcí. Dům měl podobnou funkci jako DČK v Havaně, hlavně prezentaci karibského ostrova, propagaci a pořádání různých besed či výstav. Slovy ředitele Corralese: „Jsme připraveni přinášet veškeré informace o životě a práci kubánského lidu, seznamovat s naší kulturou, historií a současností naše československé přátele.“

    Oba kulturní domy měly široký záběr, vysokou návštěvnost a byly podrobně sledovány i v médiích. Po pádu SSSR a komunistického režimu v ČSSR v roce 1989 však byla československá diplomacie nucena opustit centrálně umístěný Dům československé kultury v Havaně a Kuba současně uzavřela svůj Dům kubánské kultury v Praze. Tyto vybudované kulturně-umělecké vztahy se dodnes v žádné podobné ani odlišné formě neobnovily.

    REALIZACE VÝSTAVY

    Má osobní zkušenost během pobytu na Kubě, poznávání její historie i současné situace mě přivedla k hlavnímu cíli, a to formou výměnné výstavy poukázat na již ukončené přátelské vztahy, které byly mezi Kubou a ČSSR dříve velmi aktivní. Utnutí těchto vztahů vlivem politických událostí nese velké nejen kulturní následky, obzvlášť na Kubě. Ráda bych navázala na historii, období od otevření DČK (Dům československé kultury v Havaně) v roce 1963 až do pádu SSSR, kdy byly kulturní výměnné výstavy aktivně pořádány a byly, obzvláště na Kubě, velmi oblíbené. Za bývalého režimu Kubánci často navštěvovali Československo a Čechoslováci zase cestovali na Kubu, kde vzájemně prezentovali svá díla.

    Tato skutečnost mě přiměla k realizování kubánské výstavy v České republice, přesněji v galerii SOLO offspace – Körnerova 458, Brno. Výstava bude realizována během srpna 2020 s vernisáží 20. 8. 2020. (proklik na událost vernisáže) Je samozřejmostí, že tato mnou iniciovaná výměnná výstava může být v současnosti s ohledem na politický vývoj pouze prvním krůčkem k navázání nějaké rozsáhlejší formy spolupráce. Obnovit kulturně-umělecké vztahy mezi ČR a Kubou bude v dnešní době mnohem složitější, než tomu bylo v době, kdy nás spojoval jako dva státy stejný nebo podobný politický systém. Aktuální rozdíl v tomto ohledu může být velkou překážkou. Během své osobní stáže v Galerii De Arte Sevando v Havaně jsem měla možnost poznat nejen velká úskalí omezení galerijního provozu komunistickou vládou, ale celkově také kubánskou kulturu a její náturu. Potkala jsem spoustu etablovaných umělců, kteří na Kubě působili už v době existence SSSR. Tito umělci dodnes uznávají československou kulturu a rádi se k ní vrací. Je zde také spousta začínajících nebo ještě ne zcela objevených umělců, kteří se dokonce odkazují například na tvorbu Jana Švankmajera. Ten je na Kubě velmi známý napříč všemi generacemi.

    Pokračování na následující straně
  • Použijte prosím novější prohlížeč.
    Pokračování z předchozí strany

    Kubánští umělci a kurátoři dodnes mluví o československých umělcích jako o svých uměleckých kolezích a rádi by opět ve své zemi viděli jejich jména a poznali i naše současné mladé umění. Po ukončení činnosti DČK v Havaně se Kubáncům přístup k naší kultuře totiž zcela uzavřel. Hlavní motivací k realizaci tohoto projektu je tedy poukázat na tuto historii a zapomenutý vztah mezi našimi zeměmi, navázat na zpřetrhané kulturně-umělecké vztahy a případně je i v nějaké aktualizované podobě obnovit, protože mohou být zajímavou inspirací pro obě strany.

    Výměnné výstavy by mohly vzájemně představit současné kubánské umění v České republice a zároveň také české a slovenské umění na Kubě. Cílem výměnných výstav tedy bude nejen představit naše současné umění, výstavnictví i galerijní provoz bez cenzury Kubě, ale také prezentovat kubánské umění bez omezení zde v České republice. Kubánská komunistická vláda totiž izoluje své umělce nejen v rozhledu ohledně světového současného umění, ale taky co se týče výstavnictví a galerijního provozu. Kubánský komunistický politický režim může být samozřejmě velkou překážkou k realizaci výstavy českých a slovenských umělců na Kubě. Je důležité počítat s cenzurou, která se zaměřuje na svobodné umělecké projevy na Kubě. Vše, co je považováno za kulturně nevhodné nemůže být zveřejněno.

    SPOLUPRÁCE S KURÁTORKOU YENISEL OSUNA MORALES A CENZURA NA KUBĚ

    Při mém pobytu na Kubě jsem se setkala s kurátorkou Yenisel Osuna Morales, se kterou jsem detailně probírala svou vizi a koncept výměnné výstavy. Už od prvního momentu začalo vznikat nejen přátelství, ale i kurátorská spolupráce na tomto projektu. Společně jsme tedy začali realizovat kolektivní výstavu v ČR v Brně.

    Yenisel Osuna Morales vystudovala historii umění v Havaně. Pracovala nejen jako odbornice, kurátorka, historička i kritička v institucionálních galeriích, ale také na mnoha nezávislých projektech. Její kurátorská praxe zahrnuje osobní i kolektivní výstavy jako např: En tiempos de androides…(2019, Galería Servando), Punto cero (2019, Galería Casa8), Cleptomanía (2018, Galería Casa8), (Otras) crónicas marcianas (2018, Galería Casa8), El paisaje estará aquí mañana (2018, Museo de arte contemporáneo de Pinar del Río, MAPRI), Del tamaño del mundo (2017, Centro Hispanoamericano de Cultura), Zona de juego (2017, Palacio Lombillo y Estudio DNasco).

    Mým prvotním záměrem bylo vystavit zde v ČR ilegální díla kubánských umělců, která by na Kubě neprošla schvalovacím procesem Ministerstva kultury. Strach a obava kubánských umělců a kurátorky Yenisel nás ale nepustily tímto směrem. Můj prvotní koncept byl tedy zamítnutý.

    Kuba má od roku 2018 zavedenou Vyhlášku 349 týkající se svobodného projevu nezávislých umělců na Kubě, která se odráží i v galerijním provozu. Kubánské nezávislé umění je tedy aktuálně dost tvrdě umlčováno. Legislativa zavedla sankce proti všem umělcům vystupujícím ve veřejných i soukromých prostorách bez předchozího schválení Ministerstvem kultury. Vláda tedy otevřela cestu ke kriminalizaci jakékoliv formy umění, která není v souladu s oficiálními předpisy toho, co je na Kubě považováno za kulturně vhodné.

    Kolektivní kubánská výstava v ČR měla zpočátku rozvázat ruce kubánským umělcům a dovolit jim větší uměleckou otevřenost, než mají nyní ve své vlastní zemi. To jim ale nakonec jejich strach nedovolil. Proto se tedy nakonec ani na výstavě v ČR neobjeví žádná ilegální díla, která by nemohla být vystavena na Kubě. Problematika cenzury bude na výstavě nastíněna pouze audio stopou, která obsahuje projevy strachu a obav z vystavení ilegálních (na Kubě kulturně nevhodných) děl v ČR.

    Zde je popsána celá Vyhláška 349, která definuje parametry kulturně vhodného umění na Kubě: cubaescena.cult.cu/decreto-no-3492018

    Pokračování na následující straně
  • Použijte prosím novější prohlížeč.
    Pokračování z předchozí strany

    Kolektivní výstava současných kubánských umělců se tedy sice bude dotýkat cenzury nezávislé umělecké tvorby, míry svobody projevu všech umělců a vlivu cenzury na galerijní provoz na Kubě, avšak bude přesto prezentována výběrem umělců kubánské kurátorky Yenisel Osuna Morales, výběrem, který je akceptovatelný, tzn. prošel by cenzurou, také na Kubě. Výběr děl navíc bude spojovat téma plurikulturalismu, migrace a diaspory. Kubánské současné umění na výstavě představí tito umělci a jejich díla:

  • Ugly Brno Použijte prosím novější prohlížeč.

    Ugly Brno

    Výstava VVČSKSU byla nakonec kubánskou kurátorkou Yenisel Osuna Morales zamítnuta. Nesouhlasila s prezentací děl kubánských autorů Alejandro Alonso, Home, 2019. Dokument/ 12, Juan Carlos Alom, Buscando a Carlitos Cárdenas, 2019. Dokument/ 13, Maikel Sotomator, De la serie Boomerang, 2018-2020, Nestor Siré, Cuba Creativa, 2014-2019, Evelyn Sosa Rojas, Fotografía digital, 2018-2020 v souvislosti se sebemenší zmínkou cenzury a Vyhlášky 349, která nyní umlčuje svobodný umělecký projev nezávislých umělců na Kubě. Výstava se i přesto v galerii SOLO offspace uskuteční, v instalaci se s touto skutečností bude aktivně pracovat.

  • Použijte prosím novější prohlížeč.
  • Použijte prosím novější prohlížeč.
Now playing