Rozhovor s Janem Glínem, jezdcem na železném draku.
Jan Glín je tulák, hoboe našich dní. Náš rozhovor s ním vznikal na dálku, někde na trase mezi Řeckem, Itálií, Budapeští a Prahou. Mluvili jsme o dobrodružství, umění i osamění, které se snoubí s jeho nekonečným putováním.
T: Zkusíme začít někde od začátku: co je pro tebe tou nejhlavnější ze všech různých motivací se na ty často očividně velmi nepohodlný a fyzicky náročný cesty vydávat?
JG: Je to pro mě druh odpočinku i nějaký restart. Vystoupím z každodenního života a najednou si uvědomím věci, které bych si jinak neuvědomoval, urovnávám si hodnoty i myšlenky. Při mých dobrodružstvích jsem poznal sám sebe, zjistil, kde mám hranice a naučil se být o trochu více zodpovědným mladíkem. Taky zažívám stavy, kdy cítím, že jsem teď a tady. Noc, příroda, dlouhý konvoj železných nestvůr a já s nimi jedoucí do temnoty a neznáma. Nevím, co bude. Vnímám pouze přítomnost a věci, které vidím, slyším, cítím okolo sebe v daný moment. Tělo většinou trpí, mozek taky, ale duše je nejvíc spokojená. Je to láska a válka v jednom. Další motivací je poznávání nových zemí, měst, seřadišť, lidí, anebo drobné goals, jako například vykoupat se v Severním moři nebo si dát k obědu pizzu v Itálii.
B: Jak ses k ježdění na vlacích vůbec dostal? Přišel jsi k tomu svojí vlastní cestou nebo existuje kolem ježdění na nákladních vlacích nějaká komunita?
J: Začal jsem s tím cca 5 let zpět. Lákalo mě to už od mládí a díky graffiti jsem měl znalosti k tomu, abych věděl, jak hacknout železniční systém a využít ho ve svůj prospěch. Bylo otázkou času, než jsem se vydal na svůj první výlet. Hodně lidí to chce dělat, ale nikdo neví jak. Já jsem byl ve výhodě, že jsem věděl, jak se chovat v prostoru kolejí, jak nevypadat podezřele a jak chytnout ten správný vlak. První roky jsem se tomu věnoval spíše rekreačně a snažil se učit co a jak, zjišťoval všelijaké informace a nebo jen trávil čas v seřadištích všude po Česku a pozoroval, jak to všechno funguje. Není to jenom o tom naskočit na vlak. Je to hodně o pokoře a znalostech, ke kterým se člověk musí složitě dopracovat. Vždy se snažím vědět, na jakém vlaku jedu, co za produkt převáží, odkud kam míří a která společnost ho vlastní.
Řekl bych, že v Česku nikdy nebyla žádná komunita lidí, kteří by tohle aktivně dělali a trošku nad tím i přemýšleli. Nemá to tady tradici. Jsou tu lidi, kteří to třeba párkrát zkusili, ale nikdo, kdo by to vyloženě hrotil a systematicky se tomu věnoval. Hodně lidí, kteří to zkusí v tom nenajdou magii nebo něco hlubšího, berou to jen jako adrenalinovou zábavu, takže jim to po pár jízdách začne připadat nudné a skončí s tím. S tímhle přístupem bych u toho taky dlouho nevydržel.
Kromě mě u nás jezdí ještě několik dalších lidí, část z nich jsou moji kamarádi, které jsem do toho zasvětil, nebo někdo, koho jsem inspiroval. Pak je zde určitě nějaký počet lidí, kteří si jedou svoje a vůbec o nich nevím. V zahraničí je více jezdců, s několika jsem v kontaktu.
B: To, co děláš se zdá jako celkem osamělý způsob trávení času. Alespoň na mě to působí spíš tak, že jde o nějakou přímou konfrontaci jednotlivce s dobrodružstvím. Vyrážíš na cesty někdy i s dalšími lidmi?
JG: Tyhle zážitky je fajn prožívat s někým, dal jsem pár výletů s dobrými kámoši nebo ženami a bylo to skvělé, ale ve výsledku si nejvíce užívám, když jedu sám. Je to intimnější, zažívám silnější pocity a víc se bojím. Navíc některé jízdy jsou hodně náročné, občas je to moc i na mě a nikdy nevíš, jak ty extrémní podmínky zvládnou snést lidi, kteří něco takového zažívají poprvé. Při sólo jízdách je menší pravděpodobnost, že si tě někdo všimne, odpadá zodpovědnost za druhé a to, že jim musíš všechno vysvětlovat.
B: Jak moc velkou roli hraje ve tvým putování láska k vlakům?
J: K vlakům mám přirozeně blízko už od útlého mládí. Několik členů mojí rodiny pracuje nebo pracovalo na železnici, například brácha je strojvedoucím nákladních vlaků, takže to mám v sobě. Když mi bylo 10 – 15 let, hodně jsem se poflakoval v brownfieldu nedaleko mého...
Pokračování na následující straně