BUBLINA #3

2021

Redakce:

Tamara Spalajković, Barbora Bažantová, Dominika Dobiášová, Jiří Gruber, Jakub Mynář, Lukáš Prokop, Tadeáš Polák, Kristýna Sidlárová, weru Špundová

Grafický design a sazba:

Kristýna Sidlárová

Vizuál a cover art:

weru Špundová, Kristýna Sidlárová

Přispěvatelé:

Bára Bažantová, Karolína Dvořáková, Jiří Gruber, Nikola Ivanov, Katarina Kadijević, Kolektiv ABV, Adam Michálek, Ráhel Anna Molnár & Endre Cserna, Martin Pfann, Adam (T. Poljaková), Tadeáš Polák, alex sihelska & anto_nie, Livie Škutová, Denisa Štefanigová

Poděkování:

Filip Cenek, Vojtěch Škuta, sbor pedagogů a pedagožek FaVU, getkirby.com

Děkujeme všem, kteří dokáží reflektovat svoje chování, všem, kteří v sobě nachází odvahu postavit se za sebe i za druhé a všem, co vědí, že přiznat svou zranitelnost není slabost.

Editoriál: Brave Space

Když se na sklonku loňského roku v sousedním Polsku opět vzedmula mohutná vlna nevole reagující na uvedení protipotratového zákona v platnost, vrátil se spolu s protestujícími do ulic také jeden pozoruhodný jev. Na transparentech napříč zemí bylo totiž mezi rozličnými hesly možné spatřit rovněž odkazy na mimořádně bohatou tradici polské literatury. Po boku přímočarých sloganů se tak objevovaly parafráze na dílo satirického romanopisce a dramatika Witolda Gombrowicze, ale také například básně emblematické postavy polského romantismu Julia Slowackého.

Kromě samotné skutečnosti, že byly texty polských klasiků „vysvobozeny“ ze seznamů povinné maturitní četby a vtaženy přímo do ohniska aktuálního dění, stojí za pozornost rovněž fakt, že právě odkaz slavných literátů polského romantismu bývá vládnoucí stranou Právo a spravedlnost jednostranně vykládán jako poselství jejich vlastních konzervativních hodnot. Vyjmutí jednoho z nástrojů vládnoucí ideologie a jeho obratné otočení ve vlastní zbraň se ukazuje jako akt drzý, důmyslný a v neposlední řadě i zábavný. Kromě toho nám ale tento akt ukazuje i to, jak snadno lze pomocí různých interpretací manipulovat s něčím, co považujeme za danou věc.

Nabízí se potom nahlížet skutečnost jako kapalinu, která získává tvar podle nádoby, do které je zrovna nalitá. Procesualita v takovou chvíli nabývá mnohem větší důležitosti a nalezení sdílených způsobů otevřené, a zároveň nenásilné komunikace může do značné míry znamenat i dosažení společných cílů nebo se oním cílem dokonce stát. Stačí, abychom zůstali otevření hledání těchto cest.

V rámci třetího čísla Bubliny tedy vymezujeme prostor - Brave Space. Prostor pro odvahu, který umožňuje reflektovat nedostatky minulosti, strasti a vášně přítomnosti a utopické i dystopické vize budoucnosti. Prostor podle vašich představ, těch nadějeplných i těch úzkostných.

Karolína Dvořáková: Beadwork

Beadwork. Místo, kde se nehodnotí. Místo, kde je možné setkávat se a povídat si o všem otevřeně. S ohledem na bezpečí a anonymitu zúčastněných.

K aktuální výstavě Beadwork vznikl blog, který autorka průběžně doplňuje o nové prožitky úzce s obsahem/tématem její výstavy spojené. Můžete tak sledovat, jak se z velké části její performativní dílo, fyzicky přikotvené k prostoru Díry výstavní, pozvolna rozrůstá a prohlubuje. tumblr.com/blog/beadwork-stories

email, kde je možné s autorkou sdílet své vlastní příběhy nebo se domluvit na setkání: beadwork.stories@gmail.com

Z důvodů zachování intimity jsme se rozhodly tento zážitek sdělit jen ve formě krátkého reportu.

Sehnaly jsme pět mikrofonů, nahrávaly několik hodin.

S Domčou se známe z virtuálního světa Zoom, kde jsme se potkávaly na pravidelných středečních ateliérových schůzkách. Naživo jsme se ještě nikdy (díky koroně) neviděly. Teď to bylo poprvé, co jsme se setkaly tváří v tvář. Bylo to vtipný. Za tu dobu, co bydlím (díky koroně) v Chrudimi, mém rodném městě, jsem zapomněla, jak specifičtí jsou lidé, co studují na FaVU. Chvilku jsme si s Domčou povídaly a obě jsme byly trochu nervózní, ale tvářily jsme se statečně.

Nejdříve jsme šly nakoupit korálky. Domču to moc nebavilo.
První, co zaujalo mou pozornost, když jsme přišly k Dominice domů byly její obrazy. Následující dvě hodiny jsme si povídaly o malbě, o umění, o rodině, o vztazích, o spoustě věcí. Jedly jsme u toho buchtu s rybízovou marmeládou, pily heřmánkový čaj a navlékaly korálky.

Vyprávěla jsem Domče o situacích, které zažívám v rámci mé výstavy v Díře výstavní - vitrínkové galerii v Chrudimi. Zde po dobu dvou měsíců performuji s korálky, poslouchám příběhy lidí a vyprávím příběhy, které jsem nasbírala.

A pak se mě Dominika zeptala, jak se cítím. Jak se cítím po všech těch setkáních. A to mě málem rozbrečelo. Uvědomila jsem si, jak moc se cítím vyčerpaná. Trochu zoufalá. Věděla jsem, že tato fáze je součástí procesu a že přijde. Otázkou bylo, kdy.

Také vím, že to, co se tam venku děje, není svým způsobem moje starost, vím, že příběhy si mohu vyslechnout a to je asi tak jediné, co s tím mohu dělat. Ale někdy to prostě nejde jen tak jednoduše pustit z hlavy a nechat život, ať si s tím poradí.

Domča během našeho setkání vyrobila náhrdelník ze zlatých andělských křídel, která se ti zabodnou do krku, když si ho nasadíš.

Nikola Ivanov: Noc u Bogatyně

Začíná se stmívat. Jsem v místě, kterému se říká Trzciniec Dolny. Je to industriální zóna kus od města Bogatynia, které se nachází v jižním cípu Polska, v těsné blízkosti českých a německých hranic. Město je obklopené velkým hnědouhelným dolem Turow, jehož expanze se v posledních letech setkala s odporem sousedících států a stala se předmětem napjatých příhraničních vztahů a vleklých soudních sporů.

Ale není to vše, co v této oblasti vyvolává kontroverzi. Dominantou místa, kudy právě procházím je uhelná elektrárna pojmenovaná stejně jako přilehlý důl. Naivní malba idylické krajiny se sluncem na jedné z chladících věží neúspěšně maskuje bezútěšnou realitu místa, ve kterém by se chtělo žít málokomu. A přece tu mezi řadami potrubí a továrními halami stojí několik činžáků, v jejichž okolí panuje čilý život.

Cíl mojí dnešní cesty se nachází ještě asi kilometr za kolonií, v blízkosti hlavní silnice. Je jím obří skleník na pěstování zeleniny patřící firmě Citronex. Skleník vešel ve známost svým intenzivním umělým osvětlením, které je během noci vidět na několik desítek kilometrů daleko. Firma se za to stala terčem kritiky. I přes opakované sliby, že světlo bude redukováno zastíněním skleníku, problém se světelným smogem stále přetrvává.

Už se úplně setmělo. Stojím kus od skleníku, pozoruji, jak jeho silná oranžová záře osvětluje celou krajinu v okolí a vytváří tak zvláštní podívanou – hybridní podmínky mezi denním jasem a noční tmou. Pořizuji fotografie ze všech možných úhlů s nadějí, že zůstanu nezpozorován ostrahou objektu. Když už jsem téměř na odchodu, proti mně se z ničeho nic vyřítí auto, ze kterého vystoupí postarší pán a dává mi najevo, že zde rozhodně nejsem vítán a fotografování je zakázáno. Pobízí mě, ať si nastoupím do auta, zajíždíme dovnitř komplexu a po chvíli přichází další dva kolegové z ostrahy, kteří po mě chtějí, abych všechny snímky smazal. Ukazuji jim pouze fotoaparát na film a po chvíli lámané domluvy mě naštěstí nechávají odejít.

Vracím se potemnělou cestou směrem do Bogatyně a marně se snažím najít místo, odkud by se šlo dostat k vyhlídce na důl. Ten je od silnice oddělen neprostupnými křovisky, oplocením a areálem budov. V opačném směru projíždí policejní auto, které se po chvíli otáčí a zastavuje mě. Mladá policistka mě legitimuje a její nedůvěra se stupňuje ve chvíli, kdy vidí moji českou občanku. „Jste z Greenpeace?“, naráží svojí otázkou na blokádu dolu ekologickou organizací. Odpovídám, že ne, že zde pouze fotografuji krajinu. „V jednu hodinu ráno?“, ptá se s pochybami.

Jiří Gruber: O výstavách, přátelství a budování ženských společenství v Polsku na sklonku 70. let

Na přelomu 70. a 80. let minulého století se v Polsku uskutečnilo hned několik výhradně ženských výstav reflektujících feministické myšlenky pronikající ze západní Evropy. Řeč je zejména o expozicích Trzy kobiety a Women´s Art z roku 1978 a o festivalu Sztuka kobiet, jenž se uskutečnil o dva roky později. Jakkoliv se na polské scéně objevily podobné aktivity v porovnání s ostatními zeměmi východního bloku poměrně brzy a v relativně hojném počtu, oproti většině západní Evropy se tak přeci jen dělo s určitým zpožděním.

Nezáviděníhodnou roli pionýrek feministicky orientovaného umění navíc v tehdejším Polsku ovlivňovalo rovnou několik činitelů. V prvé řadě se vcelku logicky jednalo o skutečnost, že vládnoucí režim prezentoval takový směr jako „nebezpečný nástroj Západu“ a snažil se jeho šíření zamezovat. Vlažnějšího přijetí se však feminismu dostávalo i mimo oficiální kruhy. Určitá nelibost přitom pramenila především ze stále doznívající traumatické zkušenosti s doktrínou socialistického realismu. Jakékoli snahy o otevřené ideologické průniky do umělecké tvorby tak byly vnímány spíše s opovržením.

Poměrně protichůdné postoje nicméně vykazovaly nakonec i samotné iniciátorky zmiňovaných akcí. Zájem o feministické ideje, ale současně zřetelný odstup od jejich radikálních poloh byli přítomny především v doprovodných textech k výstavám. Příznačné je v tomto ohledu například určité přehlížení problematiky genderu (která se však jak v konání samotných událostí, tak ve vystavovaných pracích latentně objevovala) ve snaze nacházet „univerzálnější“ roviny identity.

Trzy kobiety a silné pouto

S odstupem času se však jeví jako významnější míra pozornosti, kterou autorky zmiňovaných výstav věnovaly budování ženských společenství přímo v rámci polské umělecké scény. Autorky výstavy Trzy Kobiety, poznaňské umělkyně Aniu Bednarczuk, Izu Gustowskou a Kryniu Piotrowskou pojilo rovněž přátelství v osobním životě a potřeba ostatním sdělit, co mají společného. Jejich blízký vztah přitom hrál v uskutečnění a podobě celé události nezastupitelnou roli [1].

Charakter výstavy Woman´s Art organizované wroclawskou umělkyní mezinárodního renomé Natalií LL byl do jisté míry odlišný. Expozice měla za cíl představit polskému publiku feminismus jako světové hnutí, přičemž zúčastněné autorky žádný osobní vztah nespojoval. I vzhledem k mezinárodní povaze jejich výběru se v mnohých případech nakonec ani neměly možnost setkat.

Sama Natalia LL se v pořádání feministicky orientovaných výstav dále neangažovala, tandem I. Gustowska a K. Piotrowska roku 1980 navázal uspořádáním festivalu Sztuka Kobiet. Ten se opět neomezoval na „pouhé“ představení vybraných děl ženských autorek, ale kladl důraz rovněž na zprostředkování jejich živého setkání. Podstatné také bylo, že festival Sztuka Kobiet nebyl uspořádán v „běžném“ výstavním prostoru, ale na místě, jenž přesně pro takové příležitosti pár let předtím vzniklo - v poznaňské ON Galeria [2].

[1] Přestože tato skupinka umělkyň měla povědomí o feminismu, scházelo jí přímé napojení na jeho představitelky a představitele ze západní Evropy nebo USA

[2] Její zakladatelka Bozena Stoklasa v jednom z rozhovorů později uvedla, že účelem fungování galerie bylo právě podněcování umělecké tvorby a kulturních činností obecně prostřednictvím vzájemného ovlivňování a inspirování se a že ona sama nalezla oblibu v „pnutí mezi několika jednotlivými osobnostmi (...), v situacích, které jsou více mnohostranné, v situacích, do kterých je zapojeno vícero účastníků a které jsou zkrátka živelnější, než je tomu v případě sólových výstav“.

Performativní rozměr přátelství

Historička umění Agata Jakubowska uvádí počiny Izy Gustowské a Krynii Piotrowské do souvislosti s tím, jak o přátelství uvažuje italský filozof a estetik Giorgio Agamben. Ten vznáší myšlenku, že být něčím přítelem není vázáno na vlastnost nebo kvalitu daného subjektu a akt přátelství tím pádem není určen sdílením společné podstaty, ale mnohem spíše...

...„jen“ jistým druhem blízkosti. V této souvislosti upozorňuje Agamben na performativní charakter vyjádření „jsem tvůj přítel“. V kontextu výstavních počinů Trzy Kobiety a Sztuka Kobiet může podle Agaty Jakubowské něco takového spočívat v odkazování se na sebe navzájem v rámci (společné) tvorby a především ve společném pořádání výstav. Že se fungující přátelské vztahy zmiňované dvojici umělkyň skutečně vybudovat podařilo napovídá rozvoj výhradně ženských, feministicky laděných výstav v následujících dekádách i úspěšné uplatňování podobného formátu prakticky do dnešních dnů. Roku 2011 proběhl zatím poslední díl z výstavní série Odbicia představující práce rozličných umělkyň a manifestující přitom různorodé způsoby jejich koexistence...

Umění spolupráce: rozhovor Tadeáše P. a Báry B. s členkami a členy dnes už neaktivního Ateliéru bez vedoucího

Ateliér bez vedoucího (ABV) se stal roku 2015 společným útočištěm pro ty studentky a studenty vysokých uměleckých škol z Prahy, které spojovala určitá nespokojenost se stavem jejich domovských ateliérů nebo snaha o hledání alternativ k tradičnímu modelu mistrovských škol. Škála motivací těch, kdo ABV prošli, byla široká a pestrá, důležité ale je, že nezůstalo pouze u naštvaného nadávání na chodbách škol, ale vznikla reálná aktivita a fyzický kolektiv, který se scházel a uskutečňoval svou představu o tom, jak dělat věci jinak.

ABV se sice nikdy nestal skutečným „alternativním ateliérem“ s vlastním programem a subjektivitou (o což patrně jeho účastníci ani nikdy neusilovali), ale podařilo se z něj vytvořit platformu kriticky reagující na stav současného uměleckého vzdělávání a další témata. Svým způsobem byl hromosvodem lidí, kteří společně kladli důraz mj. na nehierarchii a angažovanost v umění v době, kdy to ještě nebylo tak časté jako dnes.

ABV za pět let činnosti uspořádal několik workshopů, podnikl společnou rezidenční cestu s názvem Spolupráce, vzdělávání, kritika do Řecka, guerillově promítal v budově Národní galerie, vytvořil vlastní společnou publikaci Příjemně jedno, prezentoval a pohyboval se na festivalech, v galeriích i v sociálních centrech. Za asi nejzásadnější milníky jeho činnosti by se dala považovat konference o uměleckém vzdělávání Co můžeme dělat?, kterou uspořádal na půdě AVU v roce 2017 a kde se prezentoval společným tematickým a na místě čteným textem, nebo spoluorganizace veřejného slyšení manifestu 2000 slov v čase klimatických změn [1], na kterém spolupracoval s volným okruhem vědkyň a vědců kolem Filozofického ústav Akademie věd a dalšími. Poslední akcí pak byl „oslavný“ happening při příležitosti otevření první pražské Kunsthalle, kritické vymezení se vůči „artwashingovým“ aktivitám oligarchy Petra Pudila. Následně už se jeho stopy ztrácí.

Tak jako každý nehierarchický kolektiv, i ABV bojovali s různými typy problémů, které se často s tímto druhem organizování se pojí. Ať už jimi byla tzv. tyranie nestrukturovanosti, neformální hierarchie nebo rozdílné množství energie, kterou jednotlivci kolektivnímu projektu dávali a mohli dávat. Důvodem, proč jsme chtěli jako Bublina rozhovor s ABV v tomto čísle mít, nebyla snaha znovu sypat sůl do ran. Považujeme jejich snahu za dodnes inspirativní. Materiál, který vznikl, bychom spíš rádi viděli jako odrazový můstek pro ty, kteří a které studují dnes a hledají po svém způsoby, jak se (spolu)vzdělávat. Piedestaly a medaile stranou, inspirací může být i svědectví o obtížích, neúspěších a tápání. Cesta vyšlapaná k tomu zkusit to znovu (a jinak) tu je.

[1] odkaz na manifest 2000 slov, které patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům a všem, sepsaný v roce 1968 spisovatelem Ludvíkem Vaculíkem jako výzva k reformě KSČ a k aktivnímu zapojení veřejnosti do politického života, celý text k přečtení zde: <a href="https://artalk.cz/2018/11/02/manifest-2000-slov-v-case-klimatickych-zmen/">artalk.cz/2018/11/02/manifest-2000-slov-v-case-klimatickych-zmen</a>

Martin Pfann: Potní chýše

Na kraji Brna stojí v rozlehlé zahradě dům, dvě stodoly a tři maringotky. Celá zahrada je ve tvaru veliké díry. Bývalý důl na jíl, ze kterého se stavěly továrny na Cejlu postupně zarostl vegetací všeho druhu a byl domestikován člověkem. Z jedné části je jáma ulitového tvaru lemována smrkovým lesem, který se hned za plotem svažuje k řece a skrze nějž je vidět celé město. Na opačné straně nad obzorem jámy vystupují vysoké moderní paneláky z betonu, železa a skla, které se nad zahradou sklání jako bachařské věže nedalekého vězení – pandemonický charakter místa zpřítomňuje společenskou realitu a nedává ji zapomenout jako v new age enklávách daleko na samotách v lesích. Celý pozemek je zhusta pokryt různorodou vegetací, neořezanými ovocnými stromy, šeříky, jehličnany z dovozu, starým, ztrouchnivělým a rezavým odpadem, pohybuje se zde místní bažant, kočka, žáby, ještěrky a mravenci. Uprostřed pozemku leží velké ohniště a dřevěná konstrukce kopulovitého tvaru – potní chýše.

Lezou po mě mravenci, každou chvíli nějakého setřepávám, lezou mi po posteli, odnaučuji se tak fobii z mravenců. Když jsem si v pubertálním věku lehl do mraveniště a musel jsem se svléknout do naha, abych je všechny odstranil, od té doby, když vidím mravence, mám pocit, že mi lezou všude pod oblečením.

K tomuto místu vede nepřirozeně mnoho různorodých cest. Z nejbližší zastávky autobusu musím projít skrze zástavbu nového univerzitního kampusu, za paneláky narazím na malou zatáčku, ve které se ukrývá moje bydliště. Mohu to stejně tak vzít pěšky od řeky, lesem. Hospodářsky pečlivě udržovaný jehličnatý porost, les, zespoda lemován řekou, poskytuje útočiště skupině bezdomovců, bažantům, cyklokrosařům, dětem lesních školek, běžcům a výletníkům, na tzv. Kaménku, kolonii domků ve skalnatém terénu na kopci jako kdybys kamenem dohodil. Tam žijí hodně hipíci, skláři, sochaři a další lidé, kteří si doma pěstují kvásek, kombuchy a mají rádi alkohol v místním baru. Jednou jsem tam šel na kulturní akci, přednášku o Srbsku, ve skutečnosti to však bylo vyprávění s fotografiemi z dovolené nejhrubšího zrna. Občas hraje „alternativní“ hudba. Zbytek velkého kopce pokrývá mnohobuněčný organismus zahrádkářské kolonie, skrze kterou vede cesta k zahradě, svažitým kopcem plným jedinečné protoarchitektury a originálních přístupů k péči o kus půdy, trávníky veškerého charakteru, jabloně a originálně pojaté záhony se zeleninou, strašáci havranů. Z nedalekého prázdného baráku na konci kolonie jsem přinesl starou lavičku. Leze mi mravenec po obrazovce. Když to vezmu z centra cyklisticky, jedu kopírujíce tramvaj, ...

...odbočím kolem Kauflandu k vězeňskému objektu s pětimetrovou stěnou z vylitého betonu. Šedá mlčenlivá fasáda s velkou střeženou branou obsahuje desítky lidských těl omezených na fyzické svobodě represivním aparátem. Hned za vězením je zadní trakt městské nemocnice. Z velkých kontejnerů na odpad vylétají havrani s kusy pečiva, se zbytky snídaní pacientů, a rozšiřují se po okolí. Ve vedlejším lesíku se hejno havranů každou noc ukládá ke spánku. Jejich krákání slyším oknem. Kdybych vylezl na vedlejší kopec, uviděl bych už okraj města - louky a dálnici, po které se nepřetržitě pohybují motorová vozidla poháněná fosiliemi. Z tohoto směru je ideální přijet na náš pozemek automobilem. Po cestě do kuchyně jsem potkal slimáka.

Zima byla tuhá. Zhruba od října do března se nám lepilo bláto na boty a zima byla lezavá. Díky pandemii se možnosti města, na které jsem spoléhal, zúžily a byl jsem odkázán na tento kus venkova ve městě. Sžil jsem se s ním i s jeho obyvateli. Učili jsme se spolu komunikovat, sdíleli spolu nově prostor, část financí na provozní věci, hygienu, jídlo. Umyté nádobí na odkapávači, různé představy o užívání a čistotě společného prostoru. Naše mikroby se spolu teprve oťukávaly, ladily se. Uskutečnili jsme několik akcí – vyrobili jsme jablečný mošt, společně jsme připravili zahradu k zimnímu spánku. Vzájemně jsme si vypomáhali a krmili se. Upálili jsme atrapu Václava Klause v rámci rituálu vyhánění neoliberalismu. Komár se mi přilepil na obrazovku.

Každým dnem byla větší tma, ochlazovalo se a každou chvíli se měnil ministr zdravotnictví. Nedostatek sociálního kontaktu, kultury, úzkost z běžného života posílená nejistotou celoplanetární epidemie ve mně vzbuzovala frustrovaný nihilismus na všech frontách, osobních i politických. Utěšuje nás představa jara v rozkvetlé zahradě. Bylo těsně po slunovratu, když začalo nesmyslně mrzout, představoval jsem si, že stejně jako mí pravěcí předci v jeskyních na peloponéském poloostrově ulehám do hibernačního spánku a probouzím se někdy kolem Velikonoc. Ťukají mi na dveře, nechceš jít k ohni?

V určitou chvíli mi stavba potní chýše uprostřed zahrady přišla jako jedna z mála smysluplných věcí, co mohu v této době udělat. Vytvořit prostor, nebývalý luxus, pro intenzivní prožitek malého kolektivu, který můžeme absolvovat i v téhle limitující situaci. Začal jsem vše chystat.

Děti popelnicových polí

S mými spoluobyvateli zakládáme nový lidský kmen. Máme společný habitus radikálně levicového hnutí. Do našeho individuálního jednání je těžké netahat politiku, protože ho vnímáme inherentně politické. Tíživé vědomí titěrnosti našeho individuálního jednání, nedůvěra v systém, komunistické a anarchistické představy budoucnosti před námi otevírají každodenní etické a morální otázky – má smysl se o něco vůbec snažit? Jak naložit se svým časem? Do mytologie našeho kmene patří vědomí této depresivní postkapitalistické reality.

Název kmene přebíráme ze starověké kultury lidí popelnicových polí, která se vyskytovala v oblasti střední Evropy někdy mezi 13. až 4. stoletím před našim letopočtem. Už tehdy lidé stavěli společná sídliště – oppida, odlévali bronz, cestovali, slavili svátky. V tomto období došlo také k velkému vývoji celé evropské kultury. V období popelnicových polí nastaly významné změny v ekonomické, politické a sociální oblasti, začala růst sociální diferenciace, kmenoví náčelníci si staví obří mohyly a vzájemně se napadají. Nedáš si špagety? Dnešní středoevropské prostředí je plně domestikováno a jedinou hrozbou pro člověka je další člověk. Příroda, ve které žijeme dnes...

...my je také plná popelnic. Popelnic s nezpracovatelným odpadem. Jednou po nás zbyde celá geologická vrstva smetí a budoucí archeologové se toho o nás dozví možná víc než o kultuře popelnicových polí. Společně plaveme po hladině smetí a paběrkujeme z něj co se dá.

Týden jsme shromažďovali potřebný materiál, plachty, kameny, pruty, dřevo, které, většinou leželo nevyužité, a tak jsme si ho vzali. Od rána připravujeme saunu. Chystáme dostatek dřeva, plachtami pokrýváme proutěnou kopuli a zatěžujeme ji po stranách kameny, aby neunikalo žádné teplo. Každý si bere nějaký úkol, někdo připravuje večeři, někdo se stará o oheň, někdo připravuje interiér. Společnou práci prokládáme běžnou mezilidskou komunikací. Během práce přemýšlím. Jaké máme reálné možnosti na našich polích sociálních věd a umění, jak neustále přítomné vědomí hrozícího planetárního kolapsu překlenout? Prozatím stavíme na podstavě civilizačních trosek potní chýši – starobylou metodou, kterou vynalezli původní obyvatelé amerického subkontinentu, určenou pro wellness, relax, očistný rituál a prevenci nemocí.

Potní chýše má ještě jeden zásadní účinek. Stejně jako jóga, meditace, modlitba, divoké ravy nebo psychedelická...

...zkušenost, je i potní chýše technikou, jak se individuálně rozvíjet, „pozvedat vědomí“ nebo se vyrovnávat s čím dál větším společenským odcizením a vykořisťováním. Dát si oraz po týdnu otravné práce a nabrat energii. Naše vědomí je možné sytit novými impulsy, pečovat o něj a pozvedat jej. Avšak často to praktikujeme, aniž by byl vyřešen zdroj těchto problémů – pevná a svírající struktura společenských a výrobních vztahů.

Právě nad technikou „pozvedání vědomí“ ke konci svého života Mark Fisher uvažoval v rámci svého myšlenkového konceptu acidového komunismu, ve kterém se sbíhá třídní vědomí, revoluční potenciál a optimismus kontrakultury 60. let, psychedelické prožitky a socialisticko-feministický aktivismus. Pokud se bude člověk při vykonávání výše popisovaných technik „pozvedání vědomí“ pohybovat na poli antikapitalistické kritiky, ať se jedná o nízkoprahové hodiny jógy zdarma, raveové freeparty, diskuzní kruhy radikálně levicových a emancipatorních kolektivů, tvoření odlehlých komun nezávislých na systému, virtuální shlukování mimo centrum digitálních platforem, tak skrze kolektivní „pozvedávání vědomí“ můžeme dospět k poznání, že naše osobní problémy ve skutečnosti nejsou individuální, diskrétní a soukromé prvky zkušenosti, ale účinky rozsáhlých procesů, a že řešení těchto problémů nemůžeme vyřešit individuálně, ale jedině prostřednictvím solidarity a tvůrčí spolupráce můžeme zahlédnout záblesk „světa, který by mohl být svobodný“.

Potní chýše, indiánská sauna, aby mohla fungovat dobře, je potřeba dostatek lidí, kteří se do ní nacpou a vyplní tak uzavřený prostor masou lidských těl, aby byla v sauně dostatečná teplota. Vezmu k tomu špenát ze záhonu. Kolektivní záležitost. Snad skrze tento pokus o náš nový kmen Dětí popelnicových polí, o skupinové fungování v zarostlé zahradě se začínajícími záhony se zeleninou a potní chýší na periferii Brna, je možné se občas protrhnout ze světa, „kde není alternativa“ k nějaké optimističtější perspektivě.

Sauna

Po celodenních přípravách jsou v ohnivé vatře kameny nažhaveny doruda. Stojíme kolem ohně, ručníky, voda. Vidlemi vybírám nejžhavější kameny a přenášíme je do díry uprostřed sauny. Svlékáme se, otužíme se ve vanách s vodou a vstupujeme do chýše. Postupně se nás natlačí zhruba deset. V sauně je příjemné teplo. Sedíme v těsném kruhu v naprosté tmě, jen uprostřed jemně žhnou kameny. Mlčíme. Zvenčí se ozývá hra na kytaru a praskající oheň. I přes to, že se někteří z nás moc neznají, je zde cítit bezpečný intimní prostor. Přiléváme vodu na kameny a zvedá se oblak páry. Po chvíli se začínám potit horkem. Vyprávíme si během saunování sny a české pověsti, potíme se. Horko je silnější a silnější, vzduch těžší a těžší. Kapky potu mi tečou do očí a do pusy, jakoby mne slaným potem sprchovali. Chvílemi se mi zvedá žaludek, už to znám, musím to vydržet, přejde to. Intenzivní nárazy páry ve mně vyvolávají extatické pocity kombinující se s fyzickou nevolností. Jsem celý mokrý. Slyším dech ostatních lidí. V uzavřeném prostoru proudí kromě informací množství mikroorganismů a bakterií, z jednoho neohraničeného těla do druhého. Kolektivní holobiont se dusí v nepřirozeném horku. Cítím, jak ze mne vychází zimní nečistota, čistím se fyzicky i duševně. Lidé postupně vychází ze sauny. Zůstáváme ve dvou jako poslední, roztahujeme se. Nalévám vodu na poslední horké kameny. Naposledy se nadechuji dusivě horkého vzduchu a vylézám ven. Kolem ohně stojí ostatní lidé, nazí nebo v ručnících. Vstupuji do vany s ledovou vodou. Nořím se do vody po uši, překonávám prvotní teplotní šok a nechávám působit studenou vodu na přehřáté tělo. Navozuje mi velmi intenzivní stav podobný psychedelickému prožitku. Po několika minutách se přidávám k dalším lidem kolem ohně, odpočíváme. Po čase připravíme další kameny do sauny, po prvním kole je sauna již vyhřátá, a pak i silnější.

Katarína Kadijević: Score about Sound and Fear

TOUCH WHAT YOU FEAR THE MOST

• Breathe, stop, calm down if you nervous
• Focus and imagine what you fear the most
• Let it come in, invite it, gently
• Invite it to meet it
  Let's have a tea time with your fear
  Face to face
• How would the fear sound like through your body
  Imagine, do, act
  behave
  Be and become
  …becoming your fear….
  partly
  Now, step back
  Look on the fear again
  Did something change? What do you feel?
  If release came, transcribe it in a sound notes, or record yourself while re-
  living the moment of release.

(notes)
No passive fear ever made a change
in nascent and writhing world
The fear is an emotion of motion too
> ACT, be moved by it
accept it, live it, when it is there and here.
The turbulent fear can cause a damage of course
But the fear can be guided and can become a tool of creation and (de-)construction rather
than demolition

Coexistence of MULTISPECIES, Rape culture (Rim – Rush – Rape) and Wind (notes)

Body is a laboratorium, observatorium you were born into (epicentre, nexus, core, focus, ground zero, heart, navel, nucleus)
Body is a field for experimental plays, studies, fascinations, ...
Instrumental polyphonies, undefinning the skin on blood
Keep it surreal, keep it to loosen it
Lose it to keep it
What stays – stays
Trust the space...

The body is your main communicator with the place

Pozoroval jak se kost stala tekutou
A změnila svůj směr

Dôvera a zodpovednosť

Z protêjšīho smêru mohl vytušit co bylo za ním

You gotta know your land first
Before you enter the body of someone else
You migrating head-less, heart-blind Man
Close your eyes
To see more then before
To become still
Yet not static, not a dead stone
To be calm
in a Thunder Will
The beacon
in the Ocean Hill

CULTURE TENDENCIES et Mankind
R - R - R - Rim Rush Rape

Rim - words of surface, plenty of talking without real meaning, the weight of spoken word - forgotten/abandoned?
Rush - endlessly run, rush, follow... what?
Rape - push, penetrate, don't listen, don't ask for permission to come in, to enter the space, just go and break the cells in unlistening, that‘s where the wounds has been created, that‘s where the bleeding and unnoticed heaviness starts. rape cult culture

….a stromy se nad ní zželely a nebe na ní sneslo vodu
kapky padaly výš a vÿš
A tráva se kolem jejího těla rozrostla
Začala ho obrůstat
A mechy i broučci tančili po jejím povrchu
Rozevřenýma očima
Vycházeli ven modré šlahounky hub
A ty se seskupily a utvořily kolem ní kruh
Brzy na to vykoukli první kosti
A z nich si vítr udělal zvonkohru
Na kterou učil malé větry hrát
a bolest se stala šťastnou

Tělo se sdílelo
Tělo tu bylo pro všechny
Nikoho nenapadlo toho zneužít
A tak se stalo, že si ho všichni duchové lesa na chvíli půjčili
Vtělovali se do něj
A mohli tančit, mohli jít mezi lidi, mohli cítit jaké to je mít formu a v têle bÿt, chodit po zemi, dotýkat se trávy, cítit vánek, malé a velké vêtry
A z těch nepoužitých očí mohli vidět až za zenit

Bahno se usmálo na opomenutého muže

Usekni mrtvou paži napuštěnou jedem
Dříve než se jed rozšíří do ještě zdravých žijících částí
Decentralized structural systems

The body has a memory
When the mind will crack down
There are always some traces
To seek

Time persecution
Reality bounding

buď tě to sežere, zahubí a už se znovu nezrodíš
nebo to zpracuješ
A urobíš z jedu lék

FORGOTTEN BREATH AUTONOMY in anatomy (notes)

Experimental ongoing text/no-shape/theory/possible lifestyle…endlessly in process.

Forgotten Breath is interested in/ examines psychology, synapses, neurons, biology, storytelling, behavioral patterns, instinct and strategy, philosophy, lifestyle and more. Speaks in the language of landscapes (and images) as well as our forces are meanders of terrestrial rivers.
Unshaped Eye
Undefine
It is a landscape that invites Man (and plants, animals, life in general, and everything alive)
to open his wounds, to wash them and let them heal, cure.
Uncover and into-breathe forgotten breath.
In a non-violent and safe space. Timeless care.

Forgotten Breath is metaphor, lifestyle, philosophical theory, and more it is space in you and your heart which you can enter to overcome and wash all the wounds to start healing. It is not an easy way to get, and be with and in, but it gives hope.

Because if we want to make changes we need to step out of our comfort zone, leave our “cubic homes” and cages.

ethical Q
privilege q
bodies, politics….
persecuted
bodies
conducting
confidence
moisture

sustainable
dependent
(bodies)
Mobilized bodies
infrastructure…
Re-supplied

V mé mysli se jednou vynořil obraz skryté vnitřní jeskyně. Jeskyně, kde se shromažďují všechny zapomenuté dechy. Je to překrásná krajina na pomezí vodstva a vzdušného prostředí. Všude září jemná modrá barva. Když se však v jeskyni nahromadí příliš mnoho zapomenutých mlhavě blikajících dechů jako zpomalený srdce tep, jejich barva se z jemně modré začne pomalu měnit v žluto–oranžovou až červenou. Jejich vnitřní teplota se začne zvyšovat. A po nějaké době se voda v laguně počne vařit, bublat. Skončí to buďto včasným uhašením, či se prostředí změní na extrémní výheň a výbušnou sopku. Neboť to, co stagnuje, čemu je zabráněn/zamezen přirozený tok plutí, je odsouzeno buďto k zániku, či k výbušnému osvobození se od stagnujících sil/lan na samotném vrcholu sopky či hrotu ledovce chcete–li (skrze pře-akumulaci).
Věci musí kolovat, energie musí plout, cestovat, stejně jako magma, které pohání toto obrovské těleso, na kterém my lidé žijeme. Stejně jako vítr, jenž čeří a osvěžuje zatuchlý vzduch. Věci musí kolovat, věci musí plout. Vzduch, který přináší nové…nové pocity, nové zprávy…z dalekých krajin, z mělčin i hlubin….pachy.
Kde všude se nachází náš dech? Kudy všude proudí a kde rozeseté se nachází po těle zapomenuté dechy? V jednom prostoru, jedné jeskyni, či jsou jako rozkutálené tuhnoucí kamínky – všude?
Myslím, že vše dýchá, i když nevidíme pohyb (pohyb tak, jak ho známe)
vše musí dýchat, aby žilo
kámen přede/vede dialog jinak než lidé,
dýchá, hovoří.
Zapomenutý dech jako symbol něčeho, co nedošlo konce. Něčeho, co se úlekem, či nějakou situací zastavilo a zapomnělo v těle a nedokončilo tak svou pouť. Zapomnělo dýchat, kdesi. A pomaličku s plujícím časem začalo na stejném místě tuhnout.
Občas musíme zapomenutým (věcem, myšlenkám) připomenout, že mohou jít dál, mohou plout a dokončit svou cestu. Protože se zasekly a zapomněly na svou přirozenost.

Zapomenuté dechy, kdesi
zapomenuté kdesi v těle(ch)
kolik těl mám?
kolik těl má jedno tělo?
kolik slupek vrstev….
ale zpět k dechu
Kde všude se nacházejí téměř neviditelné bloky, kameny, ztuhlé uzliny?

Musí být dechy synchronizované?
Nemohou spolu být i dechy asynchronní? Však takhle podle mě všechno spolu žije na Zemi. Všechno se spolu mísí různými způsoby na spektru.

Tadeáš Polák: O ekobuňkách

Na počátku byly páteční zahálky

Na počátku byly Fridays for Future, vzpoura dětí proti celospolečenské apatii ke změnám klimatu. Páteční školní zahálky Grety Thunberg vedly až ke vzniku silného mezinárodního hnutí, které se dostalo i k nám. K žactvu základních a středních škol a jejich demonstraci na jaře roku 2019 se v Praze připojila i vysokoškolská skupina Univerzity za klima, která deklarovala, že považuje přístup vysokých škol v environmentálních otázkách za nedostatečný a do paměti se zapsala mj. demonstrativní okupací budovy Filozofické fakulty v Praze a dalšími aktivitami v duchu přímých akcí.

Vysoké umělecké školy se k jejím aktivitám začaly postupně přidávat a po svém navazovat na téma, které Univerzity za klima jménem vysokoškolského studentstva otevřely: ze sousední UMPRUM zavlály podpůrné bannery skupiny UMPRUM proti změnám klimatu, na Letné se zformovala Ekobuňka AVU, která se se svou agendou následně dostala mj. do akademického senátu školy i na zeď nábřežní galerie Artwall a dodnes funguje: mimo společné umělecké akce, spoluvedení jednoho z předmětů na škole nebo přímou fakultní politiku, snaží se směřovat i mimo ekologická témata směrem k těm sociálním.

Dostat environmentální témata do školní agendy se podařilo i díky aktivitám studentstva FAMU, které začalo pod hlavičkou FAMU pro klima s promítáním tematických filmů a dalšími aktivitami. Dnes už funguje v rámci celé akademie tzv. Environmentální panel AMU sloužící jako jakýsi poradní orgán v otázkách trvalé udržitelnosti. Stejně jako na AVU, i zástupci FAMU pro Klima nakonec uspěli ve volbách do akademického senátu FAMU a můžou se podílet na změně infrastruktury zevnitř.

Za zmínku stojí určitě i skupina vzniknuvší na ostravské Fakultě umění Klima nástupiště - Univerzity za klima Ostrava [1]. Ta spolupracuje s lokálními grassroots iniciativami a plánovala několikadenní symbolickou okupaci a „přátelské táboření“ na Ostravské univerzitě s kulturním programem, než celou akci překazil příchod covidu-19. Po svém se formuje a svou tvář v současnosti hledá i brněnská EKObuňka JAMU.

Všechny tyto skupiny mají společné to, že chtějí v souladu s principy udržitelnosti měnit prostředí, ve kterém se pohybují a studují. Instituci školy využívají taky jako prostředek a hlas k otevírání určitých témat, ať už směrem dovnitř k diskuzi mezi studenty a vyučujícími, nebo směrem ven k univerzitám jako celkům, k městům ve kterých působí, k lokálním kauzám, ke společnosti jako takové. Univerzitní zázemí a nabyté skills ze školy používají často jako prostředek k podpoře environmentálních témat. Uměním těchto skupin je aktivismus.

[1] Grassroots (česky také hnutí zdola) je hnutí, které staví na lidech v dané čtvrti města, oblasti nebo komunitě jako základu politického nebo ekonomického hnutí. [1] Grassroots organizace využívají kolektivní činnost z místní úrovně k provádění změn na místní, regionální, národní nebo mezinárodní úrovni. Tato hnutí jsou spojována spíše s rozhodováním zdola nahoru než s rozhodováním shora dolů a někdy jsou považována za přirozenější nebo spontánnější než tradiční mocenské struktury. (via Wikipedie)

Ekobuňka na Údolní

Ekobuňka FaVU je iniciativa, která vznikla na FaVU v Brně za poslední rok a přirozeně navazuje na výše zmíněné skupiny. Její součástí jsou studentky a studenti, několik pedagožek a děkan. Je to skupina fluidní a otevřená. Víc, než jako organizace s jasným členstvím je tu jako platforma pro témata environmentální udržitelnosti Fakulty výtvarných umění a jejího okolí. Kdokoliv může přijít na schůzku se svojí agendou.

Do ekobuňky jsem se přidal i přes jistou nechuť k organizování se, kterou poslední dobou mám. Přijdou mi důležitý spíš drobný věci, které se v rámci její činnosti dají prosadit: recyklace materiálu, podpora cyklistické infrastruktury, zahrádka a pohodička pro všechny. Taky mám pocit, že FaVU je instituce otevřená nápadům a aktivitám, tak se s nimi snažím přicházet.
(člen Ekobuňky)

Ekobuňka je sdružení lidí, kteří ovlivňují svoje prostředí jinak než uměleckým přístupem. To znamená, že naší společnou náplní není vytvářet velký environmentálně angažovaný piece, ale spíš si brát určitá témata a společně je v rámci školní infrastruktury proměňovat a zlepšovat. Nenápadně se chceme taky rozpínat do bližšího okolí a být aktivní i mimo prostředí školy. Pomáhat smysluplným projektům prostředky, které jako studenti umění máme. Naší výhodou je, že narozdíl od některých jiných ekobuněk nemusíme mít na programu „válku“ s vedením školy, to je nám totiž nakloněno a je naší součástí.

Často přemýšlím o tom, jestli umění může podporovat společenské změny nebo působit v jejich prospěch. Osobně se zajímám víc o formu než o obsah a snažím se myslet na to, jaký dopad budou mít moje rozhodnutí. Někdy mě to zahltí až tak, že jsem neschopná cokoliv doopravdy udělat. Jsem zastáncem vytváření a zapojování se do budování prostředí, kterého jsem součástí. „Budování prostředí“ za mě znamená být zodpovědný za svoje postupy a pokud možno zúčastnit se kontroly nad tím, co se děje kolem nás, co nás ovlivňuje, co ovlivňujeme my.
(členka Ekobuňky)

Co zatím Ekobuňka FaVU udělala a co chystá?

Snažíme se dělit cíle na krátkodobější a dlouhodobější. Podařilo se pořídit do školy nákladní cargo kolo, které si může kdokoliv půjčit např. na instalaci výstavy nebo na stěhování bez uhlíkové spotřeby. K podpoře cyklistiky by měla taky nově sloužit opravovací stanice (už dnes máme pumpu a základní nářadí) a spolupráce s Rekoly, která umožní jezdit studentům FaVU po určitý čas kdekoliv v Česku zadarmo.

V rámci projektu doktorandky Romany Drdové vzniká prostor pro spotřební a recyklovaný materiál. Ten se sem bude sbírat nejen ze všech koutů školy, ale i od brněnských firem. Kdokoliv si bude moci pomocí systému věci vzít a využít je pro svoje umělecké projekty. Situovaný bude v jedné ze sklepních místností v budově U2 na FaVU.

Zapojili jsme se do připomínkování dlouhodobého strategického plánu celé univerzity i samotné fakulty, snaha o ovlivnění celouniverzitní politiky směrem k udržitelnosti ale je a bude jednou z největších výzev Ekobuňky FaVU, stejně jako snaha navázat v těchto otázkách spolupráci s dalšími fakultami VUT. I proto, aby bylo možné co nejsnazší měnit věci zevnitř, jsme se ucházeli do voleb do akademického senátu a fakulty a dva z nás ve volbách uspěli.

Převážně pedagogická a doktorandská část skupiny v současnosti usiluje o grant na Ministerstvu životního prostředí, který by umožnil finanční pokrytí některých budoucích vzdělávacích aktivit. Doktorand Martin Žák na příští akademický rok chystá permakulturní kurz, v rámci kterého se mu podařilo vybojovat na FaVU i část pozemku na zahrádku, jedna polovina kurzu tak bude probíhat pomocí praktické výuky přímo tam a toto místo půjde využívat i mimo kurz. Chystáme taky přednášky a diskuze na půdě FaVU a jakmile to koronavirus dovolí, rádi bychom se ještě víc propojili se studentkou komunitou a přivedli k činnosti další lidi.

V současnosti taky spolupracujeme s brněnskou částí Českého zahrádkářského svazu, jehož kolonie jsou aktuálně ohroženy vlivem vzniku nového územního plánu. Chceme pomáhat především s mediální stránkou věci, pomocí videí například, a chystáme společný happening a koncert, který proběhne 24. června. Spolupráce se zahrádkáři nás dovedla taky k aktivitám Přírodní zahrady U smrku, které se snažíme pomoci v podobném duchu jako zahrádkářům. V současnosti pro obě místa připravují studenti FaVU grafické materiály.

Přidejte se, napište nám na fb Ekobuňka FaVU!

Adam Michálek: Rapé

Rapé je video performance Adama Michálka spolu s performerkou Nikolou Nezvalovou, ve které se autor spolu s performerkou zaměřují na znovuprožívaní situací spojených se sexualním a sexualizovaným násilím. Reinterpretují emoce prožívané během osobních zážitků pomocí svévolného pohybu a neinscenovaných interakcí. Cílem této práce je čisté otevírání diskuze ohledně sexuálního a sexualizovaného nasilí, která by měla nastínit komplikovanost prožívání takových situací ze střídavé pozice násilníka a oběti, ze společné interakce, z pohledu přihlížejícího i z fluidní pozice podporujícího.

Rozhovor Adama s Tamarou Spalajković:

Tamara Spalajković: Ve videu používáš několik slovních formulací, které vychází z diskurzu sexuálního napadení. Mohl bys nastínit, jak byly tyto pojmy důležité v příběhu a jakým způsobem se k nim ty sám vztahuješ?

Adam Michálek: Za mě je nejdůležitější pojem consent. Před pár lety jsem vlastně nevěděl, že takovej pojem existuje, až poslední roky ho začínám vnímat jako základ vztahů. Pro konkrétně toto zpracování jsem se rozhodl použít pojem victim raději než survivor, protože se po nedávných incidentech necítím jako survivor, ale jako victim.

TS: Při naklánění a pohybu postav účinkujících ve videu vznikají momenty, kdy není úplně jasné, jakou roli kdo reprezentuje, kdo je násilník a kdo oběť. Bylo toto zmatení konceptuálním záměrem nebo náhodou?

AM: Neřekl bych ani zmatení, celá performance stála na faktu, že jsme s Nikolou prožili obě role, perpetrator i victim v různých časových obdobích a nebylo tedy jasně specifikováno, kdo kterou roli reprezentuje, jediné omezení, které jsem pro sebe a Nikolu určil bylo, že se mentálně vrátíme zpět k našim osobním pocitům a zkušenostem.

TS: Během performance máte spolu s Nikolou na intimních partiích náplasti vizualizující jinak neviditelné poranění. Kdyby místo náplastí figurovalo například roztrhané oblečení, byl by v tom nějaký rozdíl? Jakou konkrétní roli pro tebe hraje nahota v uměleckém (sebe)vyjádření?

AM: Byl by rozdíl v pohledu na samotnou performanci, náplast jako healing symbol a roztrhaný oblečení jako victim symbol. Živě by fungovala i nudita, ale ve své podstatě to není main topic celé akce. Nahotě jako takové se věnuju intenzivně, tvoří podstatnou část mého vyjádření, ale musí mít v díle opodstatnění.

TS: V jednom okamžiku vstupuje fotografka na obrazovku a začne situaci dokumentovat z blízka, zatímco se pohybujete. Co si myslíš o medializaci sexuálního / sexualizovaného násilí?

AM: Fotografka v mé performanci dobře zachycuje právě tuto neočekávanou medializaci, prvotně neměla být součástí, ale spontánně se rozhodla, že bude zaznamenávat celou kauzu. Tento týden prožívám osobně už druhou kauzu (medializace na instagramu), která se mě osobně dotýká, a v obou je kvůli nejednoznačnosti dost chaos, v jedné došlo dokonce k prohození abuser a victim role a moje okolí (i blízcí přátelé) se mne ptají, proč jsem někomu ublížil, i když já jsem v tomto případě byl v pozici oběti.

TS: Považuješ za důležité domlouvat se před natáčením s performerkami a performery na nastavení osobních hranic, aby byla jistota, že si všichni důvěřují nebo tato domluva/ důvěra vzniká na nějaké přirozené rovině?

AM: Spíš si do performancí vybírám subjektyobjekty, se kterými už nějaký vztah mám, ale znovu apeluji, consent je klíčový. Pro Rapé jsem vybral Nikolu v návaznosti na několikahodinovou debatu o sexuálním násilí, tím pádem jsme si morálně stanovili hranice a nebylo potřeba je explicitně projevit. Pokud ale jde o akce s lidmi, které tolik neznám, je důležité si stanovit emoční a tělesné hranice, nejlíp delším rozhovorem a seznámením.

Bára Bažantová: Zkratky

Věnováno těm vedoucím ateliérů na vysokých uměleckých školách, kteří už zapomněli, jaké to je být na cestě…

z procesu volné tvorby

Když píšu, jsem někde hluboko. Ne vždycky, když bych chtěla, se mi podaří se tam vnořit. Někdy je kolem mě moc hluku a někdy je ho moc uvnitř. Někdy mě ruší moje vlastní myšlenky, ty, co do textu nepatří, ale nedokážu je odložit. Někdy mi vadí i vědomí toho, že za dveřma někdo dejchá. Neslyším jeho kroky, jenom vím, že tam je.

Většinou přitom poslouchám vážnou hudbu, zavřu se v pokoji, kde není moc denního světla a občas si koupím krabičku cigaret. Místama mám pocit, že se musím hrozně snažit, a že potom je to trochu nanic, ale jindy mě zase tahle upocená snaha dovede do bodu, kdy mi dojde, že tudy to nepůjde, anebo třeba jo, třeba mě dovede k něčemu novýmu, co otočí tok textu správným směrem. Někdy to promýšlím dopředu, jindy to je takový, jako by všechny ty slova ze mě vyšly s jedním výdechem. Třeba se podívám na hodiny a je půl jedný odpoledne a najednou je pět. Ale taky se stane, že se podívám na hodiny a ono jich hodně uteče a já sedím před stránkou, která je do půlky zaplněná krkolomnýma větama.

Místama na sebe dostanu vztek, připadám si neschopná, protože mi to nejde. Porovnávám se s ostatníma. Přemýšlím o tom, jakou mají pracovní morálku. Málokdy se mi daří přemýšlet o tom, proč jsou lepší než já, většinou se zaseknu na tom, že zpochybňuju na střídačku jejich a svoji tvorbu. Napadá mě, jestli jsem se něčemu náhodou nezaprodala a jak moc etický je předkládat před někoho to, co a hlavně jak zpracovávám. Ty témata… jsou skutečně moje, doufám. Kradu? Jo, asi, možná, snad ne moc, já nevím... bývala jsem dobrá kleptomanka. A co trendy? Ovlivňujou mojí práci? Už moc? Moje přemýšlení? Následuju je? Nebo předcházím? Mám pochybnosti, který přebíjím nezdolnou vírou v dobro toho, co dělám. Obsahový dobro, jo, vizuální kvalita je druhořadá. Nebo není? Když se koukám na práci někoho jinýho, vždycky posuzuju obojí. Tak dobře, je to obojí, obojí je důležitý, obsah nemůže být bez formy. Forma bez obsahu být může, to je hlavní zrádnost Tzvetniku. Brr. Už zase porovnávám.

A někdy takhle píšu a přijde můj kluk, chce mě obejmout a já ztratím nit a jsem na něj naštvaná. A naopak. On kreslí, já přijdu a dám mu pusu a on se na mě zlobí. A já dělám, že to nechápu, ale chápu. Znamená to, že je „to“ co děláme víc než láska? Jaký „to“? Co je „to“? Je „to“ umění? Protože možná „to“ jsem já. Možná, že ve chvíli, kdy okolní svět pro mě přestane existovat, můžu já být já. Může být pro někoho druhýho hodnotný, že zrovna já jsem dostala možnosti, čas i prostor naplnit sebe samotnou? Proč zrovna já to můžu dělat? Je v tom nějaká nespravedlnost, asi i proto bych měla tohle privilegium využít co nejlíp dokážu. Ale ta pochybnost je tu pořád. A znova. Váže na sebe další a další otázky... Kdo určuje, kdo dostane tu možnost a kdo ne? Na základě čeho? Jaký jsou kritéria? Jde asi hodně o to, mít dobrou startovní pozici... a dál? Je v tom všem důležitý, jestli a co si myslím? Je důležitý to, co prožívám? Pro mě rozhodně, ze všeho nejvíc, jak prožívám já. A pro ostatní? Co jim dokážu předat? Má to pro ně význam?

z procesu jejího hodnocení

...a potom přišla komise. Bylo to rozvržený tak, že bylo na jednoho člověka pět minut, pak se tak půl hodiny radili, načež nám do chatu na sociální síť přišla od vedoucího ateliéru fotka papíru a na tom papíru byly naše jména a vedle nich dvouciferný číslo a vedle toho čísla písmenko...

Zkratky jsou kratší, pohodlnější, do cíle se po nich dojít dá.
Já ale ráda chodím a pozoruju krajinu, jak se pomalu proměňuje v rytmu dechu. Cíl mojí cesty je zatím v nedohlednu. Až ho uvidím, asi taky zvolím nejkratší cestu, abych ho dosáhla. Pro teď mám ale jenom směr a nemám kam spěchat.

Anketa (nejen) o smyslu a podobě vysokoškolského uměleckého vzdělávání

Položili jsme čtyři otázky vedoucím a asistentům ateliérů na FaVU a tady jsou odpovědi od všech, kteří si na nás udělali čas. Uvědomujeme si, že načrtnutá témata by vydala často víc na knihu než na krátkou odpověď v anketní podobě. Ceníme si proto všech, kdo přijali tuto výzvu dostat své názory, představy a pedagogické vize do určitých zkratek. Důvodem, proč jsme protentokrát neoslovovali i další pedagožky a pedagogy FaVU byla snaha dát hlas především těm, kteří se studenty/kami pracují dlouhodoběji a na individuálnější a osobnější bázi v rámci ateliérové výuky.

Vojtěch Vaněk (Ateliér herních médií)

1. Čemu z toho, co se vám nelíbilo jako studentům/tkám se teď v učitelské pozici snažíte vyhnout?

Alibismus.

2. Jaké potíže a problémy vnímáte u svých studentů/ek vy a jaká volíte řešení pro jejich překonávání?

Bývá zmatek v otázce, která často ani nezazní: Co se očekává? Já od studentstva očekávám velkou časovou investici a důvěru. Funguje to za předpokladů, že jsem sám takové investice a důvěry schopen. Takže intuitivně volím čas, jako hlavní nástroj řešení problémů. Vzniká tak prostředí, ve kterém se navzájem posouváme prakticky nepřetržitě, ať už je povaha problému (pokud je) jakákoliv.

3. Jak podle vás u studentů/ek nenechat zmizet radost z tvorby a „vytváření umění“ a současně je připravit na umělecký provoz a „život po škole“, který není rozhodně „chráněnou dílnou“?

Je zde spousta duchovních a emocionálních souvislostí, které nechci a neumím úplně zobecnit. Zaměřím se v odpovědi raději na jeden základní moment, kterým je odezva. Pokud studentstvo nemá na svou tvorbu odezvu, pak strašně snadno spadne do představy, ve které nic nemá smysl. Věřím, že pokud je tvorba studentek a studentů průběžně a důsledně reflektována (ideálně nad rámec školy), tak přirozeně nabírá postoj (pevnou půdu pod nohama), který zaujme právě po škole.

4. Jaký je podle vás smysl vysokoškolského uměleckého vzdělávání?

Díky vysoké míře individuálního přístupu je to stále o rozvoji tvůrčí osobnosti, odpovědnosti, autorství. Něco takového bude mít smysl vždy. Já tomu věřím (i dobově). Zejména pokud můžeme uchazečům pro takový typ vzdělání pomoci najít profesní rámec, který jejich schopnosti využije. Přirozeně vnímám umělecké vzdělávání také jako nástroj pro hledání autentické komunikace skrze specifickou citlivost, myšlení, témata a děje, které mohou být v jiných podmínkách těžko srozumitelné. Zároveň je na naší odpovědnosti (vyučujících), abychom společně (se studentstvem) ten smysl stále hledali a řešili. Stejně tak považuji za důležité hledat způsoby (nebo alespoň intonaci), jak o této oblasti předávat informace nad rámec akademické nebo obecně kulturní obce.

Tomáš Hrůza (Ateliér herních médií)

1. Čemu z toho, co se vám nelíbilo jako studentům/tkám se teď v učitelské pozici snažíte vyhnout?

Když jsem studoval, tak to bylo skvělé období, zažil jsem ateliéry na Květné a mám na to nejlepší vzpomínky. Možná vzpomínkový optimismus. Ale jo, vzpomínám si, že nás strašně prudil vrátný a neměli jsme kam pořádně chodit na obědy. Ale ten vrátný ke škole jaksi patřil. Je to o lidech. Pedagogů jsem si vážil a některé i obdivoval.

2. Jaké potíže a problémy vnímáte u svých studentů/ek vy a jaká volíte řešení pro jejich překonávání? Jakým způsobem pracujete se zpětnou vazbou od studentů/ek?

Poslední dobou vnímám zejména problémy s internetovým připojením v MS Teams ;)
Mým řešením je vstřícnost a trpělivost.

3. Jak podle vás u studentů/ek nenechat zmizet radost z tvorby a „vytváření umění“ a současně je připravit na umělecký provoz a „život po škole“, který není rozhodně „chráněnou dílnou“?

Připravit na umělecký provoz a „život po škole“ nelze, je to zásadní životní zkušenost, kterou si každý musí projít sám. Lze naučit talent, trpělivosti, píli a pokoru? Na takto položenou otázku nelze jednoduše odpovědět.

4. Jaký je podle vás smysl vysokoškolského uměleckého vzdělávání?

Vzdělávání, praxe, kontakty, přátelství.

Svätopluk Mikyta (Ateliér kresby a grafiky)

1. Čemu z toho, co se vám nelíbilo jako studentům/tkám se teď v učitelské pozici snažíte vyhnout?

Zoznam „co se mi nelíbilo a čemu se snažím vyhnout“:

• konzultácie k semestrálnym prácam medzi štyrmi očami
• diskusia a hodnotenie študentských prác za zatvorenými dverami bez účasti študentov.
• hierarchická komunikácia s študentom z pozície moci
• osobná vzťahovačnosť a negatívna reakcia pri prejavení záujmu študentky/ta o štúdium či konzultáciu u iného pedagóga
• vymýšľanie a zadávanie tém pre študentov
• vynucovanie neplatenej práce na vlastných projektoch pedagóga
• sexistické či iné urážlivé komentáre
• otvorené prejavy nezáujmu o prácu a problémy študentov
• prejavy dešpektu k iným ateliérom

2. Jaké potíže a problémy vnímáte u svých studentů/ek vy a jaká volíte řešení pro jejich překonávání? Jakým způsobem pracujete se zpětnou vazbou od studentů/ek?

Netrúfam si teraz vymenovať konkrétne prípady ani nechcem zovšeobecňovať. Je to veľmi individuálna a v toku času sa meniaca problematika. Aktuálne napr. COVID-19 a s ním súvisiace špecifiká a zmeny štandartných nastavení štúdia. Komunikáciu medzi mnou-pedagógom a študentami sa snažím nastavovať a udržovať v čo najväčšej možnej vzájomnej miere otvorenosti. Toto sa odohráva už pri prvom kontakte pri konzultáciách pre uchádzačov, kedy potencionálnych študentov otvorene informujem o akýchkoľvek aspektoch štúdia a jeho nárokov na pôde nášho ateliéru. Študentom ateliéru som k dispozícii kedykoľvek, aj mimo štandartných a zaužívaných procesov. Prípadné „problémy a potíže“ sa snažím riešiť akútne s ohľadom na aktívne hľadanie adekvátnych riešení a možností. Vnímam ich ako prirodzenú súčasť života, štúdia a tvorby.

Spätná väzba z mojej strany spočíva v uvedomelom a sebakritickom vnímaní a počúvaní jednotlivých študentov ako aj celého tímu. Ďalej v mojej snahe rozpoznávať a riešiť možné problémy včas, pri prvých signáloch. Za správne považujem i presadzovanie inovácií a odstraňovanie nedostatkov, ktoré študenti identifikujú. Povzbudzujem študentky/ov ateliéru k aktívnemu komentovaniu všetkých procesov spojených s štúdiom i odborom. Snažím sa sám aktívne iniciovať nové postupy a aktualizovať diskusie prispievajúce k zlepšeniu profesnej i osobnostnej vybavenosti našich absolventov.

3. Jak podle vás u studentů/ek nenechat zmizet radost z tvorby a „vytváření umění“ a současně je připravit na umělecký provoz a „život po škole“, který není rozhodně „chráněnou dílnou“?

Neuznávam predčasný pesimizmus či fatálny dopad zmeny ubrať sa v živote iným smerom ako produkcie výtvarného umenia. Je to slobodné rozhodnutie každého z nás. Mať radosť z výtvarnej tvorby je základným a trvalým predpokladom k štúdiu a rozvoji na fakulte, ktorá to má v názve i štatúte. V prvom rade to dávam najavo svojou vlastnou tvorivou prácou a neskrývaným presvedčením o zmysluplnnosti akéhokoľvek umenia v živote našej spoločnosti. Snažím sa študentov podporovať a byť pre nich svojím prístupom inšpiratívnym príkladom. „Umělecký provoz“ a „Život po škole“ majú síce časovú paralelu, ale môžu to byť dve veľmi rozdielne línie. Každá z nich obsahuje v sebe slobodu a zodpovednosť rozhodnutia, pre ktorú sa rozhodneme. Naplnený „život po škole“ nemusí byť nutne súčasťou „uměleckého provozu“.

Život samotný nie je „chráněnou dílnou“ pre žiadnu profesiu ani inú entitu. Život i svet, ktorý poznáme je krásny aj keď prináša okrem radosti pre každého aj iné náročné výzvy a každý štartuje z rôznych úrovní zázemia.

4. Jaký je podle vás smysl vysokoškolského uměleckého vzdělávání?

Hlavný zmysel vnímam v možnosti vzájomného zdieľania zázemia i mentálneho priestoru, ktorý škola reprezentuje. Tento „kontakt“ môže byť pevným základom pre sebavedomú a autorsky originálnu reflexiu vlastného života na poli umenia.

Katarína Hládeková (Ateliér kresby a grafiky)

1. Čemu z toho, co se vám nelíbilo jako studentům/tkám se teď v učitelské pozici snažíte vyhnout?

Pri konzultáciách sa snažím vyhýbať generalizácii, byť čo najviac empatická a dôverovať predstavám študentov a študentiek o vlastnej práci, aj keď ich ešte nevedia dostať do presných slov a existujú zatiaľ skôr v pocitových kontúrach. Zároveň ma ako študentku mrzelo, keď som sa cítila prehliadnutá, tak sa i v tomto snažím scitlivovať. Pri obhajobách sa snažím pochopiť, ako asi študentka/student uvažuje, v akej sa nachádza životnej a tvorivej situácii. Pri samotnej reflexii sa potom snažím hľadať tie slová, ktoré by mohli byť tomu, kto obhajuje na úžitok (to nemusí byť vždy kritika na tvrdo). Ako študentku ma samozrejme spätná väzba veľmi zaujímala, ale vo forme negatívnej analýzy ma často paralyzovala od ďalšej slobodnej tvorby.

2. Jaké potíže a problémy vnímáte u svých studentů/ek vy a jaká volíte řešení pro jejich překonávání? Jakým způsobem pracujete se zpětnou vazbou od studentů/ek?

Neviem úplne, kam smeruje táto otázka, či k problémom, ktoré majú na osobnej úrovni alebo problémov, ktoré sa môžu vyskytnúť v našej komunikácii alebo problémoch pri štúdiu či tvorbe. Je ich vlastne vela a o viacerých z týchto oblastí sa necítim byť oprávnená hovoriť. V zásade ale platí, že sa snažím o to, aby boli všetky problémy vypočuté (aby bol na ich zdieľanie vytvorený priestor) a aby som k ich spracovávaniu a riešeniu nim pristúpila aktívne a neodignorovala ich.

3. Jak podle vás u studentů/ek nenechat zmizet radost z tvorby a „vytváření umění“ a současně je připravit na umělecký provoz a „život po škole“, který není rozhodně „chráněnou dílnou“?

Vnímam to tak, že to, čo môžem zo svojej pozície urobiť je neustále sa snažiť o to, aby bola škola (ateliér) bezpečným, ale slobodným a otvoreným priestorom, kam prichádzame a kam sa vraciame i se svojimi slabosťami. Zároveň si ale nemyslím, že môžem a mám právo sama chrániť pred vyhorením či stratou radosti z tvorby. To sú procesy, ktoré sa dejú vo vnútri každého z nás a považujem ich za dôležité, pretože nás situujú do reality. Ich prekonávanie považujem za súčasť rastu, dozrievania a aj prípravy na „život po škole“.

4. Jaký je podle vás smysl vysokoškolského uměleckého vzdělávání?

Umelecká škola podľa mňa má okrem funkcie zdieľania a predávania určitého špecifického poznania sveta byť aj priestorom pre osobné stretávanie sa, výmenu skúseností, vlastnú i kolektívnu tvorbu, debatu a spoločný rast. Pre mňa osobne je teda jej zmysel v budovaní autonómnej alternatívnej spoločneskej štruktúry, ktorá potom (i keď v rôznych obmenách) sprevádza celý ďalší život.

Ivars Gravlejs (Ateliér fotografie)

1. Čemu z toho, co se vám nelíbilo jako studentům/tkám se teď v učitelské pozici snažíte vyhnout?

Je to příliš obtížná křesťanská otázka, citlivá na kontext a konkrétní situaci. Snažím se nemučit fyzicky ani psychicky, nevydírat a nekrást jejich nápady. Jsem pro otevřený dialog s mladší generací ve vyučovacím procesu, abych lépe porozuměl jejich potřebám.

2. Jaké potíže a problémy vnímáte u svých studentů/ek vy a jaká volíte řešení pro jejich překonávání? Jakým způsobem pracujete se zpětnou vazbou od studentů/ek?

V dnešním komunikačním procesu studenti často ztrácejí pocit gravitace a orientace. V mnoha případech se studenti nedokážou soustředit a přijmout informace, které nabízím a nedodržují definovaný rámec úkolů. Ve stejnou dobu situace není tak beznadějná a výsledek je relativně přijatelný.
Snažím se kultivovat často ztracenou motivaci mladého fotografa. Cílem je pokusit se transformovat introvertní a sebestředný přístup fotografa do sociálně aktivnější role a vytvářet situace, kdy je spolupráce nezbytná.

3. Jak podle vás u studentů/ek nenechat zmizet radost z tvorby a „vytváření umění“ a současně je připravit na umělecký provoz a „život po škole“, který není rozhodně „chráněnou dílnou“?

Během studia se snažte získat dobré přátele, se kterými se budete i po studiu nadále věnovat umění a podnikání.

4. Jaký je podle vás smysl vysokoškolského uměleckého vzdělávání?

Socializace, experimentování v rámci instituce a nebát se selhání.

Ondřej Homola (Ateliér Malířství 2)

1. Čemu z toho, co se Vám nelíbilo jako studentům/kám se teď snažíte ve své učitelské pozici vyhnout?

Nejvíc jsem vždy oceňoval kolegialitu, empatii, podporu a vzájemně dobré přátelské vztahy napříč celou školou. To, co jsem jako student občas vnímal negativně, bych shrnul asi jako opulentní buranství, dusnou atmosféru a jakousi podivnou rivalitu mezi uměleckými obory, kterou lehce přiživovaly dnes již bývalé pedagogické figury. Sám se tedy v praxi snažím působit kladně, naslouchat, pomáhat a motivovat. Studentky a studenty beru jako partnery ve společné cestě za uměním.

2. Jaké potíže a problémy vnímáte u svých studentů/ek vy a jaká volíte řešení pro jejich překonávání?

Na tuhle otázku je složité nějak obecně odpovědět. Případné potíže totiž vždy řešíme individuálně, radíme se o nich. Napadá mě snad univerzální problém, kterým často bývá náročnost skloubit studium a tvorbu s prací nebo brigádou...

3. Jak podle Vás u studentů/ek nenechat zmizet radost z tvorby a „vytváření umění“ a současně je připravit na umělecký provoz a „život po škole“, který není rozhodně „chráněnou dílnou“?

Radost z tvorby si studentky a studenti nesmí nechat nikým vzít. Umělec neplní zadání společnosti, konfrontuje se pouze se svým svědomím. Řešením je se o uměleckém provozu bavit a diskutovat, předávat si zkušenosti, myslet na budoucnost a nenechat se pasivně unášet domnělým bezčasím. Nutno dodat, že život po škole je často plný nejistot a obav, navzdory tomu musí ale zvítězit touha pokračovat, risknout to. Aktivní umělecký provoz přeci nemusí nutně znamenat ztrátu radosti z tvorby.

4. Jaký je podle Vás smysl vysokoškolského uměleckého vzdělávání?

Dle mého názoru je smyslem vysokoškolského uměleckého vzdělávání obohacovat prostředí všech vrstev společnosti bez výjimek. Studium uměleckých oborů nabízí jedinečnou možnost vytvářet, zkoušet a chybovat bez fatálních následků. V konečném důsledku jsou absolventi buď aktivními umělci, kurátory nebo naopak lidmi, kteří úplně změní profesi. V každém případě ale jejich zkušenost s uměním v pozitivním smyslu formuje jejich další život. Je to jistý druh kladného zážitku, který v lidech přetrvává. Umění je Morfeus držící v ruce dvě možnosti.

Luděk Rathouský (Ateliér malířství 2)

1. Čemu z toho, co se Vám nelíbilo jako studentům/kám se teď snažíte ve své učitelské pozici vyhnout?

Snažím se dělat takové kroky, aby absolvent umělecké školy nebyl pseudointelektuální nevzdělanec a ignorant, což bylo na AVU naprosto možné. I když je třeba si uvědomovat, že nejdůležitějším faktorem na škole byla zároveň možnost času, prostoru a setkání. Například vzpomínám, jak jsem v pondělí ráno odešel na ateliérovou schůzku a z ostravského Parního válce jsem se vrátil tak, jak jsem byl, v pátek večer. Bylo na každém z nás, jak s tím časoprostorem naloží. A tu možnost volby se snažím vybalancovat i dnes, navzdory poměrně velkým nárokům systému na teoretické předměty. Jestliže nějaký úspěšný student kvůli svým mimoškolním uměleckým aktivitám někde něco trochu zanedbává, jsem připraven ho podržet, přimluvit se nebo u kolegy zaručit, přestože tyto pravomoci jsou každým rokem omezenější.

2. Jaké potíže a problémy vnímáte u svých studentů/ek vy a jaká volíte řešení pro jejich překonávání?

Každý má své životní peripetie a já nejsem velkým příznivcem utěšování a péče. I když asi záleží na konkrétních případech. Když mám možnost pomoci, tak to udělám, ale nesnáším výmluvy typu „já bych dělal to a ono, kdybych měl to a to“ a úplně alergický jsem na slovní spojení, že „student nemá čas“. Vše je ve skutečnosti otázka priorit a studenty vedu k tomu, že zajištění komfortu není uměleckou prioritou. Každý musí pracovat s tím, co má a naučit se s tím nejen žít, ale i vést ty, kteří na tom byli stejně.

Součástí uměleckého školení je také naplnit studenty zdravým sebevědomím, a to je složitá a zapeklitá záležitost a každý je v tomto ohledu jiný a potřebuje jiný přístup.

3. Jak podle Vás u studentů/ek nenechat zmizet radost z tvorby a „vytváření umění“ a současně je připravit na umělecký provoz a „život po škole“, který není rozhodně „chráněnou dílnou“?

Nevím. Je to naprosto individuální věc každého člověka; co je radost pro jednoho, je utrpení pro druhého. Na to neexistuje návod, i když totalitní režimy to vnějškově proklamují a prý činí lidi šťastnými. Jedinou univerzální radu, kterou proklamuji je upravené rčení „Nepřemýšlej, co může umění udělat pro tebe, ale co můžeš ty udělat pro umění.“ Služba něčemu vyššímu, než jsme my sami, je prověřený lék.

4. Jaký je podle Vás smysl vysokoškolského uměleckého vzdělávání?

10 smyslů vysokoškolského uměleckého vzdělávání.

1. Důstojné místo kumulace kreativních lidí
2. Sebepoznání
3. Seberealizace
4. Veřejně uznaná společenská prestiž srozumitelná všem
5. Rozšiřování řad kulturní veřejnosti
6. Zázemí pro avantgardní názory, které se komerčně nevyplatí v horizontu generace.
7. Zázemí pro uchovávání neaktuálních a zdánlivě překonaných postupů
8. Umělecké vzdělání přináší kreativní pohled na svět. Lidé s takovým vzděláním jsou schopni vidět práci a budoucí prosperitu i tam, kde jiní ne.
9. Samotná přítomnost takové vzdělávací instituce je příčinou k možnosti vytváření center kultury vzdělanosti, míst, kde se dá žít.
10. Příležitost být Člověkem.

Bára Klímová (Ateliér environment)

1. Čemu z toho, co se vám nelíbilo jako studentům/tkám se teď v učitelské pozici snažíte vyhnout?

Dneska je oblíbené vymezovat se vůči „mistrovské škole“, tak se raději pokusím konkrétněji rozepsat. Situace, kdy já jsem studovala byla zásadně odlišná! (1997–2003). Tehdy ještě ve škole i v celé umělecké obci dominoval mýtus originálního, výjimečného tvůrce, od kterého se očekává charismatické vystupování. Od osobního charisma a důvěry v úspěch (v tom tradičním smyslu vystavování, hodnota na trhu atd.) se podle mě odvíjelo hodně. Většina pedagogů byli muži. Akceptovaná na školách byla určitá forma sebestředného, někdy i kontroverzního chování, machismus i sexismus. (Na ty se začalo upozorňovat teprve v nedávných letech.) Když jsem se na školu vracela jako pedagožka, doufala jsem, že se studentky a studenti budou stavět proti typu „guru“ vedení, jak jsem z něho byla unavená, když jsem FaVU opouštěla. Věřila jsem, že bude možné stavět na nějakém univerzálnějším jazyce, zabývat se kritickým myšlením. Překvapilo mě, jak ta interakce pořád stojí na kouzlu osobností. To se možná proměnilo v nedávných letech. Čili i na základě toho, co jsem na škole zažila upřednostňuju v pedagogickém procesu civilní jednání, s chybami, bez důrazu na nějaké osobní charisma. (Z velké dávky je to i kvůli vlastním predispozicím.)

2. Jaké potíže a problémy vnímáte u svých studentů/ek vy a jaká volíte řešení pro jejich překonávání?

Teď se mě těžko obchází problémy související s mimořádnou situací kolem pandemie. Jsou tak mocné a upřímně, moc si s nimi nevím rady.

K těm obecnějším problémům patří namátkou situace, kdy se po střední škole lidi ocitnou na FaVU bez striktního vedení a rozvrhu a musí si se sebou poradit sami. Jednoznačné řešení nemám, komunikujeme to individuálně. Ale snad pomáhá i to vědomí, že to je univerzálnější problém.

Často se taky setkávám s tím, že studenti a studentky nemají čas na studium kvůli práci pro obživu. V některých případech může být řešením propojení oblastí práce pro školu a pro peníze. Ale myslím, že je to hlavně otázka vůle studentů a studentek studovat, vložit se (čas, energii) do studia.

Mám dojem, že řada současných „problémů“ vychází ze skutečnosti, že studující mají na školu velké nároky. Setkávám se s tím, že by je škola měla „bavit“, „naplňovat“, že by jim měla něco „dávat“. Řada lidí končí v bakaláři, protože už je studium „nenaplňuje“. Tady se snažím upozorňovat i na osobní vklad, kreativitu ve využití možností studia. Ale taky mě to samozřejmě nutí pořád ten společný proces zvažovat. S novými lidmi a na základě předchozích zkušeností začínáme, myslím, každý semestr nanovo.

3. Jak podle vás u studentů/ek nenechat zmizet radost z tvorby a „vytváření umění“ a současně je připravit na umělecký provoz a „život po škole“, který není rozhodně „chráněnou dílnou“?

To, čemu se říká umělecký provoz nepovažuju za jediné smysluplné naplnění studia na umělecké škole. Nesnažím se podceňovat vystavování, fungování na trhu s uměním, v rámci institucí. Průběžně v ateliéru otevíráme s tím související otázky. Zároveň se ale taky snažím upozorňovat i na jiné možnosti fungování umělce a umění. Radost nebo taky posedlost tvořením považuju za nejdůležitější v jakémkoli kontextu.

4. Jaký je podle vás smysl vysokoškolského uměleckého vzdělávání?

Podrobně jsme tuto otázku rozebírali v rozhovoru s Blahoslavem Rozbořilem, který jsem pak využila v textu pro katalog Diplomanti 2014. Dodnes na ten rozhovor myslím. Vybavuje se mně, jak Blahoslav mluvil o uplatnitelnosti absolventů FaVU na trhu práce. Říkal, že oproti expertním oblastem, jako je třeba bankovnictví, mají absolventi a absolventky uměleckých škol výhodu. Když nebude práce pro úředníky v bance, může být těžké najít jinou. Umělecká škola učí lidi tvůrčím způsobem zacházet s vlastním potenciálem a s jeho orientací ve světě. Může vést i k cestě napříč obory a disciplínami. Učí nás se zdokonalovat, soustředit se na vlastní subjekt a zároveň na jeho pozici v určitých kontextech. Příklady z FaVU ukazují, že vystudovaní umělci a umělkyně můžou být nejen dobří učitelé, učitelky výtvarky, ale například i starostové obcí (Jan Symon), můžou působit ve specifické oblasti IT (Pavel Pražák) apod. A i když tito lidé třeba říkají, že umění nedělají, tak si myslím, že studium na umělecké škole má vliv na to, jak svou práci dělají. Vybavuje se mně, jak mě Filip Cenek jednou říkal, že absolventi FaVU jsou dobří rodiče. Hehe.

Matěj Smetana (Ateliér environment)

1. Čemu z toho, co se vám nelíbilo jako studentům/tkám se teď v učitelské pozici snažíte vyhnout?

V roli studenta na FaVU v letech 2000-2006 se mi výrazně nelíbily dvě věci. První byly až na výjimky nekvalitní teoretické předměty (to se myslím výrazně zlepšilo), druhou věcí byly obhajoby klauzur. Byly velmi subjektivní, často nepřátelské, plné osobních výpadů mezi pedagogy a celkově bylo všudypřítomné napětí mezi vedoucími některých ateliérů. V učitelské pozici se snažím z těchto zkušeností poučit, například se čas od času sám sebe zeptat, jestli se ze mě nestává v nějakém směru karikatura.

2. Jaké potíže a problémy vnímáte u svých studentů/ek vy a jaká volíte řešení pro jejich překonávání?

V tomto ohledu se snažím potíže/problémy vidět úplně individuálně. Každá studentka a každý student jsou specifický „ekosystém“, každý touží po něčem jiném a u každého zvlášť je potřeba se co nejcitlivěji dopátrat, v čem je potíž. Obávám se, že univerzální postupy a řešení selhávají, zvlášť ve společenství, které se v podstatě kompletně skládá z výjimek.

3. a 4. Jak podle vás u studentů/ek nenechat zmizet radost z tvorby a „vytváření umění“ a současně je připravit na umělecký provoz a „život po škole“, který není rozhodně „chráněnou dílnou“? Jaký je podle vás smysl vysokoškolského uměleckého vzdělávání?

Myslím, že prvním krokem je vést studentky a studenty tak, aby sami přišli na to, po čem touží a co je doopravdy fascinuje. Druhým krokem je poskytnout jim dost prostoru a zpětnou vazbu tak, aby sami našli dost energie k naplňování toho, po čem touží a co je fascinuje.

Jan Ambrůz (Ateliér sochařství 2)

1. Čemu z toho, co se vám nelíbilo jako studentům/tkám se teď v učitelské pozici snažíte vyhnout?

Nesrovnatelná doba. Sochařství jsem absorboval víceméně autodidakticky. Není nad vlastní zkušenost.

2. Jaké potíže a problémy vnímáte u svých studentů/ek vy a jaká volíte řešení pro jejich překonávání?

Mnozí studenti/ky pro svou pracovní vytíženost nestíhají konzultace a to je problém nejen současný. Umění a tvořivost je jen jakýsi doplněk života a je jen na absolventech, zda to tak zůstane. Ale i z této pozice se dá ovlivňovat okolí. Každému se snažím poradit a někdy i blbě, ale i tyto rady jsou důležité.

3. Jak podle vás u studentů/ek nenechat zmizet radost z tvorby a „vytváření umění“ a současně je připravit na umělecký provoz a „život po škole“, který není rozhodně „chráněnou dílnou“?

Má-li student/ka radost z tvorby, je většinou tato radost snadno přenosná a vzájemně těšící a povzbuzující. Někdy se to stane. Tento stav vytváří předpoklad pro radostnější život s uměním i po škole. Vytváří i větší předpoklad pro aktivní působení na své okolí.

4. Jaký je podle vás smysl vysokoškolského uměleckého vzdělávání?

Škola vytváří předpoklad pro rozpoznání toho, co je umění. Ambiciózní tvůrci jej mohou intenzivně prožívat, ale i ti s menšími ambicemi mohou působit pozitivně ve své komunitě. Každá aktivita se počítá.

Lenka Klodová (Ateliér tělového designu)

1. Čemu z toho, co se vám nelíbilo jako studentům/tkám se teď v učitelské pozici snažíte vyhnout?

Studovala jsem Ateliér veškerého sochařství na VŠUP u Kurta Gebauera v době silných mistrovských škol vedených osobnostmi s ověřenými uměleckými i morálními kvalitami, se zkušenostmi z šedé zóny nebo undergroundu. Tento způsob výuky už podle mně nelze přenést do jiné doby. Žitá zkušenost, tajemství, které se nevyjadřuje zcela slovně, ale předává se ve vztahu a v mystériu, kdy se určité věci prostě cítí a ví, mně fascinovalo, ale taky dost znervózňovalo. Pedagogický vztah v ateliéru se postupně proměňoval v nepodmíněnou podporu téměř rodičovského typu, což vedle lidských kladů s sebou nese určitou ztrátu profesní kritičnosti. S tím se také trochu pojí hluboký stín otcovské figury a pevné objetí, které někdy může být dusivé. Vlastně spousta dobrých věcí pak musela vzniknou Kurtovi navzdory.

2. Jaké potíže a problémy vnímáte u svých studentů/ek vy a jaká volíte řešení pro jejich překonávání? Jakým způsobem pracujete se zpětnou vazbou od studentů/ek?

Nepovažuji se za dobrou pedagožku, ani psycholožku formou slov, protože si myslím, že tohle může a má zastoupit tvorba. Ve škole jako instituci musíme mít připravené všechny myslitelné podpůrné struktury – systémy feedbacků, poraden, studentských podpůrných spolků, terapeutických oddechových míst, taky otevřenost pro individuální průchody školou, ale hlavní a unikátní nástroj, který máme jen tady je umělecká tvorba. Považuji tvořivé procesy za nástroj pro aspoň částečné řešení mnohých problémů, včetně psychických a existenciálních. Takže naším pedagogickým úkolem je tenhle pramen tvorby ve studentkách a studentech podpořit, což je samozřejmě těžké. Já si myslím, že se k ní dá dostat zvenku, vnímáním vnějších podnětů, sledováním, přemýšlením, zkoušením, vztahováním se, obracením stereotypů, hraním si. Hltat vnější podněty, ale zároveň je všechny uvnitř srovnávat se sebou a ptát se: Kde v tom jsem já?

3. Jak podle vás u studentů/ek nenechat zmizet radost z tvorby a „vytváření umění“ a současně je připravit na umělecký provoz a „život po škole“, který není rozhodně „chráněnou dílnou“?

Měla jsem názor, že nejdůležitější jsou první tři roky po škole, kdy by se mělo vydržet tvořit i za cenu určitého násilí na sobě i na blízkých, za cenu udržování tvorby i při slábnoucí motivaci. Dlouho jsem si myslela, že by se po tu dobu měl čerstvý umělec a čerstvá umělkyně vyhnout zaměstnaneckému poměru, který mně děsil především ohrožením „zaměstnaneckou mentalitou“, tj. ztrátou času a vůle především za peníze. Mně se vlastně až na FaVU povedlo takovým svazkům vyhnout pomocí malých grantů, grafických kšeftíků a začínající dílny na dětská hřiště. Ale pak jsem se jednou dozvěděla, že tento můj názor je „devadesátkový“ a že v současnosti se bez brigád a zaměstnání nedá fungovat.

Úloha školy v době po abslutoriu je ambivalentní. Přináší úlevu odpočinout si od jejích rytmických požadavků klauzur a tvoření na čas. Co může být hodně povzbudivé a může se stát jádrem budoucího fungování, jsou kolegiální a partnerské struktury a spolupráce mezi studentkami a studenty napříč ateliéry a ročníky, na kterých se dají stavět vlastní organismy – skupiny, galerie, kolektivy. Dá se takto vynalézt i kreativní vydělávání peněz. Na FaVU je takových příkladů mnoho. A v podstatě to byla i moje cesta. Jinak si nemyslím, že lze celou vrstvu studentů FaVU nějak připravit na budoucí život osvojením si určitých strategií, protože i různost cest, kterými pak studenti jdou, jsou naší devízou a chloubou.

Myslím si, že by studentky a studenti měli více pozorovat nás, své pedagožky a pedagogy, jako umělce a umělkyně, jako kolegy a kolegyně. Nečekat od nás geniální pedagogické a psychologické výkony, ale pozorovat, co děláme a jak v tom bruslíme my, protože v našem pestrém společenství je každý pedagog a pedagožka unikátní osobnost, zastupující jiný segment, jiný příběh v současném umění. Pro mě je vždy naprosto báječné spolupracovat se studentkami na věcech, které jsou vně školy, např. na Festivalu nahých forem.

4. Jaký je podle vás smysl vysokoškolského uměleckého vzdělávání?

Studovat uměleckou školu je velké vzrušení. Já mám dost živé srovnání s FSS, kde míváme společný předmět a taky se studiem přírodních věd na UK, kterému se věnují všechny moje děti. Z tohoto srovnání jasně vidím velkou hodnotu a velkou náročnost studia umění v tom, že se jedná o studium individuální. Obecně se vždy jedná o poznávání světa. Ovšem v exaktních i společenských vědách si studentka a student předem vybere a akceptuje určitou optiku, která se, jak postupuje studiem, specializací stále zužuje. Při studiu umění si velkou část svého směřování a perspektivy, ze které bude svět sledovat, určuje každý sám. Toto specifikum pak dává umělcům a umělkyním fluidum zvláštní pozice, určitého zrcadla, které by mohlo dokázat prosvětlit místa zaběhlé rutiny různých společenských fenoménů a dalších oborů poznání. To je vlastně role umění, která se vyzdvihuje v termínu umělecký výzkum, jakkoliv je nyní nadužívaný. Plus platí to, co jsem odpověděla na druhou otázku. Otevřením tvořivého kanálu člověk získá vlastní prostor a nástroj, který může podle vlastní potřeby používat – pro svou osobní psychohygienu, pro nonverbální komunikaci se světem, pro budování své kariéry, pro vydělávání peněz...

Jozef Ondrík (Ateliér grafického designu 2)

1. Čemu z toho, co se vám nelíbilo jako studentům/tkám se teď v učitelské pozici snažíte vyhnout?

Neradi s Denisou (Denisa Kollarová – spoločne na AGD2 zastupujeme) dávame jednu správnu odpoveď. Snažíme sa o pluralitu názorov, možností, odlišných ciest, a to aby každá/každý mal rovnakú šancu byť počuť.

2. Jaké potíže a problémy vnímáte u svých studentů/ek vy a jaká volíte řešení pro jejich překonávání? Jakým způsobem pracujete se zpětnou vazbou od studentů/ek?

Máme v ateliéry hodne nevyužitého potenciálu v študentkách/študentoch. Toto ale nie je len o študentkách/študentoch ale aj o nás. Boli by som radi, aby sa viac skúšalo (experimentovalo) s formátmy, konceptami a jazkyom. Chceli by sme, aby študentky/študenti zostali verní sebe (autentickí) a nebáli sa s tým pracovať vo svojej práci.

3. Jak podle vás u studentů/ek nenechat zmizet radost z tvorby a „vytváření umění“ a současně je připravit na umělecký provoz a „život po škole“, který není rozhodně „chráněnou dílnou“?

Nerád by som trápil študentov umeleckou prevádzkou/grafickou praxou. Radšej si predstavujem ateliér ako priestor, kde je možné budovať si vzťahy, testovať si názory a koncepty a sústredene sa venovať tomu, čo im príjde zmysluplné. To, čo bude potom nedokážem predvídať, ale verím, že to predošlé zmienené im môže pomocť.

4. Jaký je podle vás smysl vysokoškolského uměleckého vzdělávání?

Diskusia, dialóg, podnecovanie zvedavosti, ponorenie sa hlbšie do otázok a odpovedí, dať študentom priestor a čas, možnosť zdielať, vyjadriť sa a stretávať sa (osobne), kedže učenie sa (learning) je pre nás v AGD2 ešte stále sociálny proces.

Vasil Artamonov (Ateliér malířství 1)

1. Čemu z toho, co se Vám nelíbilo jako studentům/kám se teď snažíte ve své učitelské pozici vyhnout?

Za dobu studia jsem vystřídal docela dost pedagogů a od každého jsem si pro sebe snažil vzít něco jiného, a to nejen po stránce umělecké, ale i pedagogické. Pokud mi něco vadilo, pak to byla pozice typu: zde je ten správný způsob, jak něco dělat a teď jdi a použij ho. Zkrátka nabídnout jedno „správné“ řešení pro všechny situace. Nebo například nedostatek empatie ze strany pedagoga a neschopnost se ponořit do práce studentek a studentů.

2. Jaké potíže a problémy vnímáte u svých studentů/ek vy a jaká volíte řešení pro jejich překonávání?

Za poslední rok je problém asi jeden hlavní a ten způsobuje problémy další. Ale pokud se nebudeme koncentrovat na poslední rok, pak se asi dá říci, že současní mladí lidé jsou v mnoha ohledech citlivější (což může být dle situace jak výhodou, tak občas i problémem). Často jsou problémem naučené způsoby práce, které omezují možnost se zamýšlet nad tématy znovu a jinak než obvykle. Řešením je pak koncentrace a soustředění při každém kroku, který člověk v tvorbě učiní.

3. Jak podle Vás u studentů/ek nenechat zmizet radost z tvorby a „vytváření umění“ a současně je připravit na umělecký provoz a „život po škole“, který není rozhodně „chráněnou dílnou“?

Toto se mi zdá jako příliš šroubovaně položená otázka. V ateliéru se pokoušíme o začlenění výuky řemeslných postupů, ale zároveň se snažíme vést studenty k tomu, aby si v přístupu k umění nevytvářeli zkostnatělé stereotypy. Věřím, že výsledkem studia na umělecké škole nemusí být vždy nutně zapojení absolventa do uměleckého/galerijního provozu. Možností je určitě víc.

4. Jaký je podle Vás smysl vysokoškolského uměleckého vzdělávání?

To je složitá otázka, na kterou je určitě více různých odpovědí souvisejících s tím, jak se díváme na společnost a její potřeby. Z mého pohledu by umělecká škola měla pomoci otevřít především různé způsoby nazírání na život a svět a schopnost tuto reflexi předat dále pomocí uměleckých prostředků. Možná je to trochu vágní formulace, ale pokud chceme něco zobecnit, pak asi takto, jinak by odpovědí byl obsáhlý text.

Marie Štindlová (Ateliér Malířství 1)

1. Čemu z toho, co se Vám nelíbilo jako studentům/kám se teď snažíte ve své učitelské pozici vyhnout?

To, že mi některé věci ve škole vadily mi došlo ve spoustě případů až tehdy, když jsem z ní byla venku. S tím souvisí i hlavní problém, který jsem zpětně uviděla, a to je vytváření dojmu, že něco je norma a něco už se nedělá. Popřípadě je lepší o tom nemluvit, a kdyžtak to alespoň nějak zahalit. Během studia jsem se naučila mluvit tak, abych svoje věci byla schopná obhájit v rámci vnímání toho, co je dobré a správné, případně jsem je rovnou potlačila. Problematický pro mě byl i silový průběh obhajob klauzur (i konzultací s některými pedagogy), který byl pro nemalou část mých spolužáků extrémně stresující a vzhledem k jejich založení i nezvládnutelný. Úspěšní byli ti, kteří se v takovém prostředí dokázali pohybovat, rétoricky schopní, pohotoví žraloci. Sama jsem se to rychle naučila a o to déle mi pak trvalo, než jsem si všimla, že mi takový způsob fungování není vůbec vlastní a spíš mě zraňuje.

Vzhledem k tomu, že pozici asistentky zastávám teprve krátký čas (z velké části během pandemie), svoji pozici ještě stále ohledávám. Studentkám a jejich pracím se snažím spíše porozumět, než je hodnotit. Ptát se namísto odsudků. Samozřejmě konstruktivní kritika je v procesu důležitá, snažím se ale rozlišovat, kde je hranice mých osobních preferencí a nějakých všeobecnějších principů. Popřípadě co studentce v procesu prospěje a co už je jenom moje ego deroucí se na povrch.

Myslím, že se v tomto dobře doplňujeme s kolegou Vasilem Artamonovem. Naše názory a způsoby vnímání umění se leckdy liší, nicméně co máme společné, je vzájemný respekt. Díky tomu je (doufám) debata v našem ateliéru nejen různorodá, ale i názorně ukazuje, že diverzita v přístupech je možná a může být i plodná. Často vnímám, že se učíme i od sebe navzájem a doufám, že je to zřejmé i studentkám.
*obávám se, že další tři otázky jsou natolik komplexní, že v rámci formátu ankety na ně není možné odpovědět, aniž by člověk nesklouznul k vágnosti, nebo generalizaci. Přesto se o to pokusím a čtenáře poprosím o shovívavost.

2. Jaké potíže a problémy vnímáte u svých studentů/ek vy a jaká volíte řešení pro jejich překonávání?

Každá studentka má svůj program, tempo, přístup atd. Problematické mi tak připadá samotné označení „problém, potíž“, občas i nějaká zákruta, zastavení a nejistota může z dlouhodobějšího hlediska přinést něco netušeného (občas ne). Takovým nejobvyklejším zádrhelem, který však vnímám u studentek nejen našeho ateliéru je nedostatečná vědomost v tom, co dělají. Nemyslím ani tak nějakou konceptuální vykonstruovanost prací, ale jednoduše soustředění a ponor do práce. Přesvědčení o smyslu toho, co dělám. Ve chvíli, kdy na pracích vidím (a vidět je to vždycky), že samotná tvůrkyně nebyla přesvědčená o tom, co dělá a nesoustředila se na práci, nedává mi to příliš mnoho prostoru, abych se o práci mohla zajímat sama. V takových situacích se snažím doptat na motivace, které k práci vedly a společným hovorem se snažíme vygenerovat další možné postupy. Hledáme silné a důležité momenty práce, které můžou posloužit jako odrazový můstek pro další kroky. Malířství v tomto ohledu skýtá výhodu v tom, že se můžeme obracet k samotné materii malby. Nemyslím si, že je možné formu od obsahu nějak oddělovat. Přece jen forma je nositelem obsahu, a tak ho i utváří.

3. Jak podle Vás u studentů/ek nenechat zmizet radost z tvorby a „vytváření umění“ a současně je připravit na umělecký provoz a „život po škole“, který není rozhodně „chráněnou dílnou“?

První podstatnou věcí je míra radosti z tvorby, se kterou studentky do školy přicházejí (protože jiskra se těžko vykřesává ze vzduchu). Další je očekávání, jaké studentky od studia a života po škole mají. Je jiné, když chce studentka proniknout do galerijního prostředí, na umělecký trh, stát se regionální krajinomalířkou, arteterapeutkou nebo prostě jen ohledávat umění a svět sama pro sebe. Svoji pozici asistentky ateliéru v tomto směru vnímám spíš jako průvodkyně/společnice, někoho, kdo se ptá a pomáhá s otevřeností ohledávat různé možnosti. Když se vrátím k radosti z tvorby, je mi jasné, že prostředí instituce může být v některých ohledech demotivující. Jako všichni kolegové se snažíme, jak můžeme této demotivaci vyhýbat. A to co nejotevřenějším vedením dialogu se studentkami, neodsuzujícím prostředím v ateliéru, podporou experimentů i neúspěchů.

4. Jaký je podle Vás smysl vysokoškolského uměleckého vzdělávání?

Už po několikáté jsem se k téhle otázce vrátila a zas jsem si řekla jen „ufffffff“. Takže bych odpověděla historkou ze života. Jednou se mě doktor po tom, co jsem odmítla jím a pojišťovnou navrhovanou léčbu zeptal, co nás na těch uměleckých školách učí, že nejsem první umělkyně, co ho odmítá. Tehdy jsem řekla „svobodně myslet“. Teď bych ještě doplnila „spolupracovat, hledat trhliny“.

Julie Béna (Studio of performance)

1. What are you trying to avoid as a teacher that you didn’t like as a student?

When we applied for the Studio of performance, it was actually one of our statements. Not to do the things that were unbearable for us as student.

I would say I had harsh teachers, but for me it was totally fine. Meanwhile the thing that was really fucked up was that they were all men and for some of them having a very macho perspective without even realising it. I wouldn't say misogynist because I was never badly treated because I was a woman - but if you would ask why there are so many women at the school and so few visibles in contemporary art (back in 2005), one would answer that women are pregnant, they are having babies so... as you can guess, we are having a total different discourse.

I also wanted to bring more voices, different voices, because when I was a student I had the impression to always hear the same references, same artists and works because all my teachers were mainly coming from the same school, same country, and same generation. So let's say the diversity and plurality of perspectives was sometimes a bit narrow.

Then again from what I experienced as a student, I don’t think I will never become friend with my students, neither established love relation.

2. What difficulties and problems do you perceive in your students and what solutions do you choose to overcome them?

Ah!

Sometimes I feel that the expectations regarding teachers are super high, but I would like to say that we are just human beings and that it is also not easy for us everyday, even if we are always trying to look ok.
Sometimes, I also feel some of you are sceptical about our advices; but sometimes you can trust us, because we have experience and we are only trying to give you the best.

Sometimes, I feel a bit angry because I am thinking that you have super good conditions for working at the school (studios, crazy workshops, small amount of students, nice team), much more opportunities to meet great people with the guests we are all inviting… Meanwhile I have the impression you don’t realise it, or that you find it normal, but, I can tell you it is not.

Sometimes, I have a problem understanding that I need to write 3 times to a student for her/him/they to finally answer. Because in the real world, out of the school, nobody will write to you 3 times to try to make you come somewhere - except if you are Beyoncé.

Sometimes, when you told me you are so busy, super busy, over busy, I would like to tell you that you could never imagine how it will be in 10 years but I still love you ;)

3. How do you think students should not let the joy of creating and "creating art" disappear and at the same time prepare them for artistic operation and "life after school", which is definitely not a "sheltered workshop"?

Why should creation be joyful? Let’s have a beer and discuss about it :)

4. What is the sense of university art education according to you?

Openness and sharing of experiences and knowledge.
Ps: Please read books! Go to see shows in real, watch movies and dance!

Jakub Jansa (Ateliér performance)

1. Čemu z toho, co se Vám nelíbilo jako studentům/kám se teď snažíte ve své učitelské pozici vyhnout?

To, co napíšu nezní cool, ale jsem upřímně přesvědčený, že je to tak správně. Pedagog má být přátelský, ale nemá si ze studentů/studentek dělat blízké přátele. Pedagog má vytvářet příležitosti, ale nemá si ze studentů/studentek dělat zaměstnance. Pedagog je mediátor, který vždy stojí na vaší straně.

Studentům/studentkám vytváří zázemí, poskytuje podporu, informace a nezbytnou konstruktivní kritiku. To vše se lehce řekne a nelehce udělá. Hlavně proto, že každý jednotlivý vztah pedagog/student je unikátní a nepředvídatelný. Cílem studia není vytvoření nové kopie pedagoga, ale hledaní osobité tvůrčí metody studentky/studenta. Z toho vyplývá, že také student nesmí zapomenout se aktivně zhostit své role.

2. Jaké potíže a problémy vnímáte u svých studentů/ek vy a jaká volíte řešení pro jejich překonávání?

Pedagog je průvodce s loučí, který se stará, aby v temném tunelu nejistoty a hledání bylo alespoň trochu světla. Doprovází studenty, neukazuje přesnou cestu, primárně udržuje oheň. Na cestě je vždy základní vzájemná důvěra. Ta se nám v předchozím covidově-zoomovém roce udržovala velice obtížně. Doufám, že to brzo doženeme. Lektvar na vytváření důvěry nemám. Možná se důvěra nebuduje, ale primárně se usiluje o to ji nepokazit. Proto se snažíme neslibovat něco, co nejde splnit.

3. Jak podle Vás u studentů/ek nenechat zmizet radost z tvorby a „vytváření umění“ a současně je připravit na umělecký provoz a „život po škole“, který není rozhodně „chráněnou dílnou“?

Problém „mizení radosti z tvorby“ znám. Zažil jsem ho. Většinou se projevil při změně podvědomé až nevinné práce v pojmenovanou a kontextualizovanou tezi. Ale už to dnes nevidím tak černě. Zvědomělý bod se uloží do imaginární mapy a pomůže v nasměrování do dalšího kroku.

Řešení problému „opouštění chráněné dílny“ nazýváme „artist survivor kit“. O možnostech a realitě ustanovení udržitelné mimo školní praxe se v Ateliéru performance bavíme otevřeně a to hned od počátku studia. Je to komplexní téma a neexistují univerzální řešení. Přesto se chiméru umělecké geniality a talentové předurčenosti snažíme porazit.

4. Jaký je podle Vás smysl vysokoškolského uměleckého vzdělávání?

Odpovím nesmyslně jednoduše: 1/ kontakt s lidmi, které zajímá váš svět - svět bez kamarádů je nuda. 2/ naučit se přemýšlet mimo izolaci vlastního ega. To vše není málo a nerodí se to přes noc.

AGDX #prezentace-atelieru/bublina (syntéza) SS21

Za AGD1 odpovídá AGDX (členové AGD1, kteří se dlouhodobě podílejí na fungovaní fyzického a virtuálního prostoru ateliéru, více na www.agdx.info).

1. Čemu z toho, co se vám nelíbilo jako studentům/tkám se teď v učitelské pozici snažíte vyhnout?

Rozdělování na ty, kteří vědí (vyučující) a na ty, kteří zatím nevědí (studující). Vytváření umělého tlaku na výkon, produktivitu, originalitu, individualismus, soutěživost a sebeprezentaci. Negativní vnější motivaci skrze úkoly, termíny, odměny a tresty, a naopak ignorování potřeby nastartovat vnitřní motivaci. Vyžadování automatického respektu na základě formální pozice/role v instituci. Rozhodování za ostatní lidi čím, jak a kdy se mají zabývat a tím je okrádat o jejich životní čas s nerealistickým příslibem, že se to bude možná jednou hodit. Nekonečnému hodnocení druhých lidí, jejich názorů a aktivit a uzavřenému pohledu na témata, která nám osobně nebo tématem nejsou blízká.

Ve zkratce se dá říci, že se snažíme rozvíjet na denní bázi principy autonomního vzdělávání a neautoritativní organizace ateliéru. Také neustále zkoumáme a definujeme, jak fungovat jako komunita, ve které se sdílí informace a zkušenosti, a jak se postavit ke zodpovědnosti jednotlivce vůči celku a naopak. Člověk, který je v oficiální pozici vedoucího nebo asistenta má na starosti veškerou administrativu, institucionální povinnosti a svoje kroky konzultuje s ateliérem. V tomto modelu fungujeme rok a půl, prošli jsme i hodně náročnými a třaskavými obdobími, ale celé si to sedlo a víme lépe, co chceme.

2. Jaké potíže a problémy vnímáte u svých studentů/ek vy a jaká volíte řešení pro jejich překonávání?

Jako základní problém vnímáme absenci vnitřní motivace a návyk na tzv. pasivní konzumerismus, kdy je škola často vnímaná jako služba, kterou lidé-zákazníci konzumují a případně ji spotřebitelsky hodnotí, aniž by ji spoluvytvářeli a nesli za ni odpovědnost. Tento model je běžný na základních a středních školách a přechod do prostředí, ve kterém neexistují povinnosti dané shora ani žádná kontrola a zároveň žádná autorita nepřináší hotová řešení a ověřené scénáře je pro hodně lidí náročný. Někdo aktivně hledá, čím a jak se zbývat, komunikuje, sdílí svou práci, výzkum i pocity, u někoho nové uspořádání vede k mlčení, pasivitě, odtažení. Zdá se, že ti, kteří se něčím zabývají, sdílejí to a zapojují se do organizace ateliéru, dodávají ostatním odvahu, motivují je a inspirují. Svou práci hodnotí každý sám a zpětnou vazbu dostává, pokud si o ni řekne. Silná bezpečná komunita, ve které může něco opravdu vznikat ze svobodné vůle se vytváří i díky dennímu používání Discordu, ve kterém diskutujeme, sdílíme informace, zdroje i pocity, bavíme se.

3. Jak podle vás u studentů/ek nenechat zmizet radost z tvorby a „vytváření umění“ a současně je připravit na umělecký provoz a „život po škole“, který není rozhodně „chráněnou dílnou“?

Nechceme dělit existenci na život ve škole a po škole. Je rozhodně výhoda, že 4–6 let ve škole nemusí většina lidí zásadně řešit existenční otázky, má čas a komunitu, ve které je snazší ujasňovat si a rozvíjet, co považuje za smysluplné, radostné a co může fungovat i po škole. Díky tomu, že v našem ateliéru nedělíme práci na semestry, každý může na své věci pracovat, jak dlouho chce nebo potřebuje, vznikají myšlenky a projekty, které je možné během let ve škole skutečně vytvářet a ne jen simulovat. Práce prostě nemusí skončit prezentací konceptu a makety během obhajob s tím, že s novým semestrem se hledá nové téma. Za důležitý považujeme i vývoj společných nástrojů a metod práce. Také se snažíme zkoumat a přijít na to, jak mohou projekty a principy fungovat udržitelně z ekonomického hlediska. V ateliéru se cíleně nezabýváme prací na zakázku. Naším ideálem je pracovat na svých věcech nehledě na to, jestli jsme ve škole nebo někde jinde.

4. Jaký je podle vás smysl vysokoškolského uměleckého vzdělávání?

Sebevzdělávání může probíhat kdekoli a kdykoli, vysoká škola ale může někomu usnadnit setkání s velkou skupinou lidí, která pro něj nebo pro ni může být inspirativní. Může se stát součástí komunity, která je oporou a zázemím. Kromě komunitního rozměru by mělo být univerzitní prostředí místem pro svobodný základní výzkum, vývoj a související praxi. Věříme, že podobné útočiště může vzniknout i v prostředí internetu, proto jsme se začali zabývat formováním virtuálního ateliéru, který by byl přístupný komukoli, kdo nevyhledává univerzitní půdu. V zásadě nevidíme v kontextu vysoké školy velký smysl v přípravě lidí na existující pracovní trh a jeho mechanismy. To bychom univerzity redukovali pouze na podivné (re)kvalifikační kurzy, nesnesitelně prodlužované střední školy nebo tiskárny různých diplomů a certifikátů. Pokud má být vysoké školství skutečně potentní a emancipované, mělo by se snažit pozitivně ovlivňovat a měnit např. stávající pracovní podmínky nezávisle na tržních mechanismech a nepřijímat stávající uměleckou nebo designérskou praxi jako samozřejmost, které je nutné se přizpůsobit.

Martin Mazanec (Ateliér video)

1. Čemu z toho, co se vám nelíbilo jako studentům/tkám se teď v učitelské pozici snažíte vyhnout?

Pro mne byla vždy důležitá určitá forma odhodlání pedagogů, se kterými jsem se setkal. Mluví se o horizontálním vedení ateliérů, jak zmiňuje i Honza, ale je to v mnoha směrech problematické, už jen z pozice, kterou zastáváme jako vedoucí, ale rozumím tomu, že tato rétorika je aktivní v rámci narušení mistrovských modelů - u nás v Ateliéru video je tohle očekávání přirozeně rozvolněno (či rozmělněno) i díky “jiným” profesním východiskům, která zastávám.

Nejsem umělec, studoval jsem na na filozofické fakultě v Olomouci, kde jsem se pohyboval mezi katedrami sociologie a filmové vědy, doktorát jsem šel dělat na FAMU. Zpětně nedokážu říct, co se mi nelíbilo v rámci této zkušenosti – zažil jsem modely výuky od “oxfordského” drilu s velmi vysokými nároky na přípravu až po velmi otevřené formáty diskuzí a přátelských seminářů nebo výzkumů. Výhodou byly velmi úzké okruhy lidí napříč ročníky, což dnes již neexistuje v důsledku houfného přijímání studentů na filozofické fakulty - ona intimita setkání je dnes přítomna až na výjimky už jen na uměleckých školách.

2. Jaké potíže a problémy vnímáte u svých studentů/ek vy a jaká volíte řešení pro jejich překonávání?

U studentů v rámci jejich studia problémy výslovně nevnímám, jsem rád, když jsou sami schopni systémové nebo i individuální problémy vyjádřit, popsat a řešit tvůrčím nebo jiným způsobem, k čemuž slouží dobře i ateliéry fungující napříč ročníky. A určitě je v těchto menších kolektivech důležitá důvěra a otevřenost v komunikaci a jakási mediace této skupiny osobností.

3. Jakým způsobem pracujete se zpětnou vazbou od studentů/ek?

Kriticky, ale s humorem.

4. Jak podle vás u studentů/ek nenechat zmizet radost z tvorby a „vytváření umění“ a současně je připravit na umělecký provoz a „život po škole“, který není rozhodně „chráněnou dílnou“?

Ideální je, pokud studenti spolupracují napříč ateliérem, školou a postupně i v rámci určité více či méně otevřené tuzemské a mezinárodní scény, což mám pocit, že se v AVI a obecně na FaVU v současnosti daří. Jak říkával Radek Pilař - “všichni jsme videisti” – jak jsme zjistili v rámci aktuálního výzkumu v ateliéru, tak práce Pilaře, který mimochodem náš ateliér i založil, jeho videa navrací – zatím nevíme proč – radost k tvorbě ...

5. Jaký je podle vás smysl vysokoškolského uměleckého vzdělávání?

Když jsem přišel na FaVU v roli hostujícího (či zastupujícího) pedagoga na základě oslovení Martinem Zetem, tak na tuto otázku poměrně nihilisticky odpověděl Kryštof Ambrůz ve své diplomce, což bude v rámci online možností Bubliny citovat Kolouch.

Nelze odpovědět úplně jednoduše, jedná se o velmi aktuální otázku, která se řeší v rámci směřování uměleckých vysokých škol ve vztahu k jejich výzkumu, financování ad. S ohledem na studenty tak vnímám několik perspektiv, které bych zjednodušil na několik možností, ke kterým se může student ubírat na umělecké škole:

1. svoboda a volnost v rozhodování, možnost experimentovat a záleží opravdu na každé osobnosti, jak tento čas využije
2. přirozený prostor k vytváření buněk a skupin, které mají často profesní charakter s přesahem za rámec (dobu) studia
3. a další možností je dotknout se něčeho, co nazýváme umělecký výzkum, což je důležitý společenský aspekt umění, uměleckého provozu…

Jan Šrámek (Ateliér video)

1. Čemu z toho, co se vám nelíbilo jako studentům/tkám se teď v učitelské pozici snažíte vyhnout?

Během mého studia mi nejvíce vadilo, když do výuky příliš prosakovalo ego vedoucího ateliéru. Zažil jsem to nejprve jako student v Ateliéru intermédií u Václava Stratila a pak jsem se s tím setkal v menší míře i u Martina Zeta v Ateliéru video, kde jsem působil jako asistent. V Ateliéru intermédií se například jednou stalo, že přišel nejmenovaný sběratel se záměrem nakoupit díla studentů, ale nakonec si pořídil obrazy od vedoucího a studenti se o zájmu o koupi jejich děl ani nedozvěděli...

Osobně se snažím vyhnout zatahování studentů do svých osobních projektů v rámci výuky. Zásadním faktorem v případě našeho ateliéru je skutečnost, že Martin je kurátor a naše společná výuka tak jde přímo proti modelu tzv. mistrovského ateliéru a funguje víc horizontálním způsobem…

2. Jaké potíže a problémy vnímáte u svých studentů/ek vy a jaká volíte řešení pro jejich překonávání?

V minulosti mě studenti několikrát kontaktovali kvůli psychickým problémům. Sám se dlouhodobě léčím s úzkostnou poruchou a mám tak celkem bohaté zkušenosti s léčbou duševních onemocnění. Díky tomu jsem jim mohl přiblížit možnosti dalšího postupu při řešení jejich potíží…

3. Jak podle vás u studentů/ek nenechat zmizet radost z tvorby a „vytváření umění“ a současně je připravit na umělecký provoz a „život po škole“, který není rozhodně „chráněnou dílnou“?

S Martinem se snažíme, aby studenti pracovali v co největší míře na vlastních projektech. Jsme rádi, pokud se projekty vyvíjejí dlouhodobě. Pokud má někdo problém s nalezením vhodného tématu, může od nás zadání samozřejmě dostat. Ale naše klauzurní zadání se většinou vztahují na různé formy kolektivní prezentace, ve kterých pak studenti společně představí svoje aktuální projekty.

4. Jaký je podle vás smysl vysokoškolského uměleckého vzdělávání?

brnenska.drbna.cz/zpravy/spolecnost/7920-diplomka-nic-neresi-studium-je-ztrata-casu-pos-ane-umeni-me-nezajima-uvedl-diplomku-student-favu-obhajil.html

reflex.cz/clanek/zpravy/79693/student-odevzdal-diplomku-doslova-o-nicem-vedouci-ji-pochvalil-a-navrhl-na-cenu-dekana-pripad-vzbudil-rozpaky-a-udiv.html

Ráhel Anna Molnár & Endre Cserna: Fabrica Seduction

Fabrica Seduction is an ultra-radical mindset and manifestation coaching service founded by Ráhel
Anna Molnár in 2021, in her residency at the Brno House of Arts.

Denisa Štefanigová: Shades of Love & Desire & Infidelity & Truth / Odstíny Lásky, Touhy, Nevěry a Pravdy

Denisa Štefanigová oslavuje i ironizuje těžkost, jež doprovází monogamii v rozporu s polyamorií. Ptá se, zda je možné najít jedinou a správnou odpověď na otázky ohledně vztahů a nevěry a zda v budoucnu budeme i nadále dodržovat monogamní přístupy k vztahům a vnímat nevěru jako něco nepřijatelného. Svou pozornost odvrací od lidské sexuality k sexualitě barev a tahů štětce, které představují milostné páry. Co se stane, když žlutá podvede červenou s modrou?

Energie, teplo, jaro, sex a dravost.

Oranžová, jsi teplá a zrcadlí se v tobě čiré nebe, jehož králem je Slunce, ale také peklo, ohnivá láva a neustále bobtnající život.

Oranžová, nanesu ti na bříško fialové tahy, které jsou pouhým flirtem, který rozvolní tvou harmonii.

Oranžová, jsi ve vztahu nejen s fialovou, ale také s modrou, zelenou, žlutou a všemi barvami, protože ty všechny na tobě dnes leží a září.

Sedím u stolu s koleny pod deskou a v klíně mi dřímá nahrubo ustřižený kus oranžové látky.

Myslím si, že se uzdravím, že ji vyléčím. Chci si z oranžové ušít obleček, který budu nosit a třeba se má sexualita uzdraví. Přijdu si nemocná, ale v zápětí chápu, že nejsem, jsem to já, kdo se neustále soudí.

Na začátku je světle zelená ladně pohlazená na plátno štětcem ze sobolích per.

Na zelenou je položená rudě karmínová, divoká, ale jemná transparentní vrstva.

Líbá jedna druhou, zleva doprava a zpět. Štětec fluidum. Mlask, mlask.

Klube se žlutá, žluťoučká. Dítě či milenec?

Volali jsme si přes Zoom s paní, která rozumí energiím. Druhá. Zavřené oči. Sakrální. Sexuální. Je vůbec možné, aby přes Zoom cítila, jak jsou mé čakry zaneřáděné, když mě vidí na sekavé obrazovce? Jak daleko dohlédne tvá pochroumaná sexualita? A je pochroumaná?

Jak se mám chovat a kde je pravda? Miluješ jen jedno dítě ze tří?

Přichází modrá kobaltová do blízkosti karmínu, krouživě jej nahání ptačími úskoky, mezi nimi je prostor, který je ještě stále podkladem, až se karmín podvolí a kobalt zavelí.

Milují se po celé kompozici, někdy více do fialova, někdy více do modra.

Když fialová stojí mezi nimi, červená by mohla žárlit, že modrá se míchá s jinou, mrcha jedna. Ale nakonec pochopí výhody, jež kombinace všech tří všem vzájemně přinese.

Milování se s malbou. Akty lásky s plátnem.

Je pomilování léčením?
Jak se miluješ a s kým?
Je k milování vždy zapotřebí lidí?
Je k milování vždy zapotřebí něco, co se dá zasunout?
Sensualita vs. Sexualita.

Akt lásky přece vzniká i na plátně, akt lásky je touha a zvědavost.

Plátno – jsi mou první rolí – 10m lásky.
Můžu nad tebou přemýšlet jako nad svým poprvé?
Asi chci najít skrze malbu své nové poprvé, protože to staré není příjemné, když na něj pomyslím.

Magazín Bublina jako feministická umělecká instituce

feministinstitution.org/kodex

Kodex feministické instituce je dokument, který vznikl v roce 2017. Je jakýmsi manifestem, který nepatří jedné konkrétní skupině ani organizaci, což ve zkratce sám nejlépe vysvětluje hned ve svém úvodu:

“...kodex vznikl jako výsledek semináře, který se konal na jaře v rámci programu tranzit.cz v roce 2017 a jež se zabýval možnými podobami organizací a kolektivních uskupení, které se chtějí označovat jako feministické...”

V redakci Bubliny jsme se rozhodli, že tento Kodex na virtuálních stránkách třetího vydání našeho časopisu s tématem Brave space zveřejníme a zároveň se jménem redakce k tomuto kodexu zavážeme podpisem.

Proč?

Kodex nechápeme jako svazující soubor pravidel, která musíme dogmaticky dodržovat za cenu překročení svých vlastních hranic a možností, ale jako sdílení konkrétních postojů a přesvědčení, myšlenek a postupů, které jsou nám blízké a dle kterých se snažíme fungovat od začátku našeho působení. Ačkoli by se mohlo zdát, že feministické principy již nepodléhají tak silné stigmatizaci, jako tomu bylo donedávna, jejich aplikování v praxi není ani dnes samozřejmostí, zatímco jejich zjednodušování a dezinterpretace jsou stále ještě častější, než-li jejich pochopení.

Pro nás znamená feminismus emancipaci a rovnost. Emancipaci nejen pro ženy, ale i pro muže a celou LGBTQIA+ komunitu. Přijetí nebinárních pohledů na sexualitu, společnost i svět. Emancipaci od soupeření a poměřování a hledání cesty ke sdílení, spolupráci, vzájemné pomoci a respektu, nejen mezi člověkem a člověkem, ale i v rámci vztahu člověka s přírodou, jejíž je sám součástí.

Závěrem bychom rádi dodali, že doufáme, že i v rámci FaVU brzy vznikne na míru univerzitnímu prostředí šitý etický kodex, který bude zajišťovat odpovědnost pedagogů ke své vlastní umělecké i pedagogické praxi, ke studentům i k moci, která jim je povahou instituce daná a jejíž ignorace může v důsledku vyústit do stejně problematických momentů, jako její zneužívání.

Závěr

Koncem letošního školního roku opustil pedagogický sbor vedoucí jednoho z ateliérů, a to na základě obvinění ze závažných etických pochybení ze strany studentů a studentek.

Nepovažujeme za nutné znovu reprodukovat detaily této situace, ani vytvářet prostor pro jakékoliv polemiky, přesto cítíme potřebu se vyjádřit. Především proto, že si uvědomujeme, že i my, studenti a studentky, utváříme podobu instituce, kterou sdílíme společně s pedagogy/pedagožkami a zaměstnanci/zaměstnankyněmi školy.

Jedním z kroků k tomu, abychom byli schopni/é podobným situacím předcházet a ne je zpětně řešit v bouři emocí na všech stranách, by měla být strukturální proměna. Ať už touto proměnou míníme vytvoření etického kodexu nebo pozice ombudsmana/ombudsmanky, je to změna, která by ideálně měla přicházet v dialogu studentů a studentek s vedením školy a jejími zaměstnanci/zaměstnankyněmi. Tento typ schematické proměny je ale jen jedno z východisek.

K realizaci těchto proměn je podle nás nezbytný náš vlastní přístup: odvaha mluvit o věcech, o kterých se mluví těžko, podpora těch, kteří jsou na pochybách ohledně hranic nastavených v prostorách ateliérů a péče o ty, kteří jsou si jistí/jisté, že jejich hranice byly překročeny již dávno. Možná se tímto otevírá prostor pro společné odražení se ode dna, pro vyjádření potřeb, které byly dosud nevyslyšeny, přehlíženy nebo zamlčeny a pro přenastavení zaběhlých zvyklostí, včetně skutečného narušení hierarchické struktury. Ne ve smyslu zbavování se zodpovědností, ale přesně naopak, v její sdílení.

Vztahy mezi vedoucími ateliérů a studenty/studentkami jsou v mnoha ohledech velmi blízké a tím pádem i křehké. Proto považujeme za důležité, aby si pedagogové a pedagožky byli vědomi své pozice, která je vůči jejich studentům/studentkám z povahy vzdělávací instituce vždy nadřízená. K utvoření bezpečného prostředí v rámci těchto hierarchizovaných vztahů vnímáme jako primární nástroj vzájemnou nenásilnou komunikaci. Takovou, ve které se ti slabší nebo méně zkušenější nebojí mluvit, protože vědí, že budou vyslyšeni.

Chceme motivovat sebe i své spolužačky/spolužáky k pojmenovávání svých pochybností o etice spolupráce s našimi vyučujícími, abychom se učili rozpoznávat, kdy to, co zažíváme, překračuje naše osobní hranice. Rádi/y bychom podpořili/y a spoluúčastnili/y se vzniku samosprávné studentské iniciativy, která bude fungovat jako podhoubí pro řešení obdobných situací dřív, než narostou do tak zničujících rozměrů, jako se tomu stalo nyní.

Na závěr chceme poděkovat děkanu Filipu Cenkovi za jeho otevřenost a citlivost pro všechny zúčastněné, bez jeho porozumění by proměna FaVU nebyla možná.

Přispěvatelé

alex sihelska & anto_nie

Tvoří uměleckou multidisciplinární dvojici aktuálně působící v Česku. Základ jejich kritické praxe tvoří prozkoumávání možností střetávání se a propojení se s prostředím, rovněž v podobě fascinace různorodostí obyvatel Země. Obě pocházejí z aktivistického prostředí a na klimatické a kapitalistické problematiky nahlížejí z queer perspektiv, což má vliv na jejich umělecký přístup. Důležitým aspektem jejich tvorby je intersekcionalita a všemi tématy se zabývají i v širším kontextu.

alex sihelska je feministická tvůrkyně experimentálních filmů, převážně zaměřená na rozbíjení kultury znásilnění a utváření bezpečnějších prostorů k imaginaci lepších budoucností. Pracuje s 3D grafikou, virtuální realitou, performance a videem.

anto_nie pracuje s volným uměním a jako facilitátorka. V její praxi se zaměřuje na hledání různých způsobů manifestace péče. Facilituje workshopy vycházející z práce adrienne maree brown zaměřené na kolektivní odolnost. Pracuje s 3D grafikou, herními softwary, využitím zvuku jako feministické technologie a dalšími způsoby utváření nefyzických prostor.

Adam (T. Poljaková)

1996, sa narodil*a v Bratislave a študuje tretí ročník na Fakulte výtvarných umení v Brne v ateliéri Intermédií, ale vlastne tam nikdy nie je (momentálne je v Tallinne). Venuje sa kresbe, komiksu a ilustráciam, občas spraví nejakú kerku. Najradšej by začala robiť drzý rap, ale nevie spievať, ani robiť hudbu a ešte by nakreslil*a veľký komix, ale nevie o čom presne. Má rád*a olivy a maľované krížovky.

Ráhel Anna Molnár

Ráhel Anna Molnár (1992) is a writer, artist and editor of publications. She’s involved in the DIY, self-organised cultural scenes of Eastern Europe and has been building different platforms for the research and
expression of peripheral regions, people and ideas. In her artistic work, she’s sitting in the space between the artistic and curatorial, working primarily with text and (in-situ) installations. Her projects are sensual
explorations of treasures she finds under her nails, mostly formed by close collaborations with visual and sound artists.

Endre Cserna

Endre Cserna (1997) is a Budapest- based artist who works mostly with 3D graphics & experimental photographic techniques. He is a founder of Utca & Karrrier Magazine, a bilingual publication focused on young artists & cultural, political issues in Hungary and Europe. He is also a board member of the Studio of Young Artists’ Association in Budapest.

Adam Michálek

Adam Michálek studuje v prvním ročníku Ateliéru performance na FaVU. Ve své tvorbě pracuje s osobním náhledem na traumata, pocity, emoce a používá tělo jako kánon svých video / site specific performancí a instalací.

Katarina Kadijević

Katarina Kadijević nyní studuje v ateliéru Environmentu na brněnské FaVU. Ve své práci tematizuje mezidruhovou propletenost a její komunikační možnosti skrze fluidní dialog performance, textu, videa či zvuku.

Nikola Ivanov

Nikola Ivanov je umělec, fotograf a grafický designér. Nyní je také doktorandem na pražské UMPRUM. Ve svých projektech se věnuje tématům jako je biopolitika spánku či kolonizace noci. Jeho diplomantský projekt, antologii Odpočinek v neklidu, na podzim vydá knižně nakladatelství Host. Působí v Praze.

Karolína Dvořáková

Karolína Dvořáková (1996) studuje na FaVU VUT v Brně v Ateliéru performance. Začínala v malířských ateliérech a už tehdy se zajímala o témata archetypů, ženství, mytologie. V rámci své práce si později
uvědomila, že ji médium malby nevyhovuje. Nejlepší formu pro své vyjádření shledala v happeninzích, ve kterých se zabývá lidmi okolo sebe a jejich různými traumaty. Jejím zájmem se stala snaha propojovat umění s terapií. Vytvořila proto prostředí Beadwork. Místo, kde se nehodnotí. Místo, kde je možné povídat si o všem otevřeně. Setkává se s různými lidmi a dokumentuje průběh těchto událostí, vždy s ohledem na bezpečí a anonymitu zúčastněných. V budoucnu plánuje podstoupit pětiletý sebezkušenostní výcvik s artefiletickými postupy.

Livie Škutová

Studovala v Ateliéru intermédií Fakulty umění OU. Její tvorba balancuje mezi médiem kresby a vytvářením objektů z textilie. Plete svetry s tradičními hospodskými motivy nebo motivy smrti. Sbírá na svůj web
bizarní situace ve veřejném prostoru nebo hledá a zaznamenává čísla 22 ve filmových záběrech. Založila autonomní vydavatelství LISK, ve kterém se převážně zabývá tiskem

Denisa Štefanigová

Denisa Štefanigová (1995) absolvovala bakalářské studium na FaVU v Brně v Ateliéru malířství 3.

V současné době dokončuje magisterské studium na Estonské Akademii v Tallinu. Zabývá se tématy lásky, vztahů, intimity a nevěry. Převážně za použití média malby, textilu, loutek, videa a performance Denisa
oslavuje i ironizuje těžkost, jež doprovází monogamii v rozporu s polyamorií. Svou uměleckou praxí se ptá, zda je možné najít jedinou a správnou odpověď na otázky ohledně vztahů a nevěry a zda v budoucnu
budeme i nadále dodržovat monogamní přístupy k vztahům a vnímat nevěru jako něco nepřijatelného. Svou pozornost odvrací od lidské sexuality k sexualitě barev a tahů štětce, které představují milostné páry. Co
se stane, když žlutá podvede červenou s modrou?

Martin Pfann

Martin Pfann je studentem Ateliéru environment na FaVU. Zajímá se mj. o možnosti vzájemného soužití v prostředí města, přičemž vychází z radikálně levicových pozic. Vyjadřuje se především pomocí videa, happeningu a textu.